České zájmy na vodě

Výhrady unijních úředníků není nutné brát jako neměnné

Pomoc Evropské unie novým členským státům v podobě (spolu)financování projektů v nejrozmanitějších oblastech je jedním z neoddiskutovatelných přínosů členství v unii. Česká republika z něho těžila již dlouho před vstupem. Od roku 2007 se celková alokace zněkolikanásobí a budoucí šestileté rozpočtové období nabídne největší objem prostředků, budeme moci čerpat přibližně sto miliard korun ročně. Ne vždy se ale podaří pomoci ze strukturálních fondů a programů správně využít. To je ostatně známé téma. Vzpomeňme, jak horečnou aktivitu musela v některých oblastech v posledních měsících vyvíjet česká vláda, aby alespoň trochu dohnala časovou ztrátu v čerpání již přidělených prostředků.

Upřený příspěvek.

Jak ale v posledním roce ukazuje spletitý osud například několika vodohospodářských projektů v rámci takzvaného kohezního fondu, ne vždy musí být chyba jenom na české straně. V tomto případě navíc jde nikoliv o nějaké drobné, ale o miliardové investice do vodárenské infrastruktury v řadě českých a moravských měst. Modernizace desítky let zanedbávaných vodovodních a kanalizačních systémů je nutností, nikoli rozmarem našich veřejných rozpočtů. I proto se spoléhalo na spolufinancování z Evropské unie jako na významný příspěvek k nápravě. Nyní hrozí, že některým městům bude upřen, a to z důvodů, které je obtížné pochopit.
Příběh se týká několika projektů, v nichž jsou žadatelem o příspěvek z kohezního fondu sdružení městských či obecních vodovodů a kanalizací jakožto vlastníci příslušné vodárenské infrastruktury. To by nebylo pro Evropskou komisi samo o sobě žádnou překážkou. Vodárenská infrastruktura v dotčených městech, spravovaná podniky ve vlastnictví měst či obcí, je provozována za úhradu (nájemné) soukromými firmami, z nichž mnohé jsou velkými mezinárodními korporacemi. V tomto takzvaném „provozním“ modelu fungují vztahy obdobné koncesionářskému, respektive částečně takzvanému „PPP“ režimu (partnerství veřejného a soukromého sektoru).
A právě toto se nelíbí Generálnímu ředitelství Evropské komise pro regionální politiku (DG Regio). To již prakticky rok odmítá připojit souhlas k několika projektům, které podala sdružení, jejichž vodárenskou infrastrukturu obhospodařuje právě soukromý subjekt. Jde například o projekt svazku obcí v povodí Olše, vodovod Vír, sdružení obcí na Zlínsku a v okolí Jihlavy.

Výhrady nadvakrát.

Co komise provoznímu modelu vyčítá? Zejména to, že případný příspěvek na financování rekonstrukcí a modernizací z kohezního fondu by mohl vést k „neodůvodněnému“ prospěchu soukromého provozovatele. Skutečně, kdyby něco takového nastalo, mohlo by to znamenat porušení pravidel spolufinancování. Spor se však vede o to, zda takové riziko reálně hrozí. DG Regio tvrdí, že smlouvy uzavřené mezi vlastníky infrastruktury a nájemci (soukromými provozovateli) neskýtají dostatečné záruky, že Evropská unie nebude místo veřejného zájmu přispívat zájmu soukromému. České úřady a sami předkladatelé projektů s tím zásadně nesouhlasí a dožadují se, aby Evropská komise předložila vůči smlouvám konkrétní výhrady. Ani to by samo o sobě ještě nebylo nic zásadně neobvyklého. Problém však spočívá v ohromném množství času, který toto dohadování zabralo. Evropská komise totiž nejprve v roce 2005 požadovala, aby byly smlouvy s provozovateli upraveny dle doporučení, která vypracovali experti komise na základě zkušeností z předvstupního programu ISPA. Naprostou většinu těchto požadavků však předkladatelé projektů po dohodě s vlastníky splnili již v létě loňského roku. K jejich nemalému překvapení však Evropská komise prakticky totožné výhrady uplatnila znovu na sklonku roku 2005, kdy s poukazem na nedostatky příslušných smluv zasáhla do souboru projektů předložených ministerstvem pro místní rozvoj, které je řídicím orgánem kohezního fondu pro Českou republiku. Komise schválila pouze některé projekty z tohoto seznamu, přičemž téměř výhradně šlo o ty, v nichž velcí soukromí provozovatelé nefigurovali.

Úřednická arogance?

