Nevyhrožujme bankám, že jim zdaníme vysoké zisky, říká viceguvernér ČNB
Miroslav Singer (39) Viceguvernér České národní banky. Členem bankovní rady je od února 2005. Má mimo jiné na starosti bankovní regulaci a dohled. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze (obor matematické metody v ekonomii) a dokončil doktorandské studium na University of Pittsburgh. Pracoval jako výzkumník a přednášející. Od roku 1995 byl hlavním ekonomem Expandia Finance, později byl ředitelem Investiční společnosti Expandia a následně i Expandia Holding. V roce 2001 nastoupil jako ředitel do skupiny služeb podniků společnosti PricewaterhouseCoopers ČR. Vedl také komplexní projekty, například projekt marketingové a finanční studie potenciálního pořádání olympijských her v Praze. Miroslav Singer je ženatý, má šestiletou dceru Karolínu. Volný čas věnuje svým dvěma ženám a také pěstování i konzumaci vína (má svou viničku, zpěv však podle vlastních slov neovládá), vaření, četbě, procházkám a houbaření.
EURO: Mnozí očekávají konsolidaci bankovního sektoru v Evropě, vznik ještě větších finančních skupin. Bylo by to výhodné pro české bankovnictví, pro české banky? SINGER: České banky jsou svým způsobem dál, jsou už z drtivé většiny začleněny do větších celků. Máme tu tři silné banky (Komerční banku, Českou spořitelnu a ČSOB - pozn. red.) a teď se vlastně vytváří čtvrtá (UniCredit, pod jehož střechou se spojuje HVB Bank s Živnostenskou bankou). Evropské fúze tedy mohou v českém bankovnictví posilovat konkurenci. Mohou tu vznikat další silné, ambiciózní subjekty. Ty mohou být velkým přínosem, nebudeme-li je zastrašovat přehnanou regulací a nebudeme-li jim vyhrožovat, že v okamžiku, kdy budou mít vysoký zisk, tak jim ho zdaníme. Na konkurenčním boji vydělá na prvním místě spotřebitel. Líbí se mi veterány regulace používané přirovnání, že regulace v bankovnictví je na vyspělém trhu něco jako cirkus. Jde tedy o to, aby v aréně nebylo příliš mnoho slonů, kteří by se navzájem pomlátili a nemohli by pak nic předvádět. Takhle na tom ale ještě zdaleka nejsme. Aréna je velká, příležitostí v oblasti finančních služeb mnoho. Banky dosahují slušných zisků. Vyšší konkurence, kterou zaznamenáváme, ale spotřebiteli jednoznačně nahrává.
EURO: Spekuluje se ale i o tom, že kdyby se spojovali někteří velcí majitelé našich bank - jako kupříkladu UniCredit a Société Générale - těch klíčových hráčů by v Česku zase mohlo být méně. SINGER: Pak o tom musí uvažovat příslušný regulátor, což ale nemusí být Česká národní banka, nýbrž antimonopolní úřad. Jisté nicméně je, že máme poměrně konkurenční strukturu bankovního odvětví. A to se netýká jen velkých hráčů. Je zde několik docela agresivních aktérů, kteří přicházejí s novými produkty, kupříkladu přefinancováním úvěrů. Někteří z nich zvolili strategii nižších nákladů pro majitele účtů, čímž zase nutí konkurenci reagovat. To je bezvadné. Případná fúze dvou velkých bank by tomuto procesu nijak výrazně neprospěla. Ale vedle těchto mamutů, kteří se třeba několik let musejí hodně věnovat svým vlastním vnitřním strukturám, se mohou zase prosadit ti pohyblivější, kteří identifikují příležitosti, o něž se giganti přestávají dobře starat. Před pár lety byly reklamy bank plné rozjásaných rodin, konkrétní čísla chyběla. Dnešní typický reklamní slogan zní - u nás máte levnější účet. My vám dáme hypotéku rychleji a levněji. Posun v argumentaci marketingových kampaní je pro spotřebitele senzační.
EURO: Může být pro českou banku výhodou, nebo nevýhodou to, že se stane součástí ještě většího evropského kolosu? SINGER: Pro českou banku je především výhodné, když je součástí úspěšného celku.
EURO: Nezáleží na velikosti? SINGER: Nezáleží tolik na velikosti. Jsem v pozici regulátora a nemohu tady vytvářet své žebříčky bank. Na českém trhu je ale docela zřetelné, že tu jsou i menší banky, které umějí profitovat ze svého lokálního zaměření. A jsou tu i ty, jež dokážou využít svého začlenění do větší skupiny.
