Český kopec, s. r. o.

Investice do domácích skiareálů dosahují každoročně více než půl miliardy

Na jedné straně zbrusu nové lanovky a vleky, perfektně upravené sjezdovky, na něž děla sypou kubíky umělého sněhu, na straně druhé fronty při čekání na vlek, přeplněné svahy a zakouřené hospody s neochotným personálem. Taková je současná realita v největších lyžařských střediscích v České republice, ještě umocněná víkendovými návaly.

Každý pátý na svahu.

Faktem je, že lyžování a snowboarding Čechy v posledních letech táhne. Ukázat na svahu kvalitní a drahou výbavu nebo možná ještě lépe být viděn se značkovým snowboardovým prknem v restauraci pod svahem, patří ke společenskému standardu nejen teenagerů a „zlaté mládeže“. Oldřich Dajbych, šéf dozorčí rady Svazu lyžařů České republiky (SLČR), odhaduje, že u nás lyžuje zhruba každý pátý, na lyže či snowboard tedy vyrážejí přibližně dva miliony lidí. „V poměru k populaci je toto číslo po několik let konstantní, ale roste kupní síla obyvatel a především jejich ochota utrácet za zábavu, k níž patří i lyžování,“ říká. Analytická společnost MagConsulting odhaduje, že zimní dovolenou na horách tráví ročně na 900 tisíc Čechů, přičemž zhruba 650 tisíc z nich zůstává v Česku a zbytek vyjíždí do zahraničí, zejména do Alp. „Ve prospěch ciziny se však mění počet dnů strávených v lyžařských střediscích během jedné sezony. Zatímco v minulosti vyjel průměrný lyžař do tuzemských hor desetkrát za zimu, nyní je to osmkrát a jednou vycestuje do zahraničí,“ dodává Dajbych.

Mareš na dálnici.

Na vlnu rostoucího zájmu o lyžování naskočila již takřka všechna velká česká střediska. Dálnice na Liberec a Hradec Králové jsou lemovány billboardy, které zvou k návštěvě Herlíkovického areálu, Pece pod Sněžkou či řady jiných středisek. „Bez marketingu to dnes už nejde, někdo jen tak pro nic za nic třeba do Kašperských hor nepřijede. Reklama a promoce nás stojí velké peníze, roční výdaje se blíží dvaceti milionům korun,“ říká Karel Vacek, majitel společnosti Snowhill, která v Krkonoších, Jizerských horách a na Šumavě provozuje šest areálů. Do největšího z nich, vrchlabského střediska Herlíkovice, zve z billboardů i dalších propagačních materiálů moderátor Leoš Mareš. „Zadarmo dnes nikdo nic neudělá, ale bez osobních vazeb to nejde,“ naznačuje Vacek, jak zlákal známou tvář ke spolupráci.

Nájezdník.

Bývalý reprezentační cyklista Karel Vacek a jeho firma Snowhill jsou mezi provozovateli českých zimních středisek jakousi černou ovcí. „Jsem nájezdník. Snažím se nabourat do každého lyžařského areálu, kde to je jen trochu možné. Třebaže je možné všechno na světě včetně zdraví koupit, lyžařské středisko v Česku ne. Neznám nikoho v této zemi, kdo by chtěl prodat či pronajmout jediný vlek,“ přiznává otevřeně. V loňském roce prý obeslal 300 provozovatelů areálů, ale i majitelů malých přepravních zařízení, zda nehledají investora. „Tipněte si, kolik odpovědí mi přišlo zpátky. Ani jedna,“ tvrdí a dodává, „konzervatismus měst, obcí a tělovýchovných jednot, které lyžařské areály provozují, je neskutečný. Slovo investor je něco nedobrého, až pejorativního.“

Od benzinek k lyžím.

