Většina manažerů se stále pohybuje ve stínu akcionářské nevědomosti
Po první vlně kuponové privatizace se rozčilovaly investiční fondy, že je nechtějí pouštět do objektů společností, v nichž získaly majetkový podíl. Když v roce 1995 praskla aféra Motoinvest, zasáhla Česká pojišťovna v Plzeňské bance s odůvodněním, že měla být jako velký akcionář lépe informována o tom, co se v tomto peněžním ústavu děje. Na otázku, zda se její vedení domnívá, že akcie v držení významného majitele firmy je spojena s většími právy na informace než v držení akcionáře menšinového, nikdo odpovědět nedokázal. Deset let po listopadu se šéfové největších podniků netají tím, že svá rozhodnutí konzultují s rozhodujícími akcionáři. Ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr zase vyměňuje vedení firem s tím, že má zabránit jejich přílišnému růstu.
Těžko hledat něco, co by lépe charakterizovalo stav a vývoj povědomí o správě a řízení akciových společností, jak se u nás překládá termín corporate governance. Nejsme jediní, kdo s tím má potíže a řeší, koho posadit do jak ého statutárního orgánu, aby firmu neovládla jen jedna parta hrající si do vlastní kapsy. „Řízení společností bylo problémem i v sedmnáctém století, uvádí se v úvodu dokumentu nizozemského Výboru pro řízení akciových společností z roku 19 96. Následuje příklad Východoindické společnosti. Její sedmnáctičlenné představenstvo bylo delegováno ze šesti komor této nadnárodní korporace tak, aby největší komora z Amsterodamu neměla nikdy většinu, a tím byla zaručena vyváženost rozhodování.
Holanďané řešili již před třemi sty lety problémy, s nimiž se potýkáme v České republice dnes. A používali na to stejné nástroje, jakých se nyní chápeme my - rozkládali moc ve správních radách mezi jednotlivé vlastníky. Od té doby ovšem d ošli k poznání, že moc akcionářů se má realizovat na valných hromadách, a ne ve vedení firem. Manažeři zase mají pracovat pro společnost, a ne pro toho, kdo je do představenstva či dozorčí rady dosadil.
„V České republice není dodnes jasné, zda je jakýkoliv způsob tunelování legální, nebo ne, smutní nad českou praxí poradce pražské burzy Jiří Huebner. Rozkrádání firem je pouze vrcholem ledovce a nejbrutálnějším projevem nadměrné svobody managemen tu a poměrů mezi akcionáři. Dnes vidíme, že ani zabránění vzniku majorit ve firmách či zákaz transformací fondů na holdingy by hospodářský růst nepřineslo. Zodpovědné vybírání představenstev a jejich důsledná kontrola by dokázaly více. Není náh odou, že k tomu dochází teprve tam, kam vstoupil zahraniční investor.
Tato fakta nejsou objevením Ameriky. Jsou podložena nijak překvapujícími výsledky reálných průzkumů renomovaných firem. Například jednoznačný závěr nedávné studie renomované auditorské firmy PricewaterhouseCoopers říká: „K současným potížím naší ekonomi ky přispěla i nízká úroveň řízení a správy společností. Přitom svůj průzkum prováděla na českých Top 100, tedy žádných malých rybách. Ostatně čítankovým příkladem jsou jistě velké firmy typu Chemapolu či Poldovky, v jejichž čele stály dom inantní až charismatické osobnosti, aniž by ve správních orgánech stáli s dostatečnou protiváhou ostatní vlastníci a nezávislí členové.
Důvodem přetrvávající nízké úrovně corporate governance u nás je podle autorů průzkumu příliš volný právní rámec, který umožňuje českým firmám volit si různé modely řízení svých firem - od německého, který klade důraz na silné pravomoci dozorčí rady složené ze zástupců majitelů, až p o anglosaský, který dozorčí radě, jejíž členové jsou nezávislými zástupci, přisuzuje vesměs formální roli .
Další důležitou příčinou špatné úrovně řízení je naprostá absence tlaku na jeho zlepšení. Netlačí na něj ani kapitálový trh - v podstatě ani nemůže, protože pro firmy není zdrojem získávání kapitálu, ani bankovní sektor, který řeší především vlastn í problémy. Potřebný tlak neexistuje podle autorů průzkumu ani ze strany vládních orgánů. Přitom, ačkoliv prokázat v podmínkách hlubokého propadu ekonomiky pozitivní vliv řízení firem na růst jejich hospodářských výsledků nelze, průzkum ukázal, že z působ řízení firmy její hospodaření ovlivňuje. Lépe dopadly společnosti s německým modelem řízení, tedy silnými pravomocemi dozorčí rady.
Složení představenstva u nás zjevně dále trpí dětskými nemocemi. Změny, které ve sledovaných firmách proběhly, směřovaly bohužel spíš k dalšímu posílení pozice majoritních akcionářů na úkor minoritních a k mírnému snížení zastoupení ne závislých členů z oboru ve prospěch exekutivních manažerů. Naopak v dozorčí radě autoři shledali jako pozitivní trend růst počtu nezávislých členů i členů se znalostí v oboru. Přístup k problematice řízení korporací se u nás i podle autorů průzkumu sice mírně zlepšil tím, že lidé alespoň vůbec začali brát v úvahu samotnou existenci zásad corporate governance, ale celková úroveň je stále nízká. Nedostatky zřejmě pramení i z toho, že správa společností je u nás stále chápána spíš jako nástroj pro minimalizaci výskytu podvodů a nezákonných činností než cesta k lepším ekonomickým výsledkům. To ostatně bylo typické například pro Evropu osmdesátých let.
