V domácnostech miliardářů a velkých hráčů v českém byznysu nebylo v sobotu večer asi zrovna dvakrát veselo. Skutečnost, že se v této zemi nestane v politice nic bez vůle Andreje Babiše, je pro všechny zlý sen. Spojení finančního, politického a mediálního vlivu je dovršeno, takže majitel Agrofertu může začít konzumovat výsledky práce uplynulých dvou let. Během nich se totiž všichni ti, které to může nejvíce bolet, kolébali v nadějích, že „tohle se přece nestane“. Teď přišel budíček a je otázkou, zda není příliš pozdě.
Kdo může za neuvěřitelný výsledek, který vzešel z předčasných voleb do Poslanecké sněmovny? Řekněme si otevřeně, že především sociální demokracie, která famózně pohořela. Byla přitom v situaci, kdy držela v ruce všechny trumfy, které si může opozice ve volbách přát. Voličstvo zdecimované roky trvajícími úspornými programy a přesvědčené, byť v rozporu s realitou, že se má nejhůře v Evropě. Vládní koalici ničenou tři roky skandály jejích členů, což vyvrcholilo operetou Nagygate. I logika střídání pravice a levice sociálním demokratům hrála do noty. Moc ležela na chodníku, jenže k jejímu zvednutí nestačí běloskvoucí úsměv Bohuslava Sobotky. To chce drobet odpracovat. A tak to máme na stole.
„Zásluhy“ nelze ubrat ani pravici. TOP 09 sice odvedla svůj standard, ale ODS je v takovém stavu, že na pozorovatele přicházejí už delší čas úvahy o rozpuštění a vypuštění. Nicméně poslední občanští demokraté se mohou těšit nadějí, že výprask partaji pomůže více, než kdyby ve volbách uspěla. ODS má přece jen výhodu silné členské základny.
A tak tu máme totálně rozstřelenou politickou scénu, která může v kotrmelcích směřovat k dalším předčasným volbám, nebo se nechá uvázat do postroje novým silným vůdcem z Východu a z Česka se skutečně stane Českofert. A aby toho nebylo málo, ve sněmovně zasedne čtrnáct japonských reinkarnátů Miroslava Sládka pod praporem Úsvitu přímé demokracie.
Jestli se dočkáme řízení státu podle pravidel fungování akciové společnosti, bude asi docela úzko především akcionářům, totiž občanům. Nové poměry se jim příliš nebudou líbit už jen kvůli tomu, že v případě státu nespokojený akcionář nemůže prodat akcie a investovat jinde, kde to pro něj bude podstatně výhodnější.
V okamžiku, kdy se rodila tato úvaha nad zcela novou realitou České republiky, úspěšný majitel Agrofertu ještě tvrdil, že hodlá jít do opozice. Nejspíše si skutečně bude chtít vyzkoušet opoziční smlouvu a za jasných podmínek podrží nějakou menšinovou vládu, nicméně nic podstatného se v zemi bez Babišova souhlasu nezmění. A to bude každého, kdo bude chtít zasedat ve Strakově akademii, něco stát.
Babišovou výhodou v opoziční roli by bylo to, že by nemusel řešit podstatný problém.
Při nástupu do exekutivy by se totiž musel nějakým způsobem zbavit svého miliardového impéria. A to by vůbec nebylo jednoduché, protože ho roky řídí osobně do těch nejmenších podrobností a neexistuje nikdo, kdo by ho v jeho byznysu na ty čtyři roky mohl zastoupit. Bude jistě zábavné sledovat, jak bude skutečný vítěz těchto voleb své „podnikatelské“ dilema před veřejností řešit. Je ovšem jasné, že roky budovaného Agrofertu se nevzdá. Naopak, politická moc mu dává novou šanci impérium rozšiřovat i tam, kam si zatím troufnout nemohl, protože tam prostě nebylo a nikdy nemělo být Babišovo.
Babišovi úspěšní obchodní protihráči se dosud museli vyrovnávat jen s jeho finanční silou, což nebyl neřešitelný problém. Jenže pak přibyla média a nyní i státní správa, do níž vliv ANO zcela nepochybně prosákne. Teď se budou Babišovy neodolatelné nabídky odmítat opravdu těžko. A leckomu mohou nastat těžké časy.
Nejspíše to vyvolá reakci. Vzroste zájem o investice do médií a aktivita finančních skupin v existujících a etablovaných politických stranách masivně zesílí. Ale po pravdě řečeno, že by takový vývoj opravdu zlepšil život v téhle zemi a rozrušil nezdravé vazby mezi byznysem a politikou, o tom lze dost silně pochybovat. l
O autorovi| Pavel Páral • paralp@mf.cz
