Klíčovou událostí roku v českém byznysu je zřejmě to, co se nestalo. Letos mělo padnout rozhodnutí o tom, jak stavět další jaderné bloky a s tím související verdikt, jak rozdělit ČEZ. Obojí padlo pod stůl vlády, která v jiných případech rozhoduje o miliardách s opičí lehkostí a důsledky ji netrápí. Diskuse dočasně skončila nezávazným konstatováním premiéra, že vláda patrně bude usilovat o prodloužení životnosti Dukovan o deset let, což je sice možné, ale šéfka Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová v polovině roku varovala, že nám hrozí opak, a Evropská komise řeší opatření, které by životnost jaderek naopak zkrátilo, takže Dukovany by končily již v roce 2025.
Situaci komplikuje složitý vztah premiéra Babiše s šéfem ČEZ Danielem Benešem. Babiš usiloval o Benešovo odstavení prakticky až do prezidentských voleb, po nichž se za Beneše jednoznačně postavil jeho osobní přítel Miloš Zeman. Ještě krátce po nich se odehrála kauza prodeje bulharských aktiv ČEZ, kdy soutěž vyhrála nabídkou nejvyšší ceny celkem bezvýznamná firma Inercom. K bulharské vládě, s níž vede naše polostátní energetická firma miliardovou arbitráž, se v té době dosud neobjasněným způsobem dostaly důvěrné informace o obchodu. Bulharský premiér Bojko Borisov v první reakci tvrdil, že je má od českého premiéra, což by se v případě potvrzení rovnalo vážnému trestnému činu a poškození zájmů Česka. Babiš to zapřel a v ČEZ se nakonec únik informací nevyšetřil. Nicméně do té doby časté útoky Andreje Babiše na Beneše ustaly a šéf ČEZ bez problémů přežil valnou hromadu i ovládnutí dozorčí rady Babišovými lidmi.
Že by byl klid na práci, to se ale říci nedá. Tlak nyní přichází od minoritních akcionářů držících něco přes procento akcií ČEZ, kteří zpochybňují kompetentnost
vedení a svolali mimořádnou valnou hromadu, která skončí soudem. Jde o entity spojené se skupinou J&T. I zde lze nalézt vazbu na plány s dostavbou Dukovan a Temelína, a to nejen z pohledu ekonomosteckého mického, kdy je to evidentně proti zájmu minoritářů. Kruhy se šíří kolem fakticky nevyhnutelného dělení ČEZ na klasickou část, distribuci a státní jadernou část. Tam je tolik lákadel pro Dana Křetínského a jeho EPH, dříve součást rodiny a dnes jen spřátelenou entitu J&T, že to stojí za trochu rámusu a investovaných korun, když už se ten nápad Danu Benešovi nelíbí a ani se v něm nechce najít. Trochu to začíná připomínat Pavlem Tykačem motivovaný odchod Martina Romana kvůli dlouhodobé smlouvě o dodávkách uhlí do Počerad. Pro podezíravého Andreje Babiše je to vše zkrátka podezřelé, a tak do toho zřejmě nechce vrtat, tudíž jádro, vázané na dělení ČEZ, stojí.
Náš člověk v čínské díře
I další událost končícího roku nám sahá do vysoké politiky, a to dokonce do té na nejvyšší úrovni. V únoru zmizel ze světa samotný poradce prezidenta Miloše Zemana Jie Ťien-ming, zvěstovatel čínského hospodářského zázraku v Česku a přilehlé Evropě. Ukázalo se, že je specificky vyšetřován čínskými vyšetřovacími orgány komunistické strany v čínsky specifickém domácím vězení. Následoval krach společnosti CEFC, počítané mezi největší čínské privátní firmy. Co se zdálo jako mohutný energetický konglomerát, se sesypalo jak domeček z karet a ukázalo se, že firma byla financována nestandardními půjčkami s astronomickým úročením a fakticky byla jen dávno mrtvou zombie.
Pana Jie nenašla v počínajícím jaře v socialistické Číně ani soudružská delegace pánů Mynáře a Nejedlého vypravená Hradem do Pekingu. Zato se s klíči od majetku CEFC v Praze objevila čínská státní společnost CITIC. Přebírání však neprobíhá úplně hladce. Na samém počátku došlo kjistému nedorozumění mezi tuzemským zástupcem CEFC, populárním Luftjardou Tvrdíkem, a skupinou J&T, do níž měla CEFC kapitálově vstoupit a získat padesátiprocentní podíl.
