KOMENTÁŘ Se slávou Vladimíra Růžičky by měl padnout i mýtus o čistotě jednoho národního sportu
Dřív nebo později to muselo přijít: média nejprve někdejšího olympijského hrdinu z Nagana a nyní padlého trenéra národního hokejového týmu Vladimíra Růžičku zbožštila, takže mu teď dopřála i božský lynč. Růžička rezignoval na trenérský post poté, co Radiožurnál zveřejnil anonymní výpovědi dalších rodičů, kteří mu údajně platili za zprostředkování hokejových angažmá svých dětí. Bývalý hokejový útočník to odmítá s tím, že šlo o sponzorské dary, případně částky za přestupy.
„Zdůrazňuji, že došlo k situaci ve zcela konkrétním klubu a týká se konkrétního trenéra,“ řekl k tomu prezident hokejového svazu Tomáš Král, oficiální šéf celého systému, jehož syn je mimochodem také hokejista. Jeho slova pro změnu odmítla pražská Slavia, jejímž trenérem Růžička býval, takže v tom nakonec donedávna nedotknutelný trenér zůstal sám. Čím výš stoupáte, tím hloub pak padáte, říká se občas. A zvlášť ve sportu.
BĚŽNÁ PRAXE
Perverzní pravda přitom je, že hokejové impérium stotisícových služeb a protislužeb stvořili i sami rodiče, kteří za své děti ochotně platí velké peníze. Nekoupí si přitom víc než pouhé oddálení nevyhnutelného konce kariéry méně talentovaného dítěte. S každým rokem věku totiž v hokeji, stejně jako v jiných sportech, brutálně ubývá místa pro ty méně schopné a naopak ho přibývá pro korupci. Systém je neúprosný a děti jsou v něm pouhé zboží, popisují situaci v hokeji rodiče malých hokejistů. Právě ti dnes sportování svých dětí draze platí (měsíčně až 70 tisíc korun), takže pak snadno získají pocit, že si se synem platí i to, aby klub včetně trenéra fungoval právě pro jejich dítě, byť si úplně nerozumí s bruslemi. Sami rodiče také aktivně vyhledávají situace, jak klubu sdělit, že za vlastní dítě rádi připlatí, pokud je potřeba. Někteří z nich na to dokonce i mají, což kluby, z nichž žádný nevydělá ani korunu, protože se jejich náklady zcela odtrhly od české ekonomické reality, samozřejmě využívají.
Stává se tak, že za úplatu nechají hrát i horšího hráče a peníze od jeho rodičů použijí pro ostatní členy klubu. Za komunistů, kdy veškerý sport hradil stát, který současně rozhodoval, kdo je jak talentovaný, a tudíž i perspektivní, kluby podobně využívaly třeba rodiče s autem, kteří vozili i ostatní děti na závody. Jen se tomu tehdy ještě neříkalo korupce, ale rodičovská péče.
NEZDRAVÁ MOC
Růžičkovi se teď vrací i to, že ve Slavii kumuloval nezdravě diktátorskou moc: byl v klubu trenérem, generálním manažerem i spolumajitelem, takže rozhodoval úplně o všem. Včetně toho, kolik mají zaplatit rodiče hráčů přestupujících do jiných klubů. Ty totiž za ně odmítají platit tzv. výchovné, jehož plnou výši na sebe často berou právě rodiče, pokud jejich děti míří do chudších oddílů.
Některé extraligové kluby naopak do dětí investují mnohem víc peněz (dětské hokejové akademie stojí desítky milionů korun ročně a hradí je sponzoři), než za ně kdy utrží, přestože si pak jejich rodiče stěžují, že si je mezi sebou prodávají. Někteří majitelé klubů proto naštvaně mluví o tom, že rodičům dají šanci, aby zaplatili kompletní hokejovou výchovu svých dětí sami, jako jim hradí třeba soukromé školné, a pak ať si je klidně prodávají sami. Jak už to totiž bývá, nejvíc peněz chybí právě v „národním“ sportu.
O autorovi| PETR HOLEC holecp@mf.cz