Pražský rodák přitom ještě před pěti lety neuměl ani lyžovat. Po konci závodní kariéry se s parťákem z cyklistiky Romanem Kreuzigerem pustili do budování sítě čerpacích stanic RoKas. „Poté, co jsme firmu prodali, jsem se od známých dozvěděl, že lyžování není jen koníček, ale i byznys. Tělovýchovná jednota Vrchlabí, majitel Herlíkovic, v té době hledala investora, který by uhradil závazky a další peníze vložil do rozvoje kopce,“ vzpomíná na dobu před šesti lety. Do dneška prý Snowhill v Herlíkovicích proinvestoval na 120 milionů korun, jen nová čtyřsedačka spolkla téměř devadesátimilionovou sumu. Na téma návratnosti prostředků a podoby byznysplánu se však bavit vůbec nechce.
Postupně Snowhill do svého portfolia získal areály ve Vysokém nad Jizerou, Jablonci nad Jizerou a Jilemnici. „Velká střediska prostě nejsou k mání, proto jsme vzali i tento malý svah s jedním vlekem. I tam však investujeme, před letošní sezonou jsme například pořídili umělé zasněžování,“ říká Vacek. Kvůli nedostatku „volných“ investičních příležitostí se rozhodl vybudovat takřka nové středisko na Šumavě v Kašperských horách, které Snowhill postavil za zhruba 45 milionů. „Čisté investice do areálů za oněch pět let se pohybují kolem 240 milionů korun,“ vypočítává.

Bitva o Ještěd.

V současnosti vede Vacek bitvu o získání nájemní smlouvy na Ještědu, který je s tramvajovou tratí vzdálenou 200 metrů od vleků nejdostupnějším „městským“ lyžováním v Česku. Na podzim loňského roku vyhrál Snowhill výběrové řízení na 25letý pronájem střediska s tím, že do jeho modernizace a rozvoje vloží během tří let téměř 300 milionů korun a ročně bude do městské kasy platit osmimilionový nájem. Zastupitelstvo libereckého magistrátu, majitele ještědského areálu, však smlouvu neodsouhlasilo s tím, že kontrakt není pro město výhodný. Přitom Liberec v minulosti dotoval lyžování na Ještědu deseti až dvanácti miliony ročně. „Někteří lidé ve městě si zřejmě uvědomili, že se dá na tom kopci dělat zajímavý byznys. Především tam však existuje pavoučí síť vztahů a zájmy určitých jedinců, kteří je nejsou ochotni měnit,“ řekl Vacek týdeníku EURO. Na základě již dříve podepsané mandátní smlouvy proto Snowhill zůstane na Ještědu jako nájemce do konce sezony a přihlásí se do nového výběrového řízení. „Ať to v Liberci dopadne jakkoli, zrenovujeme ještě letos náš nový areál v Jiřetíně pod Jedlovou, z kterého vznikne příjemné středně velké středisko,“ plánuje Vacek.

Zlatonosný Špindl.

Ve zcela jiné pozici, lídra trhu, který nastavuje měřítko všem českým střediskům, je Skiareál Špindlerův Mlýn. S pětadvaceti kilometry sjezdařských tratí, pěti vesměs novými lanovkami, desítkou vleků a zhruba 700 tisíci klienty za sezonu je Špindl „benchmarkem“ celého odvětví. Předloni zde investovali 60 milionů, před letošní sezonou pořídili novou čtyřsedačkovou lanovku a jednu starší zrenovovali. Náklady? Řádově 160 milionů korun. „Celkově jsme před zimou do areálu vložili téměř dvě stě milionů, nejvíce v historii firmy,“ konstatuje ředitel Skiareálu Jiří Beran. Při ročních, nebo spíše sezonních tržbách kolem 250 až 270 milionů korun se zdá investice překvapivě vysoká. „Návratnost těchto prostředků odhadujeme na osm let,“ říká Beran. Pravdou je, že český „Aspen“ má z čeho brát. Před letošní sezonou opětovně zdražil jednodenní skipas o stovku, na 750 korun, čímž utvrdil svou pozici nejdražšího lyžování v Česku. Přitom ještě před pěti lety stála jednodenní permanentka 450 korun. Byť Špindl působí ve srovnání s alpskými středisky jako chudý příbuzný (například rakouský Kitzbühel disponuje zhruba šestkrát větší kapacitou sjezdovek i lanovek), v rámci Česka je lídrem jak z pohledu lyžařského, tak ekonomického. Z výroční zprávy firmy za rok 2004 vyplývá, že Skiareál v daném roce utržil téměř 268 milionů korun a zisk před zdaněním dosáhl 101 milionů korun. Rentabilita vlastního kapitálu v roce 2004 dosáhla 20,7 procenta, rentabilita tržeb odpovídá koeficientu 0,3. Tudíž z každé koruny, kterou ve Skiareálu utratili jeho návštěvníci, dokázala firma vydělat téměř neuvěřitelných 30 haléřů čistého zisku. „Marže domácích provozovatelů středisek se v průběhu sezony pohybují kolem dvaceti, pětadvaceti procent, ve špičkách to může být až čtyřicet procent. Musíme vzít ale v potaz, že zbývajícího více než půl roku, v případě špatných sněhových podmínek i osm měsíců v roce, jenom platí a platí,“ vysvětluje Dajbych.

