Privatizaci zvládne jen silný a kvalifikovaný management
Jan Kollert je ve finančních kruzích nepochybně proslulejší svými exotickými cestami a náklonností k fotbalu než obchodními úspěchy. Fungování Komerční banky bylo v uplynulých dvou letech předmětem časté kritiky. Přesto blesková výměna jejího vedení vyvolává pochybnosti, zda se musela udát zrovna tak, jak se udála, a zrovna nyní.
Ještě na přelomu roku hlásil ministr financí Pavel Mertlík, že není vhodná doba pro změny. Pak se provalil případ, který celkem jasně dokazoval, že vedení Komerční banky, které mělo napravovat staré hříchy, příliš nespěchá. Skandál s osmi miliardami neuvěřitelně proplácených akreditivů však nebyl jediným kostlivcem, který vypadl z přecpané skříně. Navíc potřeba zalepit díry v bilanci banky narůstala po desítkách miliard. Jenže vyměnit u nás šéfa velké banky není jen tak. To chce nejdřív zásadní politickou dohodu. Ta kupodivu není dodnes. Příčinou divení je skutečnost, že v současnosti likvidované vedení nastoupilo do funkcí z vůle vlády Josefa Tošovského a politiků dnešní čtyřkoalice. Ministrem financí byl tehdy Ivan Pilip. Jenže problém patrně po celou dobu nebyl v tom, zda Kollerta odvolat, či ne, ale v tom, kdo ho vymění. A tato nejistota, zdá se, přetrvává i poté, co premiér vzplanul spravedlivým hněvem nad poměry v naší největší bance a ministr financí splnil svůj stranický úkol. Kandidáti na šéfa jsou dokonce dva, nicméně další členové se do představenstva příliš nehrnou. Kdo by také chtěl těžce dřít na privatizaci banky a potom dostat od nového majitele padáka. A nejspíš vůbec ne zlatého.
Ministr Mertlík má před sebou poměrně složitý manévr. Musí vyhovět obecnému povědomí mezinárodní finanční komunity, která má svou, celkem zavedenou představu o podobě managementu banky, a zároveň přitom uspokojit nabuzené a vlivné rozdělovače křesel ze smluvně opozičních stran, pro něž je představa obsazení tak důležitých pozic někým, koho nemají pod kontrolou, černou noční můrou. Již dlouho je Česká republika vystavena kritice za počínání vlády ve statutárních orgánech bank, v nichž má stát kontrolu. Naposledy Světová banka ve své analýze české ekonomiky upozornila, že politické nominace do bankovních představenstev a dozorčích rad jsou jednou z hlavních příčin katastrofálního stavu celého finančního sektoru. Obejít obě překážky vyžaduje dobré spoluhráče a těch, kteří umějí poslat míč pěkně do uličky, Mertlík zrovna moc nemá. Ani jeden z dosud jmenovaných kandidátů není tou výraznou osobností, o níž by bylo předem jasné, že dokáže to, co se od šéfa Komerční banky nyní chce. Tedy dovést ji do soukromých a zejména renomovaných rukou.
Dokončená privatizace spořitelny při porovnání s prodejem ČSOB dokázala, jak je důležité pro silnou pozici při vyjednávání banku nejprve očistit a teprve pak na základě nových výsledků prodávat. Zároveň se projevila potřeba silného a kvalifikovaného managementu vůči němuž mají uchazeči respekt. V prvním bodě se vláda poučila, doufejme, že se poučí v bodě druhém.
Každopádně je třeba ocenit vůli sociálnědemokratické vlády prodat banky. A to přesto, že k razantnímu postupu byla de facto donucena okolnostmi, tedy nutností masivních výdajů na jejich ozdravení. Dokonce i přes naivní výkřiky premiéra, že jeho vláda bankám pomáhat nebude. Zkušenost se spořitelnou jasně ukazuje, o kolik desítek miliard připravila tento stát vláda Václava Klause. V roce 1994, či ještě o rok později by se české banky prodávaly za velmi slušné ceny bez dnešních obrovských výdajů na jejich ozdravení. A nejen to. Díky standardním postupům úvěrování bychom již měli za sebou i podstatnou část bolestné restrukturalizace průmyslu. Nepochybně by byla i mnohem levnější než to, co velké podniky ještě čeká. Zahraniční vlastník Komerční banky by už v roce 1996 přijal taková opatření, že dnes by zaměstnanci Vítkovic nečekali marně na své mzdy. Buď by již byli v péči úřadu práce, ale spíše by pracovali v malých a středních dobře prosperujících firmách, pro něž není problémem přístup k úvěrům. Je paradoxem, že úkol definitivně přesunout rozhodovací kompetence o rozdělování zdrojů ze státu na soukromé banky připadl levicové vládě. Můžeme mít samozřejmě výhrady k postupům, jak to dělá a co všechno přitom pokazí. Je však v zájmu každého, aby tahle operace první dámy skutečně vyšla a už nikdy nikdo volený lidem nerozhodoval o tom, že banky mají za peníze vkladatelů podpořit privatizaci či zachraňovat pracovní místa.
