Nákupní zóna okolo vídeňské Mariahilferstrasse se v posledních letech rozlila do okolí. Zatímco hlavní třídu stále okupují mezinárodní značky, postranní uličky obsadily prodejny s přívlastky bio, eko, lokal či fair trade. To se nevyhnulo ani ulici poblíž Západního nádraží, přesto sem nové trendy nedorazily s takovou intenzitou jako jinde. Stumpergasse je stále poněkud omšelejší a ponuřejší a připomíná spíše odstavné parkovitě než hipsterské korzo.
Možná sem stále dopadá temná atmosféra po jednom netalentovaném malíři s velikášskými komplexy, který zde během svého vídeňského pobytu žil. Znalci však vědí, že právě ve Stumpergasse se dají sehnat nejen raritní vinylové desky, ale i zapadnout skrze modré dveře pod nápadným vývěsním štítem do jinak nenápadného sklepního lokálu Nachtasyl.
Autorem onoho štítu je český výtvarník Zbyněk Benýšek, není však zdaleka jediný, kdo hospodu spojuje s Českem. A není to ani poctivě čepované plzeňské pivo, Becherovka a nakládaný hermelín na rakouskou metropoli za více než lidové ceny. Díky hostům jako Václav Havel, Pavel Landovský, Karel Schwarzenberg či Karel Kryl je Nachtasyl nespornou součástí novodobé české, ale i vídeňské historie. Když předloni slavil třicet let existence, neopomnělo to zmínit nejedno rakouské médium.
Na plzeň i na cigárko
V podstatě se jedná o hospody dvě, sklepní Nachtasyl až pro dvě stě lidí, kde to nezřídka žije do časných ranních hodin. A pak mladší, komornější denní Tagasyl na úrovni ulice. Právě v prostorách o velikosti prostornějšího obýváku se setkávám s „Jirschim“, jak krkolomně nazývají rakouští štamgasti zakladatele obou Asylů Jiřího Chmela.
Šéf svazu pivovarů Šámal: Češi chodí do hospody stále méně, stali se workoholiky
Signatář Charty 77 a významná osobnost undergroundu si v Československu odseděl 18 měsíců. Jako osobu „velmi ostře zaměřenou proti politickému zřízení“ ho režim donutil počátkem osmdesátých let v rámci akce Asanace k emigraci do Rakouska.
Ve Vídni se spojil s dalšími emigranty kolem literární exilové revue Paternoster, kteří hledali vhodný prostor pro pořádání kulturních akcí. Takový Chmel objevil po jiném uměleckém spolku právě ve Stumpergasse.
„Pronajali mi to s tím, že musím zaplatit nájem na rok dopředu. To jsem taky udělal, netuše, že tady není povolení pro provozování činnosti, kterou jsem chtěl dělat. V domě to nechtěli, takže to byla dlouhá a strastiplná cesta,“ vzpomíná na počátky, zatímco se do Tagasylu začínají trousit první hosté a hospoda se rychle zaplňuje hlukem i kouřem (Rakousko snad jako jediný stát v Evropě zatím nereguluje kouření v restauracích).
Jsou mezi nimi Češi, kteří stejně jako Jiří utekli do Rakouska před komunistickým režimem a v Tagasylu mají rezervovaný čestný stůl nejblíže baru. „Třeba Eva sem chodí opravdu od prvního září 1987, byla už na otvíračce,“představuje Jiří Chmel přicházející dámu. S někdejšími emigranty nezřídka chodí i jejich dospělé děti. Nebo čeští studenti navštěvující některou z vídeňských univerzit. U stolu se tak vzpomíná na staré přátele i společné pitky, ale probírá se i studium a přípravy na zahraniční stipendia.
Čeští studenti, jako například studentka vídeňské publicistiky Jana, v Asylu nezřídka vypomáhají. Ta vtipkuje, že jí Jiří Chmel dal práci během party po své svatbě s historičkou a redaktorkou Českého rozhlasu Plus Ivanou Denčevovou, která se zabývá českým undergroundem. Bylo to na symbolické datum 17. listopadu 2017 a do typickým aromatem piva a cigaret páchnoucího sklepa se tehdy dostavil pogratulovat i Karel Schwarzenberg. Přicházejí však i Rakušané, někteří jsou denními hosty, pak Arabové i Slováci, zkrátka lidé všech národností, profesí a sociálního postavení. „Hlavně mladí,“dodává Jiří.
Přišel i pramen Mirek
Nachtasyl otevřel v září 1987 koncertem Vlastimila Třešňáka a vernisáží zmíněného Zbyňka Benýška. „První fáze byla čistě česká, hrál tady Karel Kryl, Jaroslav Hutka. Všichni písničkáři, kteří emigrovali,“ vzpomíná Jiří, který „má dlouhé vlasy a i jeho chování není moc dobré“, jak nahlásil okresní správě Státní bezpečnosti v Teplicích jistý „pramen“, který Nachtasyl před rokem 1989 navštívil.
Mimo Chmela se agent v Asylu setkal třeba s hercem Pavlem Landovským nebo Monikou Dienstbierovou, dcerou pozdějšího ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera. To vypovídá nejen o společnosti, která se tehdy v Nachtasylu scházela, ale i o intenzivním zájmu komunistické bezpečnosti.
S ní se pojí i jedna z nejznámějších historek spojená s nekonveční vídeňskou hospodou. V listopadu 1988 v Nachtasylu vystoupil Karel Kryl a spolu s ním i pramen „Mirek“. Až o mnoho let později vyšlo najevo, že slezského písničkáře Jaromíra Nohavicu vyslala za Krylem do Vídně právě StB.