S bafuňáři za zády.

Špindlerův Mlýn přitom společně se Skiaerálem v Peci pod Sněžkou a sportovním areálem v Harrachově patří do skupiny lyžařských arén ovládaných sportovními „bafuňáry“. Majoritní podíl ve zmiňovaných centrech totiž drží Český svaz tělesné výchovy (ČSTV), který navíc sám přímo řídí lyžařské centrum v šumavském Zadově a Churáňově. V uvedených třech krkonošských střediscích ČSTV sekunduje z pozice podílníka držícího blokační minoritu Svaz lyžařů České republiky (viz tabulku). Spolupráce mezi nejsilnějšími akcionáři však zřejmě neklape nijak ideálně. „Máme rozdílné názory na způsob a objem investic v jednotlivých střediscích, respektive společnostech,“ říká Dajbych, který z pozice šéfa dozorčí rady SLČR působí jako statutární zástupce svazu v uvedených firmách.
„Například mimořádná valná hromada společnosti Ski Pec nedávno rozhodla o ročnímu posunutí vybudování systému umělého zasněžování, rovněž v Harrachově se masivní stavební práce rozjedou až v létě roku 2007. Přitom investice do zmiňovaných středisek jsou bezpodmínečně nutné, aby si udržela vedoucí postavení na trhu,“ naznačuje Dajbych, že ČSTV preferuje spíše aktuální ekonomické hledisko než budoucí rozvoj středisek. Proto také Svaz lyžařů loni vyhlásil výběrové řízení, ve kterém hledal správce svých akciových podílů. „Takového, který by na základě mandátní smlouvy vyjednával s majoritním akcionářem mnohem tvrději než my,“ tvrdí Dajbych. Z pěti zájemců vzešel jako vítěz Tomáš Němec, kromě jiného také desetiprocentní akcionář Skiareálu Špindlerův Mlýn, k uzavření smlouvy však prozatím nedošlo. „Předpokládáme, že by se tato záležitost měla probírat na příští konferenci svazu, tedy na přelomu května a června,“ říká Dajbych.

Půlmiliardová Černá hora.

Českou dvojkou - a to jak z hlediska kategorizace domácích lyžařských středisek, tak co do výše proinvestovaných peněz – je Černá hora v Jánských Lázních, respektive společnost Mega Plus, která tamní skiareál provozuje. Od roku 1996, kdy zprivatizovala kabinovou lanovku na Černou horu, a de facto tím vstoupila do lyžařského byznysu, vložila firma do zvelebení areálů v Jánských Lázních a Malé Úpě na 450 milionů korun. „Největší investice šly do výstavby zcela nové čtyřsedačkové lanovky, umělého zasněžování a rozšiřování či budování nových sjezdařských tratí,“ vypočítává Petr Hynek, jednatel Mega Plus. Jen do vybudování systému pro výrobu technického sněhu investovala firma kolem 80 milionů korun. „Díky tomu se ale počet provozních dní na Černé hoře zvýšil z pětasedmdesáti na sto čtyřicet. Tím se tato investice stala zlomovou,“ říká Hynek a dodává: „Navíc protože jsme systém pro umělý sníh budovali jako jedni z posledních v zemi, mohli jsme si dovolit položit do země k rozvodům vody i optické kabely, přes které šíříme záběry ze všech sjezdovek pro turistický informační systém.“

Na zelené louce.