EURO: A co ti zahraniční vlastníci českých bank, kteří jsou známí tím, že mají hodně poboček a aktivit ve střední Evropě, Erste či KBC? Předpokládá se, že se stanou terčem zájmu ještě větších evropských skupin. SINGER: Slýchávám, že vše je otázkou dostatečného zhodnocení potenciálu takového seskupení v rychle rostoucí ekonomice. Překládám si to tak, že jako vždy jde v konečném důsledku o cenu. Při zvažování možných fúzí či akvizic je rozhodujícím faktorem přesvědčivý plán, který ukáže, že taková transakce přinese všem vyšší hodnotu. Připadá mi zcela logické, že některé subjekty si dokážou představit, že za určitých okolností budou cílem akvizice a že to pro ně nemusí být vůbec špatné. Je to ale rozhodnutí příslušných vlastníků. Já o tom příliš nepřemýšlím. To jsou komerční rozhodnutí, která sledují komerční logiku. Jedno seskupení se nakonec třeba dostane do pozice toho, kdo přebírá někoho jiného, protože umí lépe zhodnotit zdejší byznys nebo si více uvědomuje potřebu být na zdejším trhu, stejně jako třeba v Asii. Ani jedno z toho mě však netrápí. Proč by se tím měl v takto obecné rovině zabývat regulátor?
EURO: Nehrozí nebezpečí, že konsolidační horečka může vyvolat fúze, které nebudou příliš promyšlené? Různé fúze v minulosti nevyšly. SINGER: Často nevycházejí. Fúze je vždy riziko. U fúze dvou větších hráčů je právě docela velká pravděpodobnost, že se z ní stane příležitost pro ostatní. Navíc fúzovat třeba ocelárny je jednodušší než fúzovat banky. V ocelárně je výrobní proces do značné míry postavený na tom, že se tam vyskytují nějaké fyzické entity - pece, válcovny. Ty nejsou fúzí přímo zasaženy. Fabrika se z fúze nezblázní, budovy i stroje zůstanou stát na svých místech. Stroje a budovy fúzi nevnímají, nemají hlavičky ani očička. Ale bankéři, o které koneckonců v těch fúzích jde, očička i hlavičky mají, vše vnímají, jsou znejistěni. Nevědí, co je čeká, kdo se vlastně stane jejich novým šéfem, zda se mají poohlížet po práci někde jinde. Proto kolem finanční fúze vzniká situace, v níž se může objevit spousta příležitostí spíše pro to okolí než pro akcionáře. Nevím ale, zda vůbec můžeme očekávat nějakou mimořádnou konsolidační horečku. V Česku jsme zaznamenali větší akvizici UniCreditu až po delší době.
EURO: V Evropě se ale další vlna fúzí a akvizic očekává. SINGER: Předpokládám, že vývoj směřuje k dalšímu spojování bank a konsolidaci v Evropě. Třeba v Itálii je to teď markantní. Přesto musím říci, že ona očekávání velké konsolidační vlny v Evropě už pěkných pár let trvají. Bankovnictví se konsoliduje, ale nikoliv takovým rychlým tempem, abych věřil, že za rok bude toto odvětví vypadat úplně jinak.
EURO: Podle loňské studie společnosti Deloitte bude vypadat úplně jinak do roku 2010. Zůstane zde jen pár velkých hráčů jako v Americe. SINGER: Já jsem v tomto směru opatrný. Kdyby totiž byly ty konsolidační vlny ukvapené, mohly by vytvářet velké příležitosti pro ty, kteří se jich nezúčastňují.
EURO: Platí to i pro koncept bankopojištění? SINGER: Právě kolem bankopojištění se toho před pár lety hodně namluvilo. Nezdá se mi, že by ten koncept byl tak ohromně úspěšný, jak se tehdy předvídalo. Tím neříkám, že je neúspěšný. Někdo to vcelku překvapivě zvládl, jiný ne. Ale zatím se ukazuje, že mezi pojišťovnou a bankou je přece jenom nějaký rozdíl. Vize, že když mám bankovní pobočku, mohou mi ti samí lidé najednou začít prodávat pojištění, je podle mne nesmysl.