Jak vyplývá ze svazků, osazenstvo Nachtasylu Nohavicu tehdy obdivovalo za odvahu a souhlas, aby společný koncert nahrávalo rádio Svobodná Evropa. Na druhé straně se někteří hosté už tehdy podivovali, že režim nechal hudebníka do Vídně vycestovat tak snadno.
„Já ho nalejval rumem, tehdy ještě pil. A pak se zjistilo, že byl vyslán Státní bezpečností. No ostuda, až se to pochopit nedá. O jeho mravním charakteru navíc vypovídají i všechny další věci z poslední doby. Jako básníka nebo písničkáře si ho mohu vážit, ale mám ho dost,“ rozčiluje se Chmel a je jasné, že Nohavica nepatří v Asylu mezi vítané hosty.
Vůči Krylovi se přitom Nohavica opravdu nezachoval hezky. Pro StB ho pomluvil jako „bázlivého člověka, který si své komplexy (je malý a drobný) kompenzuje různými výpady, ale při odporu se ihned stáhne“. K Nohavicově oblibě mezi hosty lokálu určitě nepřispělo ani to, že přetextoval Krylovu píseň Martina, ve které Nachtasyl zmiňuje.
„A k pátku bych si vyrazil/ tam co se říká „Nachtasyl“/srovnat si faldy/ kolt k celníkovu úžasu/nosil bych nízko u pasu/po vzoru Waldy/ Ve spolku místních kurtizán/stal by se ze mě partyzán/ protestních songů/ řešil bych problém naděje/zpíval o tom jak špatně je/ v Grónsku či Kongu,“ zpívá Nohavica o tom, jak snadné bylo podle něj žít jako emigrant na Západě a bojovat proti režimu zvenčí.
Asyl undergroundový, asyl punkový
Nachtasyl se však nestal jen uzavřeným útočištěm české komunity v Rakousku a předmětem zájmu komunistických agentů. Brzy ho objevili i Vídeňané a český exilový underground se střetl s rakouským punkrockem. „První rakouští hosté byli punkáči, kteří za rohem měli obsazeny dva domy. Pro ně bylo atraktivní, že tady bylo levně a bylo otevřeno do čtyř do rána,“ říká Chmel. I to zaznamenala bdělá StB, z jejíhož pohledu se jednalo o nebezpečné drogové doupě.
Nebyla však sama. Noční klub v hustě osídleném centru města navštěvovaný podivně oblečenými lidmi si logicky vysloužil i pozornost rakouských úřadů. Kontrol, stížností místních, policejních razií a pokusů o uzavření přežil Asyl během let mnoho. Z pohledu Jiřího Chmela však nejde o nic neobvyklého, ale běžnou součást fungování nočního podniku.
Díky rakouským hostům nakonec Nachtasyl přežil pád režimu. Po roce 1989 se řada emigrantů vracela do Československa a potřeba existence českého kulturního centra ve Vídni upadla. I Jiří Chmel se vrátil. Stejně jako jeho kamarád Pavel Landovský koupil dům v Jevišovicích na Znojemsku a uvažoval, že lokál zavře. Nakonec se rozhodl pokračovat.
Shodou okolností zavřely počátkem devadesátých let dva proslulé vídeňské kluby Flex a Chelsea. Ty dnes znova existují, ovšem na jiných místech a v mezičase se celá vídeňská scéna stáhla do Stumpergasse. Českou alternativu jako jsou Psí vojáci, The Plastic People of the Universe, DG 307, Iva Bittová či Dunaj tak střídali tehdejší hvězdní DJs.
V roce 1992 přibyl Tagasyl. Zatímco sklepní klub patří hudební produkci, na povrchu se zaměřují na výtvarné umění. Stěny nevelké místnosti obvykle zdobí díly méně či více známých výtvarníků, a co se týče vkusu, není Jiří nijak vybíravý. Změnilo se i pivo, původní rakouské značky vystřídal Pilsner Urquell.
Ekonomicky vše šlape díky více než tři desetiletí staré nájemní smlouvě a rakouské ochraně práv nájemníků. Dnešní tržní ceny v atraktivní lokalitě by stěží utáhl, na třetinové nájemné z osmdesátých let si však hospoda vydělá i s velmi příznivými cenami občerstvení.
Kromě vystavovaných obrazů se toho v horním i sklepním lokále mění máloco. Snad jen ten zákaz kouření dříve či později přijde. A také Jiří se v poslední době stahuje a v Asylu je k zastižení stále méně. Stejně jako přítel Landovský prodal dům v Jevišovicích a dnes žije převážně „na samotě v lesích“ v Řídelově u Telče.
„Ještě nedávno jsem tady byl docela hodně, až teď se stahuju. Své pravomoci bych chtěl delegovat dál, asi si podržím jenom Tagasyl,“ plánuje. Vhodných kandidátů na následovníky má naštěstí zdá se dost, třiatřicetiletý provozní Dan se o Nachtasyl v podstatě už delší dobu stará. Dokud tedy bude platit přes tři desetiletí stará nájemní smlouva, bude ve Stumpergasse kam zapadnout.
Přečtěte si rozhovor:
Pražanům nejvíce chutná IPA, říkají zakladatelé pivní rozvážkové firmy Peevo
Dále čtěte:
Historik Macháček: Husák fandil Slovanu Bratislava a vášnivě kouřil „morrisky“
Pěstuj chmel, zachráníš pivo
Minipivovary: Česko má novou turistickou atrakci
Češi zůstávají s odstupem největšími pivaři. Na druhé místo se propili Rakušané
