Česko, měřeno pouze porovnáním historických dat, má za sebou jeden z nejlepších roků od listopadu 1989.
Nebývalo zvykem, aby hospodářská výkonnost v eurozóně překonávala svojí dynamikou zbytek Unie. Za posledních deset let to většinou bylo přesně naopak. Takže rychlý odhad růstu HDP z Eurostatu, který na základě předběžných dat připsal eurozóně 2,8 procenta, zatímco Unii jako celku o desetinu procenta méně, je svého druhu novinkou. Celoročně vychází růst v obou částech „nastejno“: 2,5 procenta. To ovšem představuje v případě eurozóny nejlepší výsledek za posledních deset let. Konečně není důvod mít mindrák ve srovnání s USA.
Kdo si navykl lámat hůl nad nepřesvědčivým, byť toužebně očekávaným příchodem konjunktury třeba ve Francii, bude překvapen, neboť poslední čtvrtletí přineslo meziroční růst o 2,4 procenta. Pravda, u nás tradičně ekonomicky velmi respektované Německo vytáhlo poslední kvartál ještě o půl procentního bodu výš a v celoročním průměru roste o 2,2 procenta.
Jenže i ve francouzském případě růstová tempa nad dvě procenta nejsou už tak úplně osiřelá vlaštovka.
Konjunktura může pokračovat
Celé jižní křídlo EU roste, Španělsko už třetím rokem docela rychle a letos se velikostí ekonomiky dostalo na předkrizovou úroveň. Portugalsko má za sebou nejvyšší tempo růstu od roku 2000 a nějaké oživení je patrné i v Itálii a Řecku. Můžeme debatovat, zda Německo už není za vrcholem ekonomického cyklu, ale v ostatních zemích eurozóny je ještě spousta nevyužité kapacity a stále vysoká nezaměstnanost.
Pokračující trend. Ekonomická úroveň Česka se má dál přibližovat zemím eurozóny
Konjunktura tedy může pokračovat, aniž by se utopila v inflačních tlacích. Němec v roli šéfa Evropské centrální banky by už šlapal výrazněji na brzdu. Mario Draghi vnímá citlivěji Itálii, Francii a jižní křídlo, kde nějakou kladnou produkční mezeru působící inflační tlaky nikdo nevidí.
Česko má za sebou čtvrté čtvrtletí s působivým růstem HDP o 5,1 procenta (meziročně) a s loňskými 4,5 procenta zároveň jeden z půltuctu nejlepších výkonů od listopadu 1989 vůbec. Navíc se k tomu připojuje téměř ideální struktura růstu, k němuž přispívají všechny jeho složky. Česko má pořád hodně vysoké přebytky obchodní bilance, ale i mírně přebytkový běžný účet - vůči zahraničí se tedy oddlužuje. Nebýt napětí na některých trzích, tristního stavu veřejného investování a docela hlubokého marasmu, v němž se plácá česká politika, mohl by člověk oprávněně tvrdit, že nikdy nebylo líp.
Pár dobrých let
Z ekonomického hlediska je dobře i ve všech okolních zemích. Na východ a jihovýchod od nás rostou mzdy v členských státech Unie nejméně stejným tempem jako v Česku. Pokud konjunktura potrvá a politická situace tomu bude přát, může éra masového konzumu relativně široké střední třídy, která si díky kombinaci příjmů a financování bude moci pořizovat nová auta, hypotéky a domácí spotřebiče, dorazit nejen do chudších regionů Visegrádu, ale i na Balkán.
Tenhle typ spotřebitelského boomu dovede táhnout růst dlouho. Díky němu zažila svého času západní Evropa „trentes glorieuses“ - třicet krásných poválečných.Podruhé nevlezeme do stejné řeky, ale pár dobrých let by se Evropě velmi hodilo.
Přečtěte si další komentáře Miroslava Zámečníka:
