„Přirážet“ zcela pochopitelným obavám lidí z migrační vlny směřující do Evropy, jejíž nepatrná část může nedobrovolně uvíznout někde v Česku, je bez nějakého chápajícího státnického doprovodu hanebný populismus za každého počasí. Ale v tomto specifickém provedení, jež v každém trochu slyšícím uchu vzbuzuje ozvěnu 50. let minulého století, je to zcela zavrženíhodné.
Nedosti na tom- je to i na poměry předchozích kauz iritujícím způsobem blbé. Zejména tehdy, když inteligentní, českým poměrům přiměřená a ohleduplná odpověď na potenciálně největší výzvu Evropské unii (proti níž je třetí vlna refinancování neudržitelného řeckého dluhu v podstatě bagatelní záležitost) je také v nedohlednu. Být arabistou Kmoníčkem, vyju do Jeleního příkopu jako předposlední syrský šakal.
Přečtěte si, co řekl Ovčáček: Výzva vědců k toleranci vůči uprchlíkům jen rozdělí společnost
Bez jasného a zřetelného jednání s Tureckem, ale i dalšími tranzitními zeměmi včetně mimořádně velkorysé finanční nabídky za to, že EU pomohou tenhle problém řešit, se asi nikam nedostaneme. Tady žádnou „velkosvětskou“ ambici nemáme a nemůžeme mít, to musejí odehrát jiní a jinde, ale měli by.
Stačit to nebude ani náhodou. Jak stabilizovat země, odkud uprchlíci přicházejí? Tam, kde zuří válka, nemá rozvojová pomoc mnoho šancí. Kdysi mi jeden známý z „provinčního rekonstrukčního týmu“ v Afghánistánu vykládal, že pomáhají ve vesnicích v provincii Lógar stavět sušárny ovoce- v zemi, kde se ovoce sušilo tisíce let, ovšem byla tam tak desetina populace, a mnohem více vody, půdy, lesů. Přišlo mi to trochu donkichotské, přesto mnohem užitečnější, než nezkusit nic, neřkuli než obviňovat beztak slabou a nerespektovanou českou intelektuální elitu z kopání příkopů.
Všechny nešťastné země, vysílající k Evropě davy lidí, vypadají podobně- totálně zdegradované ekosystémy, přitom s vysokým populačním přírůstkem, kde stačí pár let sucha, aby se lidi prostě dali do pohybu. Válčení o zdroje nebo z jakéhokoli jiného důvodu to jenom zrychluje. Že se do Evropy dostanou ti, kteří mají nějaké peníze, aby zaplatili pašerákům, to by snad nemělo nikoho překvapit. Říkat, že tento pohyb je jejich problém, je primitivní už z toho důvodu, že nám to nepomůže, neboť ho to nezastaví.
Ve volném čase opravdu pilně vyhledávám pozitivní příklady, kde se tuhle zoufalou situaci snaží někdo s nějakým výsledkem pozitivně řešit, třeba změnou tradičních postupů (nebo naopak návratem k nim), snahou o udržení vody v krajině, zkrátka šetrnějším využíváním zdrojů. Příklady se najdou, třeba tady, ten se mi líbí, protože je nepravděpodobný.
Chápu obavu normálního Čecha z přílivu lidí z velmi vzdáleného kulturního okruhu, který bych z hlediska adaptability opravdu nesrovnával například s vietnamskou komunitou v Česku v druhé generaci. Že u nás budeme nekonečně snadněji přijímat Slovany než Eritrejce, o tom také nemám pochybnost. Česká většinová populace si zkrátka nepřeje mít ve svém okolí lidi, jichž se –právem či neprávem- bojí, a nemá valný smysl jí v tom zkoušet nebo předělávat.
Místo „ovčáčkování“, které akorát vnáší rozepře tam, kde by neměly a nemusely být, promarnil Hrad příležitost postavit se ve prospěch toho, co nabízí jedinou konstruktivní alternativu, a tím je zvýšení české aktivity v rozvojové pomoci. (Navíc se nám to může ještě jednou okotit- kdo před třiceti lety věděl, že v Ugandě a severní Keni je ropa, a v Mozambiku plyn?)
Česká rozvojová pomoc sice není úplně zanedbatelná (pokud si pamatuji, byli jsme v tomto ohledu vždy z postkomunistických zemí trochu napřed), ale není nijak působivá, a ve srovnání třeba se Skandinávií je i v poměru k HDP nízká.
Přitom Češi jsou pořád ještě obdivuhodně praktičtí, vcelku nenároční, exotiku mají už od dob Josefa Holuba rádi, a ti, kteří projdou filtrem dobrovolnosti, opravdu chtějí pomáhat a v terénu se snaží. Zpravidla dovedou vyjít s domácími a mají šanci na výsledky. Projektů, jež alespoň trochu pomohou tam, kde je to doopravdy relevantní, jsou mraky. Mnohem lépe by se nám v Bruselu i jinde argumentovalo proti nedobrovolnému přijímání uprchlíků, kteří k nám nota bene nechtějí, kdybychom dokázali velkoryse hrát touhle pozitivní kartou. Také čeští vědci, takto vyzváni, by české politice nejspíš lépe rozuměli.
Čtěte další komentáře redaktorů časopisu Euro:
Miluj svého státního lékaře a plať!