Je jistě pravda, že členský stát skutečně nemá „právní“ nárok na to, aby unie přispěla právě jen na určité projekty. Schvalovací proces v případě kohezního fondu končí s možností určitého veta na straně komise, které může být uplatněno u projektů, u nichž shledá závažnější nedostatky.
V tomto případě ale jde zásah veskrze systémový. Vyřazen byl totiž celý určitý typ vztahů ve vodárenství, a to navíc ten, který funguje v největších městech, respektive sdruženích měst a obcí. Takový zásah by měla Evropská komise skutečně důkladně odůvodnit. To se však dle názoru české strany přes vyčerpávající sérii jednání dosud nestalo. Taková situace je skutečně nevídaná a uplatnění „de facto“ veta komise zde nemá politické opodstatnění, neprokáže-li tento vrcholný exekutivní orgán Evropské unie jasně opak.
Někteří úředníci komise tvrdí, že smlouvy mezi vlastníky a provozovateli postrádají kritéria, na jejichž základě by bylo možné vymáhat určité standardy kvality a efektivity služeb poskytovaných soukromými provozovateli. Komise kritizuje i nedostatečný monitoring výkonových ukazatelů poskytovatele služeb, nevhodný vzorec pro stanovení sazeb za vodné a stočné či například příliš dlouhou dobu, na kterou jsou smlouvy uzavřeny. Zjednodušeně řečeno, smlouvy dle úředníků DG Regio nesplňují řadu požadavků takzvané „nejlepší mezinárodní praxe“ (BIPs), což by měly být určité standardy, jež musí být v obdobných případech dodrženy. Po celou dobu jednání ovšem zástupci DG Regio prakticky nereagovali na dotaz, z jakého právního předpisu či alespoň doporučení Evropská komise tyto požadavky „nejlepší mezinárodní praxe“ vyplývají. Takové jednání nemá jistě daleko k aroganci.

Poziční dokument.

Dlouhou dobu byl českou stranou marně vznášen dotaz, zda tvrdý postoj, který úředníci komise zaujali vůči PPP projektům v Česku, uplatňují i vůči jiným státům. Odpověď DG Regio, že podobné režimy v jiných státech fakticky neexistují, nelze brát vážně. Příkladem z poslední doby je schválení velkého vodárenského projektu v polském Gdaňsku, kde doba, na niž je příslušná smlouva uzavřena, je prakticky totožná s tou, jež je standardně uplatňována v českém prostředí. Zdá se, že ledy se pohnuly teprve poté, co ministerstvo pro místní rozvoj dopracovalo ve spolupráci s právními i oborovými experty rozsáhlý „poziční dokument“, ve kterém podrobně reaguje na každou jednotlivou výhradu Evropské komise. Základem argumentace je poukaz na skutečnost, že naprostou většinu výhrad, respektive požadavků komise, není nutné a někdy ani žádoucí uvádět specificky přímo ve smlouvách, neboť jejich splnění vyplývá z právního řádu České republiky. Dlužno poznamenat, že o některých nových ustanoveních příslušných zákonů upravujících pravidla pro vodárenské činnosti ani sami úředníci komise nejspíše doposud nevěděli. Dokument rovněž poukazuje na neurčitost a formální nezakotvenost kritérií „nejlepší mezinárodní praxe“. Jak lze požadovat něco, co v lepším případě existuje pouze velmi neformálně, v horším případě se využívá spíše jako záminka k eliminaci oprávněných nároků členského státu?

Nepřihlížet.

