Výstavba železničních koridorů stála miliardy. Část této investice jsou však vyhozené peníze. Desítky vlaků totiž nevyužívají zrychlení, které jim tratě umožňují, a jezdí stejně pomalu jako na starých kolejích.
Foto: Robert Sedmík / TÝDEN.CZ
Píše se rok 1936. Na trať Praha–Bratislava vyjíždí souprava Slovenská strela. Expresní vlak uhání rychlostí až 148 kilometrů v hodině a do Bratislavy dorazí už za 4 hodiny a 18 minut. Píše se rok 2012. Na koleje mezi Prahou a Bratislavou vyráží soupravy EuroCity Johannes Brahms. Do cíle dorazí za 4 hodiny a 19 minut. Ani 76 let vývoje a investice ve výši desítek miliard korun do stavby rychlostních koridorů nezanechaly na železnici příliš znatelný otisk. Vlaky jezdí stále stejně rychle, v mnoha případech spíše stále stejně pomalu, jako před desítkami let. A netýká se to jen trasy Praha–Bratislava.
Kde se ztrácejí ušetřené vteřiny?
Proč stojí vlaky tak dlouho ve stanicích?
Kolik času si nechávají jako rezervu?
A změní se to někdy?
Odpovědi na tyto a další otázky přinese pondělní vydání týdeníku PROFIT.
