Ještě nedávno šlo o byznys pro hrstku ekologičtěji smýšlejících fajnšmekrů.
Dnes dřevostavby atakují hranici pěti procent celkové bytové výstavby v Česku a roli outsidera nechávají daleko za sebou. Slibně rostoucí odvětví ale podřezává zkostnatělost úředníků, nepředvídatelné ceny dřeva a silná koruna.
Dvě stovky vystavěných dřevostaveb v roce 2005, pět set loni a očekávaných jeden a půl tisíce letos. Jen málokterý sektor ekonomiky zaznamenává podobný růst, a majitelé příslušných firem by tak měli vstávat s písní na rtech. Ve střetu se silnou korunou ale jejich optimismus uvadá. „Export se totálně rozpadl a propadl,“ komentuje dopady silné měny jednatel jedné z nejsilnějších českých společností v oboru RD Rýmařov Jiří Pohloudek. Mluví z vlastní zkušenosti – z jeho společnosti se zhruba miliardovým obratem a celkově dvaceti tisíci vystavěnými domy v celé Evropě šlo v roce 2006 na vývoz zhruba šedesát procent produkce, loni už to bylo jen deset procent a letošek dokonce koketuje s nulou. Situaci tak zachraňuje hlavně daleko větší důraz na domácího zákazníka.
„Soustředíme se na český trh, takže nás tento problém zatím míjí,“ komentuje na druhou stranu Petr Vala z brněnské středně velké firmy Avanta Systeme, budující zhruba tři stavby měsíčně. „Zato velmi tvrdě bojujeme s nedostatkem lidí. Dřevostavby jsou v nárocích na řemeslníky o třídu výš než klasické domy, a nemáme tedy možnost pomáhat si ve stavařině běžným zaměstnáváním nekvalifikované síly z Rumunska nebo Bulharska,“ vysvětluje Vala.
KOLIK DOMŮ JE DŘEVĚNÝCH
- *země - podíl dřevostaveb
na celkové výstavbě domů Česko - 4-5% Německo - 7% Rakousko - 10% Švýcarsko - 10% Finsko - 60% Norsko - 60% Švédsko - 60% USA - 60% Pramen: ČTK Je co dohánět O budoucnosti odvětví vypovídá srovnání se zbytkem západní Evropy. Zatímco v sousedním Německu tvoří podíl dřevostaveb na nově vystavěných rodinných domcích zhruba sedm procent, v Rakousku deset a ve Skandinávii až šedesát, Česko se může pochlubit jen čtyřmi až pěti procenty. Výrazně růstový trend posledních několika let tedy není nic jiného než přirozené dorovnávání celoevropského standardu. Těžko tak lze očekávat jeho dramatický pád i přes nastávající celosvětovou finanční krizi. Daleko spíše budeme svědky pevného zakotvení dřevostaveb do tuzemského stavebnictví. „Opravdu se to pomalu mění k lepšímu, lidé už přestávají na dřevo hledět skrz prsty,“ potvrzuje Zdeněk Kaňa z hodonínské developerské společnosti HLC. „Dřív byl problém třeba jen sehnat projektanta ochotného se podobným stavbám vůbec věnovat,“ vzpomíná podnikatel. Změna si samozřejmě vyžádala nemalé úsilí a koordinovanou aktivitu dotčených firem. Ty za tímto účelem například založily sdružení Dřevostavby-cz, které svým menším členům v jejich začátcích pomáhalo získávat potřebné a leckdy velmi drahé certifikáty nutné k výstavbě. „Dodnes spolupracujeme i s brněnskou Mendelovou univerzitou, v jejímž rámci dlouhodobě zkoumáme chování dvanácti vzorových staveb v různých podmínkách,“ vysvětluje Zdeněk Kaňa z pozice předsedy celého sdružení, které se nedávno propojilo s Asociací dodavatelů montovaných domků ADMD. Ta působí jako zastřešující organizace sdružující dvacet šest spíše větších firem s celkově zhruba sedmdesátiprocentním zastoupením celého sektoru v Česku. I díky těmto navenek propagovaným aktivitám tak slábne dlouhodobě rezervovaný postoj veřejnosti k dřevostavbám, vycházející mimo jiné i ze zkušeností s domky typu Okal. Touto výběhovou technologií, určenou v Německu pro výstavbu zahradnických přístřešků, totiž minulý režim realizoval v Česku nemalé množství obytných staveb. A hořké zkušenosti z „papírového“ bydlení ovlivňují Čechy dodnes. Technologie samozřejmě kráčí kupředu mílovými kroky a dřevostavby s nimi. „Náš byznys teď hodně táhne kupředu třeba obecná snaha šetřit energie,“ uvádí Zdeněk Kaňa. „Když se dnes majitelé našich prvních domků stěhují do většího, vezmou účty za poslední rok a potenciálnímu kupci prostě ukáží, že jeho náklady na energie budou o tisícikorunu měsíčně menší, než ve srovnatelném domě běžné konstrukce,“ říká podnikatel. Zobecnit tyto úspory na všechny dřevostavby samozřejmě nejde, běžně se však odhadují na zhruba 30 procent proti standardní výstavbě. Rostoucímu prodeji dřevěných montovaných domků napomáhá i rychlost jejich stavby počítaná v řádech týdnů nebo stále větší sklon zákazníků preferovat ekologicky velmi šetrné dřevo místo betonu a cihel. „Negativním dopadem zájmu veřejnosti o tento druh výstavby je bohužel