Před deseti lety by mě nenapadlo, že někdy bude možné uživit se provozováním jezdecké školy. Ale dnes to najednou jde, a velmi dobře. Kdybych neměl areál u malého města, ale třeba v okolí Prahy, troufám si říct, že bych dnes nemusel dělat už vůbec nic, popisuje vývoj ve své branži Jiří Skřivan, profesionální parkurový jezdec a majitel jezdeckého areálu v Suché u Litomyšle.
Zkušenost Jiřího Skřivana dobře ilustruje fenomén, který lze v Česku pozorovat zhruba posledních deset let. Po čtyřicetiletém socialistickém půstu opět nacházíme ke koním cestu a je to vidět téměř na každém kroku. Vyrostl nespočet jízdáren, stájí a jezdeckých škol od těch nejobyčejnějších po velké luxusní areály. Při jízdě českou krajinou na ně narazíte takřka co pět kilometrů. Můžete si v nich zaplatit jezdecký kurz, objednat projížďku nebo rovnou ustájit svého koně. Přesná čísla nejsou k dispozici, nicméně alespoň rámcovou představu o rostoucí popularitě jezdectví si lze udělat z vývoje počtu koní se závodní licencí. Zatímco v roce 1990 jich bylo v Česku něco přes třináct set, loni bylo registrováno téměř pět tisíc sportovních koní.
Kůň nemusí být dřina
I když se vzrůstající oblibě těší jezdectví jako celek, nejvýraznější změnou je jednoznačně nástup výborně vybavených moderních areálů. Vyhovují totiž nárokům nejpočetnější skupiny nových koňských nadšenců – lidí, kteří nemají čas nebo chuť se o koně několik hodin denně starat, ale rádi za takové služby štědře zaplatí. Koně vám tu ustájí, vyčistí, nakrmí, vypustí do výběhu, „povodí“ na laně a případně i potrénují. Můžete si také pro sebe nebo svého potomka zaplatit hodiny jízdy s kvalifikovaným trenérem.
Díky takovému zázemí odpadá dřina, kterou si ještě před patnácti lety musel projít každý milovník koní. „V době mých začátků fungovaly jen jezdecké oddíly, kde jsme jako děti musely trávit hodně času službami a prací kolem koní. Jezdit jsme na nich ale mohli jen minimálně, o dnešním individuálním přístupu nemohla být ani řeč,“ vzpomíná na staré časy Jana Černá, která dnes sama využívá služeb jednoho z moderních resortů. A vysvětluje, proč je pro ni tato varianta jediná možná: „Kdybych se o koně musela starat úplně sama, byla by to práce minimálně na pět hodin denně. I když si koně vždy sama připravím, vyhřebelcuji a osedlám, strávím u něj zhruba dvě a půl hodiny třikrát týdně. Můžu třeba i na nějakou dobu odjet a vím, že o něj bude výborně postaráno. To už se dá zvládat.“
Provozovat koníčka tak jako paní Černá není vůbec levné. Jen ustájení a základní servis okolo zvířete vyjde minimálně na šest tisíc korun měsíčně. K tomu je třeba připočítat výlohy za kurzy nebo trenéra, různé vitaminy a potřeby a v neposlední řadě případné náklady na veterinární péči. Většinou se celková suma vyšplhá k deseti tisícům korun. Samotný kůň pak má různou cenu – záleží na původu, výkonnosti, stáří a dalších parametrech. Kůň, který neposlouží jen na vyjížďky, ale je schopný skákat na poměrně dobré úrovni parkur nebo obstojí v jiné sportovní disciplíně, vyjde většinou na stovky tisíc. Obyčejného zdravého koníka na vyjížďky lze pořídit zhruba od padesáti tisíc, naopak cena špičkového koně olympijské kvality se pohybuje až v desítkách milionů korun.
I parkur se nosí
Funkce jezdeckých areálů se neomezuje jen na péči o koně. Některé slouží také jako luxusní místo odpočinku, zábavy a společenského života ve vysokém stylu. Můžete si tam zaplavat, zajít do sauny a na masáž, případně s přáteli posedět u biogrilování. Před deseti lety byste něco takového marně hledali, dnes je v Česku podobných míst zhruba desítka a stále vznikají další.
Ideální chvílí, kdy do tohoto světa nahlédnout, jsou hlavní závody sezony. Vrcholnou událostí v parkurovém sportu – druhé divácky nejoblíbenější jezdecké disciplíně po dostizích – je série extraligových závodů, letos nazvaná po generálním partnerovi Skokový pohár České pojišťovny. Neuvidíte tu sice koně pádící rychlostí až šedesát kilometrů za hodinu jako na dostizích, elegance koně ve skoku ale také stojí za to. Podobně jako na dostihy se i na skokové závody po vzoru západoevropských zemí sluší přijít alespoň v odpoledním saku.
