Jacques Chirac má dobré postřehy, ale odhání od sebe spojence
Francouzský prezident Jacques Chirac propásl dobrou příležitost mlčet. Děsivými slovy zaútočil na celou střední a východní Evropu, která se dle jeho soudu příliš přimkla k Američanům. Tím výrazně zhoršil image Francie prakticky ve všech kandidátských státech Evropské unie. I ti, kteří se dosud v této části kontinentu netajili svými sympatiemi vůči iniciativám Paříže při řešení irácké krize, dostali políček. Dokonce se zdá, že Chirac takto dodal váhu podpisům východoevropských politiků pod ony známé „proamerické“ dopisy.
Chirakova slova nicméně nemohou změnit názor těch komentátorů, kteří trvají na tom, že podpis Václava Havla pod „prohlášením osmi“ byl velkou chybou. Nešlo o jednotlivé věty onoho textu, vůči nimž nelze mít zásadní námitky. Šlo o politický akt, kterým Havel fakticky podpořil způsob, jakým postupuje vláda amerického prezidenta George Bushe. Přidal se na stranu těch, kteří už nechtěli hledat mírové řešení, odmítali dát více času inspektorům OSN, či dokonce zpochybňovali potřebu mandátu mezinárodního společenství pro americký útok. Václav Havel posloužil americké propagandě, kterou nezajímá, že krátce poté opustil svou funkci a že nevyjadřoval stanovisko české veřejnosti ani zvolené politické reprezentace. Havlův krok není příliš v souladu ani s opětovnými návrhy na udělení Nobelovy ceny míru právě bývalému českému prezidentovi.
Na druhé straně je možné připustit, že česká zahraniční politika musí hledat cesty k partnerům v Evropě i v Americe. Spojené státy zůstávají důležitým českým spojencem a Radek Khol z Ústavu mezinárodních vztahů má pravdu v tom, že Havel v tomto směru poskytl korektiv (viz strana 28). Vyvažovat různé směry zahraniční politiky je důležité. Nicméně Česká republika by měla mít svou vlastní, jasnou představu o řešení světových krizí i bezpečnostních rizik a pokoušet se ji realizovat společně se svými názorovými spojenci – aniž by si přitom hrála na pupek světa. I z tohoto pohledu byl Havlův podpis přinejmenším nadbytečný, pokud ovšem nepřijmeme Bushův pohled na řešení irácké krize.
Reakci Jacquese Chiraka je nicméně těžké pochopit. Když pomineme veškeré emoce, zdá se, že Chirakův krok postrádá logiku. Loni v říjnu na bruselském summitu Evropské unie se francouzský prezident poměrně úspěšně snažil vystupovat v roli obhájce kandidátských států. Francouzští diplomaté naznačovali, že Paříž usiluje o přízeň zemí střední a východní Evropy, které již brzy mají v unii spolurozhodovat i o záležitostech, jež se týkají Francie. Zdálo se, že Paříž hodlá nabourat utkvělou představu o nepřekonatelném německém vlivu ve východní části kontinentu. Chirac nyní toto vše zpochybnil. Vezmeme-li v potaz náznaky, že slova francouzského prezidenta skutečně neřídily emoce, ale kalkul, musíme dojít k závěru, že vztah ke kandidátským státům pro Paříž až takovou prioritou není. To je důvod k přemýšlení pro českou diplomacii.
Jinou věcí jsou nicméně Chirakovy postřehy k možným důsledkům unáhlené akce v Iráku, které vyslovil v rozhovoru pro americký týdeník Time. S řadou z nich se shodují i renomovaní analytici. Francouzský prezident připomíná, že válka v Iráku by mohla destabilizovat celý region, vyvolat silnou reakci arabského a islámského veřejného mínění a vytvořit velké množství nových bin Ládinů. Naprosto oprávněná je Chirakova výtka Američanům, že jsou ochotni vynakládat kolosální sumy peněz na vedení války, když se ještě dá hledat mírové řešení, ale nejsou schopni poskytnout adekvátní pomoc rozvojovému světu.
Může samozřejmě vzniknout otázka, zda toto jsou opravdu ty hlavní důvody, kvůli nimž Chirac často nesouhlasí s Bushem. Francii bezpochyby jde o posílení vlastního mocenského vlivu. Chirakova arogance vůči střední Evropě jakoby vysílala signál: Buďte rádi, že onou světovou supervelmocí jsou Spojené státy, a ne Francie.
Ani představitelé Bushovy vlády to ovšem s diplomatickým přístupem právě nepřehánějí. Analytik mezinárodních vztahů Fareed Zakaria v týdeníku Newsweek napsal, že ministr obrany USA Donald Rumsfeld má sice pravdivé postřehy, ale zapomíná na to, že je státník, nikoliv komentátor. Odhání od sebe spojence. Tato Zakariova charakteristika – spíše než na Rumsfelda – daleko více sedí na Jacquese Chiraka.