To ještě před zmizením pana Jie zatrhla ČNB kvůli nedůvěryhodnému původu peněz, které měly být použity. Jenže mezitím se J&T významně podílela na financování akvizic CEFC v Česku, ale také v zahraničí, měla v tom svých jedenáct miliard korun a Tvrdíkovo vedení firmy činilo prudké pohyby, z nichž se zdálo, že by nakonec nešlo ty miliardy dopočítat.
J&T tak v květnu použila zástavní smlouvy a převzala CEFC Europe a najmenovala
své představenstvo. CITIC pak v krátké době dluhy uhradil a česko-slovenská finanční skupina mu jeho pražskou firmu promptně vydala. Nyní se zdá, že vztahy jsou v narovnané podobě přátelské, ale byznys už nebude.
Přebírání čínských akvizic v Česku pokračuje se střídavými úspěchy. Například Slavia už po čínsku přejmenovala i stadion a docela se jí daří, ale třeba pivovary Lobkowicz či strojírny ŽĎAS pořád nevědí, co s nimi bude. Stejně jako nikdo neví, jak se mohlo stát, že CITIC nenašel šestnáct miliard korun, které jako akvizice v Česku CEFC vyúčtoval. Možná je už nikdo radši ani nehledá.
Jednu Plzeň
Nejpozoruhodnější vybíjená v českém byznyse za posledních několik let se dohrála letos v Plzni. Loňský rok byl ve znamení spekulací o prodeji Škody Transportation největšímu světovému producentovi kolejových vozidel, čínské CRRC. Číňané potřebovali evropské papíry a Škoda peníze. Mluvilo se až o čtyřice- ] ti miliardách korun, které mohla plzeň-1 ská parta kolem Tomáše Krska dostat. í nedostala. Příčinou byly podle pražských drbů nerealistické požadavky Číňanů na deklaratorní závazek české vlády, že privatizace v Plzni proběhla v pořádku a vůči firmě nebudou nikdy v budoucnu vznášeny žádné požadavky státu, což vzhledem k stále probíhajícím pokusům lidí kolem současného premiéra najít tam nějakou čertovinu a s ohledem na českou legislativu nebylo možné.
Pak se objevil tuzemský zájemce.
Nenasytnému Danu Křetínskému by se plzeňská strojírna do portfolia nepochybně hodila. Jenže transakce uvízla na sporech v plzeňské partě, kde se stalo předmětem sporu, že někdo měl prodat vše a někdo měl ve firmě zůstat.
Dohady se táhly tak dlouho, až přišel nejmocnější muž českého byznysu a Škodu Transportation letos na jaře koupil za pouhých osm miliard korun, jak stojí a leží, komplet. Mezitím totiž doběhly důležité zakázky, majitelé vysáli hotovost a firma potřebovala čerstvý kapitál.
Petr Kellner tak vypekl parťáka, s nímž ho pojí nejen dlouhá léta společného byznysu, ale i takřka rodinné vztahy. Jak dlouho Škodu bude držet, a zda brzy neskončí přece jen u Číňanů, je předmětem spekulací.
Chcíp tam kocour
Kellnerova PPF je vítězem i v další hře českého byznysu. Elegantní pozření banky Moneta vzniklé na základech dřívější GE Money Bank je nepřehlédnutelným návratem českého kapitálu do užší špičky tuzemského bankovnictví již téměř osmnáct let ovládané zahraničními finančníky. A hlavně to nestálo moc peněz. Podstatou je, že Moneta koupila od PPF její Air Bank a český a slovenský Home Credit od mezinárodní skupiny Home Credit za zhruba dvacet miliard korun. Z toho třináct miliard korun bude vyplaceno formou akcií nové, větší banky, čímž PPF získá zhruba čtvrtinový podíl a stane se jejím největším akcionářem. Zbylých asi šest a půl miliardy bude vyplaceno cash. A Moneta nadále bude vystupovat pod značkou Air Bank, tedy vzdá se své „kočičí“ identity a fakticky se začlení do skupiny PPF. Počítá se s tím, že skupina bude svůj podíl dále navyšovat skupováním akcií z trhu. Počtem klientů půjde o třetí největší banku v Česku, podle bilanční sumy šestou. Jak Škoda, tak Moneta naznačují, že Petr Kellner svůj byznys dosud expandující zejména do Asie vrací na rodnou hroudu, kde dříve prodal, co šlo. Tomu se vzhledem k asijským výsledkům nelze moc divit. Všude dobře, doma nejlíp. A navíc ty koníci jsou dneska tak drazí. 9
CITIC pak v krátké době dluhy uhradil a česko-slovenská finanční skupina J&T mu jeho pražskou firmu promptně vydala. Nyní se zdá, že vztahy jsou v narovnané podobě přátelské, ale byznys už nebude.
O autorovi| Pavel Páral, paralp@mf.cz