Jezdectví je sport odjakživa spojovaný s aristokratickým stylem života. Zákonitě tak přitahuje spíše bohaté lidi, pro které se kromě relaxace stává zdrojem společenské prestiže. „Jezdectví postupně získává místo, jaké mu patří třeba v Německu nebo v Anglii. Začíná být základním společenským umem, jako je tenis nebo golf. My se snažíme tenhle prvek samozřejmě podporovat. Jezdectví se bez velkých peněz neobejde,“ říká Jiří Skřivan, který je členem výkonného výboru České jezdecké federace.
Neškodná krize
Podobnou zkušenost jako Skřivan mají provozovatelé jezdeckého areálu Equitana v Martinicích u Příbrami. Zisk sice zatím generuje hlavně hotel, který využívají například firmy pro různé výjezdové akce, nicméně služby jako ustájení, jezdecké kurzy nebo pořádání skokových závodů se na něm podílejí rok od roku větší měrou. „Před pěti lety aktivity spojené s koňmi nevynášely vlastně nic. Dnes se na hospodářském výsledku našeho zařízení podílí zhruba patnácti procenty,“ tvrdí ředitel resortu Martin Pecka. Equitana dnes nemůže přijmout k ustájení ani jediného koně, její kapacita je plně vytížena. Nouzi o klienty nemají ani další špičkové resorty, zejména pokud se nacházejí v nejbohatším Středočeském kraji. Podle lidí z oboru je v branži určitě prostor pro další růst, ostatně nové špičkové areály vznikají v Olomouci nebo v Úžicích u Prahy.
Rozvoj „koňské“ infrastruktury příliš nenarušila ani hospodářská recese. Klientela jezdeckých areálů sice začala šetřit, v péči o koně se to ale příliš neprojevilo. Roli zde sehrál určitě fakt, že prodat koně není lehké, obzvlášť když po tomto „zboží“ klesne v době krize poptávka. Navíc kůň není věc. Láska ke zvířeti tak areálům zajistila slušnou existenci i v horších časech. „Lidé, kteří mají koně pro potěšení, výdaje na něj moc nesnížili. Bylo vidět, že spíše uberou sobě na jezdecké výbavě, než by snesli pomyšlení, že má jejich kůň horší péči,“ uvádí Stanislav Hakr, majitel jezdeckého obchodu Equiservis.
Konec gumáků
I když obchod Stanislava Hakra propad pocítil, žádné drama se nekonalo. Equiservis, který tento milovník koní a amatérský parkurový jezdec vybudoval z ničeho, je dnes jedním ze dvou největších specializovaných „koňských“ obchodů v Česku a daří se mu velmi dobře. „Už začínáme pociťovat, že doba krize je pryč. Lidé si začínají znovu pořizovat vybavení, na kterém teď nějakou dobu šetřili. Začínáme se vracet na úroveň z roku 2008, kdy poptávka kulminovala,“ tvrdí. Prodejna, kterou Hakr založil ještě za studií na začátku devadesátých let, dnes zabírá tisíc čtverečních metrů v pražských Komořanech. A není divu: málokdo by byl ochoten objevit se třeba v supermoderní kryté jezdecké hale nebo na úpravném kolbišti v teplákách a gumákách – obvyklém úboru koňáka ještě před pár lety.
Z vývoje české jezdecké kultury má radost také Renata Tomanová, majitelka konkurenčního obchodu Dance and Jump. Přestože původně obchod otevřela spíše zkusmo, nakonec se jí podařilo vybudovat na jezdeckém trhu významnou značku. „Když začala dcera s jezdectvím, zjistila jsem, že je obtížné sehnat pěkné a kvalitní jezdecké oblečení v její velikosti. A tak jsem se rozhodla, že tu něco takového vyzkouším prodávat,“ vypráví matka jezdkyně Barbory Tomanové (viz Bez dobrého koníka je jezdec nic). Pronajala si nejprve malý obchůdek, a když se mu dařilo, přestěhovali se před osmi lety do dnešních tří pater v pražských Holešovicích. Byl to ale výkon, který stál notnou dávku odvahy. „Nejprve to bylo těžké. Někteří koňáci to brali tak, že nějaká ženská, která do té doby neměla s koňmi nic společného, nemá v tomhle byznyse co dělat. Ale ono se mi to povedlo a nakonec jsme si získali snad i ty nejkonzervativnější,“ říká Tomanová.