Mega Plus provozuje také lyžařský areál v nedaleké Malé Úpě, do kterého včetně jeho odkoupení od původního majitele vložila necelých 40 milionů. Zhruba dvojnásobek této sumy navíc hodlá firma investovat do výstavby nového areálu Lesní hřeben v Horní Malé Úpě. Projekt tamní obce, která si Mega Plus vybrala jako investora, čítá vykácení části lesu, vybudování kilometrové sjezdovky a postavení tří nových vleků. „Vzhledem k tomu, že se areál nachází takřka na hranicích s Polskem, zhruba 300 metrů od celnice, počítáme s tím, že z devadesáti procent nás tam budou živit Poláci,“ říká Hynek.

Expres na leasing.

Průměrná návštěvnost „domácí“ Černé hory se pohybuje kolem tří až čtyř tisíc lidí denně, ve víkendových špičkách však roste až o polovinu a především před tamním hlavním dopravním zařízení – kabinkovou lanovkou – se tvoří fronty s až hodinovou čekací dobou. „Především kvůli tomu jsme se rozhodli, že letos, ihned po skončení zimní sezony, postavíme zcela novou osmimístnou kabinkovou lanovku. Nový Černohorský expres bude největší jednorázovou investicí firmy v její historii,“ vysvětluje Hynek. Náklady, které dosáhnou zhruba 120 milionů korun, Mega Plus pokryje z různých zdrojů. „Bude to kombinace vlastních peněz, osmiletého úvěru a zhruba tříletého leasingu. V každém z našich projektů se snažíme o maximální rozložení daňových úspor, tak aby odpisy šly proti splátkám úvěrů,“ vypočítává jednatel. Takže zatímco stožáry a další „pevné části“ lanovky budou hrazeny z úvěrů a tržeb, kabinky firma pořídí na leasing. „Návratnost investice by se měla pohybovat kolem sedmi let,“ dodává Hynek s tím, že počítá s maximálně 50korunovým zdražením jednodenní permanentky, která dnes vyjde na 550 korun.

Skokan z Lipna.

Podobný systém kombinování vlastních a cizích zdrojů používá naprostá většina provozovatelů vleků a zimních středisek v Česku vyjma Snowhillu. „Od dob, kdy jsme provozovali pumpy, do banky pro úvěry nechodím. Tehdy jsme včetně sankčních poplatků předčasně splatili půjčku ve stovkách milionů korun, a když jsme posléze potřebovali půjčit část sumy na dofinancování jiného projektu, vyhodili nás, přestože nás znali,“ vzpomíná Vacek. Úvěru by prý nevyužil ani v případě, kdyby získal dlouhodobou nájemní smlouvu na Ještědu a měl investovat „slibovaných“ 300 milionů korun. „Na to máme připravené vlastní zdroje,“ říká bez dalších podrobností.
Celkově se dá český lyžařský průmysl ohodnotit jako poměrně lukrativní a rozhodně zajímavý. „Míra investic se již několik let pohybuje na úrovni půl miliardy korun ročně, provozovatelé si již ověřili, že každá novinka, kterou do areálu zakoupí, přiláká více lidí a zároveň jim dovolí zvýšit cenu jízdného. Téměř každá investice se vyplatí,“ je přesvědčen Radek Holub, redaktor specializovaného časopisu Snow. Jako příklad uvádí Skiareál Lipno na vrchu Kramolín v jižních Čechách. „Před deseti lety ho nikdo neznal a dnes se řadí mezi nejkvalitnějšími areály v zemi s plně vybaveným dětským parkem a restauracemi alpského stylu,“ říká.

Minimální podpora.