Z kauzy vyplývají dvě zásadní ponaučení
1. Evropská komise není neomylný rozhodčí a je třeba skoncovat s pohodlnou praxí ústupků tam, kde je na místě postoj asertivní a sebevědomý. Musí být ovšem podložen stoprocentní shodou o vlastních postojích a věcně fundovaným souborem argumentů. Pak nebudeme muset jen bezmocně krčit rameny, že nám v Bruselu nechtějí rozumět.
2. Pokud již nastane taková situace, jakou zažívá české vodárenství, je nutno včas a co nejdříve jejich obhajobu posunout na úroveň politickou. Co byla platná výměna někdy i dosti ostré korespondence například mezi ministerstvem životního prostředí a vedením DG Regio, když nenásledovala adresná a vytrvalá diplomatická a politická intervence, dožadující se konkrétního vysvětlení nepochopitelně hluchých postojů několika příslušných úředníků komise? Nelze na tomto místě nepoznamenat, že danou kauzu poznamenal i rozpor mezi ministerstvem pro místní rozvoj a ministerstvem životního prostředí. Úředníci ministerstva životního prostředí nejenže nerespektovali pokyny ministrů, ale vnášeli do vyjednávání s komisí své partikulární zájmy, o jejichž souladu s národním zájmem lze minimálně vyslovit pochybnost.
Takový postoj by totiž nebyl pro komisi ničím neobvyklým. Ba naopak, tomu jistě úředníci a vyjednavači dobře rozumí a svým způsobem to i očekávají. Evropská unie je v posledku politickým prostorem, v němž dochází ke každodenním střetům nejrůznějších zájmů, pracnému hledání kompromisů a cest nejmenšího odporu. Nelze-li cíle, o jehož oprávněnosti jsme přesvědčeni, dosáhnout rutinními postupy, je třeba povýšit úroveň jednání, vyhledávat spojence a identifikovat protivníky. Zkrátka jednat a prosazovat zájem českých subjektů.
Kauza vodárenských projektů také ukazuje, jak důležité bude posílit systémové mechanismy celé agendy vztahů našeho státu vůči Evropské unii a jejím institucím. Úkolů v této oblasti přibývá exponenciální řadou a šance získávat řádově více peněz z fondů unie v nadcházejícím rozpočtovém období 2007 až 2013 bude promarněna, budeme-li jen přihlížet, jak si jeden či dva úředníci v Bruselu na nás „cvičí svaly“.

Princip fungování takzvaného provozního modelu Obecný model: Města, obce:

• Vlastní infrastrukturu (zpravidla prostřednictvím akciové společnosti, sdružení apod., ovládané městem/obcí či městy/obcemi).

• Pronajímá infrastrukturu na základě smlouvy soukromé společnosti, vybírá nájemné.

• Zisk investuje do infrastruktury, platí daně.

• Kontroluje cenu vodného a stočného.

• V případě dotací z evropských fondů je žadatelem zpravidla tato infrastrukturní společnost, respektive města a obce.

Soukromý provozovatel:

• Provozní společnost vlastněná privátním subjektem (v některých případech ve skutečnosti může část akcií držet město i v provozní společnosti – viz dále).

• Poskytuje služby – prodává vodu (vodné) a zajišťuje odvod odpadní vody za poplatek (stočné).

• Z výnosů platí nájem a investuje do vlastní činnosti, získává vlastní výnos (zisk).

Příklady:

Karlovy Vary

Provozovatel:
Vodárny a kanalizace Karlovy Vary, a. s.

• Vodohospodářské sdružení obcí západních Čech - 46,76 %

• Suez Environment - 49,78 %

• Ostatní - 3, 46 %

Činnosti:

• Provozuje na základě smluv zařízení pro zásobování pitnou vodou, odkanalizování a čištění odpadních vod.

• Smlouva je uzavřena na dobu 25 let.

Vlastník infrastruktury:
Vodohospodářské sdružení obcí západních Čech – Dobrovolný svazek obcí, založený na základě zákona o obcích. Obce vkládají do sdružení vodohospodářský infrastrukturní majetek. V současné době je členem 86 obcí + 2 dobrovolné svazky obcí.

Činnosti (mj.):

• Vlastní a spravuje infrastrukturu.

Schvaluje vodné a stočné a plán investic (cena je regulována vyhláškou MF a může zahrnovat pouze oprávněné náklady a přiměřený zisk, to platí pro všechny).

Hradec Králové

Provozovatel:
Královéhradecká provozní a. s.

• Vodovody a kanalizace Hradec Králové - 34 %

• Veolia Voda Česká republika - 66 %

Činnosti:

• Provozuje zásobování pitnou vodou, odkanalizování a čištění odpadních vod.

• Smlouva je na dobu 30 let.

Vlastník infrastruktury:

• Vodovody a kanalizace Hradec Králové, a. s.

99 měst a obcí - 90,09 % v tom Hradec Králové- 57,81 %

• Ostatní - 9,91 %

• Ministerstvo financí ČR - 1 akcie (do června tohoto roku, kdy valná hromada schválila její převod na město Hradec Králové).

Činnosti:

• Vlastní, spravuje, rekonstruuje a modernizuje infrastrukturu.

• Vlastní zdroje pitné vody.

• Plně kontroluje cenu vodného a stočného.

• V rámci projektu z Kohezního fondu EU je „konečným příjemcem“ prostředků.

• A tak dále obdobně jako ostatní vlastnické společnosti.

Beroun

Provozovatel:
VAK Beroun

• Do r. 2003 majoritní vlastník Anglian Water, poté Energie AG Bohemia s.r.o., dceřiná společnost Energie AG Oberösterreich (v době nákupu v prosinci 2003 – 59,17 %).

• Další akcionáři města a obce Berounska.