EURO: Velcí evropští hráči bojují o převzetí nizozemské banky ABN Amro. V této souvislosti se opět hodně mluví o tom, že se mnozí bankovní regulátoři v evropských zemích brání příchodu nových zahraničních majitelů. Obávají se, že takové akvizice povedou i k rozpadu tradičních bank, což nyní hrozí i ABN Amru. Jak se ČNB dívá na tyto obavy? Je důvod k přísnější regulaci v rámci celé Evropy? SINGER: My naštěstí tyhle obavy nemáme, koneckonců i proto, že až na malé výjimky v Česku takové domácí banky, které bychom teoreticky mohli my nebo politici hájit, nejsou. Souhlasím s tím, že řada evropských regulátorů dává nebo donedávna dávala najevo, že nemá žádnou radost z toho, když jejich banky přebírá někdo zvnějšku. Myslím ale, že v případě ABN Amra nebyl postoj nizozemského regulátora správně pochopen. Tento regulátor se ocitl v situaci, kdy se rozhodovalo o tom, zda nizozemskou banku převezme buď jedna instituce, nebo tři jiné instituce, které si pak ABN Amro přeberou a rozdělí - zatím neznámo, jak přesně. Velmi dobře rozumím tomu, že regulátor je z toho trochu nervózní. V konečném důsledku totiž ručí za vklady v bance a její závazky vůči jiným subjektům daňový poplatník. A teď vzniká otázka - kde vlastně skončí ten či onen dokument ABN Amra, kdo z toho konsorcia vlastně převezme záruky třeba za dvacetiletý bond nebo za životní pojištění, které je na čtyřicet let? Konsorcium je v očích regulátora v logické nevýhodě. Regulátor pochopitelně musí vnímat stabilitu struktury toho, kdo chce přebrat bankovní licenci v jeho zemi. První česko-ruská banka loni nedostala českou licenci kromě dalších důvodů i proto, že se velmi výrazně změnila její vlastnická struktura v průběhu procesu posuzování její žádosti. A konsorcium fakticky nemá jasně definovanou strukturu, vzniká v několika týdnech předtím, než předloží svou nabídku. Za stabilitu konsorcia lze těžko dát ruku do ohně. Nizozemci jsou ale celkově otevřenější než jiní velcí silní národní regulátoři. Určitě tam není nějaká extrémní averze vůči cizincům.
EURO: Mnozí to vnímají tak, že konsorcium by tu banku vlastně zničilo, protože by ji rozdělilo. SINGER: Nemyslím, že se nizozemský regulátor obává zničení banky. Problém je skutečně v tom, že stát garantuje vklady a tím pádem také nepřímo řadu závazků té banky. Regulátor prostě trochu vždy dává přednost tomu, aby banku převzal jeden subjekt. I když ani v tomto případě nemá žádnou jistotu, že se třeba nový majitel za rok nerozhodne tu banku zase prodat. Tuhle jistotu nemáte nikdy. Velmi dobře ale víte, že když banku přebere konsorcium, ještě dlouho nebude jasné, kdo přebere jaký závazek. Konsorcium jako přebírající entita není v regulovaném odvětví úplně šťastná záležitost.
EURO: Objevují se návrhy, že by měla vzniknout jiná forma regulace v rámci Evropské unie. Jak se k nim postaví ČNB? SINGER: Nejde pouze o evropskou regulaci. Vedou se diskuse o tom jak postupovat, když bude nutné poskytnout nouzovou likvidní pomoc subjektu, který působí ve více zemích. Nebo co dělat v případě, že by takový subjekt přímo krachl. Jak se pak jednotlivé země podělí o zbytky té mršiny a příslušné závazky, které zbudou? Model takového propočtu by měl být známý dříve, než k takové situaci dojde. To, že jsme mnoho let nezažili žádný významný krach banky, by nás nemělo mást. Krachy bank jsou prostě součástí kapitalistického systému a alternativa kapitalismu není. Státní banky, jak jsme se přesvědčili, sice nekrachují, ale nefungují zdaleka tak dobře. V souvislosti s návrhy jednotné regulace ale registruji také tlak ze strany nadnárodních bank, které by se rády chovaly ke všem svým dceřiným společnostem jako k pobočkám. To však nejde. Dokud je třeba u nás v Česku silná banka, která je dceřinou společností nadnárodního subjektu, za ochranu jejích vkladů koneckonců ručí náš daňový poplatník. My tudíž regulujeme, jakou má mít banka kapitálovou a jinou likvidní vybavenost. Také to kontrolujeme. Příklad padlé nadnárodní banky zažilo Chorvatsko, předtím Rusko v roce 1997 a znovu se ukázalo, že navzdory všem těm řečem o reputaci a spolehlivosti nadnárodních skupin bývá nakonec bližší košile než kabát. To může platit zvláště tehdy, když se to týká menší země, která nadnárodnímu subjektu nemusí připadat zvlášť strategicky důležitá.
EURO: Byl by tedy řešením vznik jednotného evropského regulátora - v rámci eurozóny či Evropské unie? SINGER: Myslím, že to zatím není přijatelné především pro velké země eurozóny stejně jako řada dalších věcí. Nepovažuji to za politicky průchodné. To by také musel vzniknout jednotný evropský garanční fond. Dokud budete mít různá schémata garance vkladů, nemůžete vytvářet jednotného regulátora. Za současné situace je představa o jednotné regulaci podle mne chimérou. Ale je to sen bankovního odvětví. Banky by samozřejmě raději jednaly s jednotným regulátorem, pro ně by to bylo bezva. Jestli je v současné době něco realistické, pak jít směrem k dohodě o tom, jak by měl vypadat krizový management. Nevidím v Evropě žádnou vůli přistoupit na něco, co by šlo ještě dál.