bujení firmiček o dvou třech zaměstnancích, které leckdy neodbornou prací kazí jméno i těm ostatním,“ konstatuje tajemnice ADMD Blanka Stávková. Vyhlášky z roku raz dva Přes čísla potvrzující dlouhodobý růst si dřevostavby svou pozici na českém trhu získávají teprve postupně a s nemalou námahou. Chybějící tradice a běžná praktická zkušenost uživatelů s tímto druhem bydlení totiž vede k určité nedůvěře v jeho schopnost plnit svou roli, typicky v případě nebezpečí požáru. Vždyť kdo by chtěl věnovat peníze z třicetileté hypotéky do budovy, jejíž demolici vyřeší jedna zapomenutá cigareta? Moderní dřevostavby samozřejmě bez problémů splňují všechny požární požadavky a předpisy, a i když to možná bude znít neuvěřitelně, proti plamenům jsou velmi odolné,“ nebojí se dětí se sirkami Petr Vala z Avanta Systeme. „Neuvěřitelné ale je, že podobně laické obavy mají i úředníci, kteří materiály pro dřevostavby schvalují a od kterých se čeká určitá odborná erudice a průběžné vzdělávání,“ upozorňuje Kaňa na jedno z ryze českých legislativních specifik, které výrobcům komponent pro diskutované stavby ztrpčuje život. Tím jsou právě nadstandardní požární požadavky na odolnost a chování materiálů v ohni. Každý stavební materiál samozřejmě musí splňovat určité normy a limity na dobu prohoření, jenže v případě, že obsahuje jakékoliv organické součásti, jsou po něm požadovány ještě další nadstandardní atesty. Což je podle Zdeňka Kani jen zbytečná a bezúčelná komplikace bez jakéhokoliv přínosu pro bezpečnost, zbytečně prodražující práci výrobcům. „Je to vliv silné lobby betonářských firem a dodavatelů zděných staveb, kterým jsou zákony šity na míru. Naopak dřevostavby jsou v různých nařízeních až takřka šikanovány,“ souhlasí i Jaroslav Šimek ze společnosti Elk. Typicky předpisy pro stavby vyšší devíti metrů s více než devíti byty jsou podle něj u standardních tendrů pro dřevostavby prakticky diskvalifikující ve srovnání s běžnějšími technologiemi. Nedůvěra vůči těmto netradičním stavbám naštěstí ustupuje alespoň v dříve velmi skeptickém bankovním sektoru. „Lepší se to, ale pořád ještě některé banky dřevostavby cíleně a automaticky podhodnocují. Čímž poškozují jejich majitele třeba v možnosti získat na ně dostatečně vysokou hypotéku,“ kroutí hlavou Kaňa. DOMKY NEBO SRUBY? Po dlouhých desetiletích preference cihel a betonu dnes dřevostavby v Česku prochází znatelnou renesancí. Hlavně ve formě montovaných domků tvořených masivní trámovou konstrukcí, která je vyplněna izolačním materiálem a překryta dřevěným skeletem. Obě základní složky přitom mohou mít různou podobu, izolace může být v případě snahy o maximální přiblížení přírodě třeba i z dřevního vlákna, ovčího rouna nebo technického konopí. Svrchní materiál zase může mít formu desek ze směrově orientovaných třísek nebo sádrovláknitých či dřevovláknitých desek. Spíše okrajovějším odvětvím využití dřeva jsou klasické konstrukce z masivu, fakticky modernizované sruby. Razítko, které se hodí
Aktivně se v popularizaci a rozšíření dřevostaveb snaží vystupovat i samotná Asociace dodavatelů montovaných domů. Nejviditelnějším jejím produktem je tak zvaný Dokument národní kvality, tedy certifikát potvrzující schopnost dané firmy provést stavbu v nezbytné kvalitě. „Je to, pokud vím, evropský unikát, snažíme se jím udržet pověst našeho oboru na co nejvyšší úrovni,“ vysvětluje potřebu podobného glejtu Petr Vala, místopředseda ADMD. „Samozřejmě jeho získání má i svůj propagační potenciál směrem k zákazníkovi,“ dodává Vala.
Nejlepší je energii vůbec nespotřebovávat
Jak je tedy vidět, výrobci dřevěných domků rozhodně nezahálejí, o jejich sebedůvěře hovoří i ambice dosáhnout v nejbližší době až na pětiprocentní hranici u nově stavěných obytných jednotek. „Pomohla by nějaká podpora ze strany státu, která je u energeticky šetrné výstavby v západních zemích naprosto běžná,“ podotýká Zdeněk Kaňa. „Vždyť proč dávat dotace na budování nových elektráren, byť třeba využívajících obnovitelné zdroje, když nejúčinnější je snížit samotnou spotřebu energií?“ namítá podnikatel.
Je skutečně pravda, že Česká republika této oblasti z hlediska dotační podpory příliš neholduje. Určité možnosti sice nabízí státní program EFEKT spadající pod ministerstvo průmyslu a obchodu, jeho sedmdesátimilionový rozpočet se ale dělí mezi 24 oblastí. Přičemž nízkoenergetické domy jsou jeho spíše méně podporovanou kapitolou, navíc určenou pouze školám a podnikatelům. A lepší situace není ani v případě evropských fondů.