Parkurová extraliga naživo
Termíny kol Skokového poháru České pojišťovny:
1. Martinice 22. 4. až 24. 4.
2. Brno 7. 5. až 8. 5.
3. Ostrava 20. 5. až 22. 5.
4. Kolín (Ptýrov) 27. 5. až 29. 5.
5. Litomyšl 10. 6. až 12. 6.
6. Opava 24. 6. až 26. 6.
7. Strakonice 29. 7. až 31. 7.
8. Ptýrov 19. 8. až 21. 8.
9. Plzeň 26. 8. až 28. 8.
10. Frenštát pod Radhoštěm 9. 9. až 11. 9.
11. Jemčina (Hořovice) (včetně finále celé soutěže) 23. 9. až 25. 9.
Bez dobrého koníka je jezdec nic
Devatenáctiletá Bára Tomanová, velká naděje českého skokového sportu, poráží na kolbišti zkušené parkurové harcovníky. Do nejvyšších pater světového jezdectví ji ale čeká ještě dlouhá cesta. Stejně jako další jezdci se potýká s tím, že jezdit na olympijské úrovni je radost za desítky milionů.
EURO: Jezdci často pocházejí z rodin, kde se vztah ke koním přenáší z rodičů na děti. Jak jste se ke koním dostala vy?
Tomanová: Od malička jsem ke koním tíhla. Rodiče byli docela dlouho proti, oba jsou právníci a s koňmi neměli nikdy nic společného. Mysleli si, že je to takový rozmar, který časem přejde. Spíše mě vedli ke klasickým dívčím zájmům, hrála jsem na klavír a chodila do baletu. Když ta moje posedlost pořád nepřecházela, nakonec povolili, a když mi bylo dvanáct, poslali mě na letní jezdecký tábor. Poprvé mě posadili na koníka, byl slepý na jedno oko a astmatik. Když poprvé zakašlal, spadla jsem. To mě ale vůbec neodradilo, naopak jsem koním propadla už nadobro.
EURO: Minulý rok jste skončila třináctá na Mistrovství Evropy juniorů ve Francii, což je vzhledem k tvrdé západoevropské konkurenci pro české jezdectví obrovský úspěch. Taky jste se jako první juniorka loni dostala do finále Českého skokového poháru. Jaké máte další cíle?
Tomanová: V polovině května bych se měla s českým národním týmem zúčastnit Poháru národů, což je takzvaná čtyřhvězdičková soutěž, kterou se jezdci kvalifikují na olympiádu. Já tam pojedu ale spíše na zkušenou, olympiáda v roce 2012 pro mě ještě nepřichází v úvahu. Významnější je teď pro mě Mistrovství Evropy mladých jezdců, které mě čeká v červenci. A budu také jezdit po jednotlivých kolech českého skokového poháru a dalších mezinárodních závodech.
EURO: Cesta na olympiádu je pro skokového jezdce extrémně finančně náročná. Doufáte, že se vám podaří kvalifikovat se pro Rio de Janeiro 2016?
Tomanová: Doufám, že tam někdy dospěju, ale čeká mě ještě dlouhá cesta. Potřebovala bych ne jen jednoho, ale tři koně s ještě lepšími schopnostmi, než má můj současný nejlepší kůň. Nemůžete totiž všechny kvalifikační závody i olympiádu absolvovat s jedním koněm, to byste ho umořila. Tři koně olympijských kvalit vyjdou minimálně na desítky milionů korun. Takže vlastně bude vše záviset na tom, jestli se mi podaří dostat se k takovým koním. Musím ale říct, že olympiáda pro mě není momentální priorita. Samozřejmě jako každý sportovec, který to myslí se sportem vážně, bych se někdy na olympiádu kvalifikovat chtěla, ale nemusí to nutně být Londýn nebo Rio de Janeiro. Chtěla bych v budoucnu dál jezdit na nejvyšší úrovni, ale mám v plánu rovněž studovat. Nepočítám s tím, že mě bude jezdectví živit.
EURO: I méně špičkoví koně, na nichž jezdíte vy a další čeští vrcholoví jezdci, ale nejsou zrovna levní. Jak se k nim dostáváte?
Tomanová: Naprostá většina sportovců jezdí na koni, který jim nepatří, ale byl jim majitelem svěřen do tréninku a na závody. Problém je v tom, že když se podaří s koněm dosáhnout dobrých výsledků, majitel ho pak prodá se ziskem a jezdec je nahraný. Může být sebelepší, ale bez dobrého koníka je nic. Obchodníci s koňmi pro český trh navíc nekupují koně úplně nejvyšší kvality, ti u nás vůbec nejsou. Jeden z nejlepších koní v republice je můj kůň Clark, kterého jsme dovezli z Německa. Kromě něj mám ještě tři vlastní koně, všechny mi pořídili rodiče.