EURO: Ptal jsem se na ochranářské kroky některých evropských regulátorů. Celkový vývoj v Evropské unii ale míří opačným směrem. Vznikne skutečný jednotný vnitřní trh ve finančních službách? SINGER: Já myslím, že vzniká, že se poměrně rychle vytváří. A to bez ohledu na to, že nemáme jednotného regulátora. Bankovní odvětví se i v Evropě internacionalizuje a regulátoři se baví o tom, jak na to reagovat. Ale není to tak, že vznik jednotného regulátora je nezbytně nutný k tomu, aby se toto odvětví internacionalizovalo. Ostatně i v USA je stále důležitá role regulátorů v jednotlivých státech.
EURO: Je pro regulátora, který posuzuje převzetí banky novým zahraničním majitelem, důležité, zda se jedná o přátelské, či nepřátelské převzetí? SINGER: Opět je důležité se na to podívat primárně očima toho poplatníka, který fakticky stojí za schématem vkladů. Bankovnictví je specifické odvětví, vždy za ním v té či oné míře stojí daňový poplatník. A čím větší je banka, tím více to platí. Z hlediska stability bankovního byznysu je vždy lepší přátelské převzetí, které přináší lidem větší jistotu. To neznamená, že nepřátelské převzetí není možné. Z hlediska regulátora ale bude nepřátelské převzetí narychlo vytvořeným konsorciem vždy méně příjemné. To je jasné. Myslet si něco jiného mi vůbec nedává smysl.
EURO: V souvislosti s bankovními akvizicemi se hodně mluví o agresivních hedgeových fondech, které údajně mohou přebíranou banku hodně poškodit. I v případě ABN Amra sehrál jistý hedgeový fond důležitou roli při zpochybňování toho původně ohlášeného převzetí jedním subjektem - bankou Barclays. SINGER: Aktivní akcionáři jsou aktivní akcionáři. V tom já žádný problém nevidím. Když vyvíjejí tlak na management, aby se kapitál - uzamčený v bankách - zhodnocoval, je to v pořádku. Právě na tom je založen anglosaský finanční systém. Nevidím zde žádné zlo, netlačí-li banku k tomu, aby šla někam za regulační limity. To je kapitalismus.
EURO: V prestižním deníku Financial Times vyšla nedávno zpráva, že i v tak obrovské finanční skupině jako Citigroup se nejvyšší šéfové bojí útoku ze strany hedgeových fondů, který by mohl vést k rozdělení skupiny na více částí. SINGER: Hedgeové fondy jsou typem aktivního akcionáře s velkými finančními prostředky. Nejenom v bankovnictví platí, že manažeři velkých skupin, u nichž se vyskytují pochybnosti o schopnosti zhodnocovat kapitál, nikdy nebudou mít rádi aktivní akcionáře. To je logické. Ale toto napětí je součástí toho, co žene firmy dopředu. Je to součást systému. Znovu opakuji, v tom já nevidím problém.
EURO: Někteří západoevropští politici přirovnali hedgeové fondy ke kobylkám. Co vy na to? SINGER: Barvitá přirovnání patří politikům. My samozřejmě máme určité pravomoci ohledně vlastnické struktury bank, ale z mého pohledu není kritériem pro uplatňování takových pravomocí to, jestli je akcionář aktivní. My se teď vlastně nebavíme ani tak o hedgeových fondech jako o aktivních akcionářích.
EURO: Z bankovních kruhů ale zaznívají obavy, které se týkají právě hedgeových fondů. Jejich aktivismus je brán jako relativně nový prvek. Předpokládá se, že leckdy mají jiný, krátkodobější zájem než třeba fondy soukromého kapitálu (private equity funds - pozn. redakce). SINGER: Určitě to není žádná novinka pro velké americké či anglosaské bankovní a finanční skupiny. Tam se už velmi dlouho debatuje o tom, zda by se tyto skupiny neměly rozdělovat, zda mají růst nebo se naopak zmenšovat. A to samozřejmě nejen v souvislosti s hedgeovými fondy. Diskutuje se třeba o tom, zda by bankovní skupiny měly zahrnovat pojišťovnu, zda jde dohromady retailové bankovnictví s investičním. Nástup hedgeových fondů je zřejmě nepříjemný pro část evropského bankovnictví. Některé banky možná byly zvyklé na to, že když mají dobré vztahy se svým regulátorem a neprodělávají peníze, jejich managementy tam mohou spokojeně sedět dlouhou dobu. Pro ně může být trošku kulturní šok to, co se teď děje.