Z odhadů Svazu provozovatelů lanovek a vleků (SPLV), který v sobě sdružuje kolem 150 subjektů pohybujících se v tomto byznysu, vyplývá, že před letošní sezonou se v Česku proinvestovalo dokonce 580 milionů korun, ještě více než v minulosti. „Odvětví se významným způsobem podílí na cestovním ruchu v Česku i na hrubém domácím produktu, nicméně stát se k nám staví poměrně macešsky. Ve všech alpských zemích je vláda k provozovatelům lyžařských areálů štědrá, ať formou dotací nebo úlev na daních či jiných poplatcích. U nás se podporuje hotelnictví, lázeňství, ale lyžařská střediska ne,“ stěžuje si Zdeněk Veselý, jednatel Svazu provozovatelů.
„Stát by si měl uvědomit, že lidé nejezdí do hor kvůli hotelům nebo restauracím, ale kvůli lyžím. Cestovní ruch na horách děláme primárně my, provozovatelé lyžařských středisek,“ přizvukuje Pavel Bažant, výkonný ředitel TJ Bižuterie Jablonec, která provozuje areály v Bedřichově, na Severáku a na Tanvaldském Špičáku. „Za posledních devět let jsme proinvestovali 200 milionů korun, platíme nemalé daně a ještě zvládáme ze zisků financovat sedmnáct oddílů v naší tělovýchovné jednotě. Navíc náš příspěvek je vyšší než objem peněz, který stát věnuje na sport v celém jabloneckém regionu,“ argumentuje Bažant. Jedinou formou státní podpory, na kterou provozovatelé areálů mohou dosáhnout, je příspěvek na úroky úvěrů od Českomoravské záruční a rozvojové banky. „Pokoušíme se také získat nějaké prostředky z fondů Evropské unie,“ naznačuje cestu Bažant.

Více peněz, více hráčů.

Oldřich Dajbych odhaduje, že za posledních pět let se tržby provozovatelů lyžařských středisek zvýšily zhruba trojnásobně, přičemž letos se v Česku prolyžuje přes 1,5 miliardy korun. „Samozřejmě že je to zajímavý byznys. Kdyby nebyl, nevstupovalo by do něj tolik firem a investorů. Kromě jiného v tomto segmentu neexistuje systém pohledávek za klienty, nehrozí žádná druhotná platební neschopnost,“ hodnotí. Vývoj sleduje také v posunu návštěvníků a jejich peněz připravených k utracení z největších českých středisek do většího počtu menších. „Tržby se rozmělňují mezi více subjektů než dříve. Pokud přijdou ještě další dvě silné zimy, bude se trend přesunu do malých skiareálů ještě prohlubovat,“ předpovídá, „pokud se velcí hráči budou chtít udržet na současné ekonomické úrovni, budou se muset provozovatelé starat i o dodatečné služby – rychlé a kvalitní stravování, sociální zázemí a především poroste význam balíčků služeb, tedy lyžování spojeného s ubytováním, regenerací či stravováním.“

500 a dost?

Proti tuzemským lyžařským centrům stojí kromě zdražování jízdného v Česku také sílící koruna, která pobyt v zahraničí zlevňuje. „Osobně se domnívám, že našinec je ochotný v současných cenách utratit za jednodenní permanentku v Česku čtyři stovky, možná pár desetikorun navíc. Pětistovka je už za nějakou pomyslnou hranicí únosnosti,“ je přesvědčen Vacek. „Nechci na průměrném českém kopci nabízet služby za stejné ceny jako v Itálii či Rakousku. Pokud se nám podaří koncentrovat trh, tedy získat alespoň dvaceti až třicetiprocentní podíl, půjdeme s cenou proti trhu. Zlevníme, a když to bude potřeba, klidně budeme jezdit zadarmo,“ slibuje Vacek. „Cenovou úroveň pro všechna ostatní střediska v zemi, nejen v Krkonoších, nastavuje Špindlerův Mlýn. Ostatní se od tohoto cenového stropu odrážejí, respektive podle ceníku Špindlu nastavují vlastní ceny,“ říká Dajbych. On sám za „magickou“ cenovou hranici jednodenního skipasu v Česku považuje 500 korun. „To je strop. Jinak než cenou a kvalitou služeb nelze kompenzovat nižší nabídku oproti alpským centrům, vyšší hory prostě nikdy mít nebudeme,“ konstatuje Dajbych. „Lyžování v České republice je a vždy bude lyžování v hranici lesa, to je bohužel fakt. Z hlediska administrativního je podstatně lehčí postavit novou lanovku než rozšířit sjezdovku, nebo dokonce získat nové plochy, kde by se mohlo lyžovat. Takže propustnost sjezdovek klesá a výsledný efekt rovněž,“ vypočítává Veselý limity domácích středisek, v kterých je prý víc lyžařů, než by bylo zdrávo. „Hlavní problém českých a moravských hor je v tom, že jsou malé a nízké, nenafoukneme je. Musíme pracovat s tím, co máme, kopce už nevyrostou,“ uzavírá.

Co stojí hory Vybrané příklady investičních nákladů, v korunách

• Sněžný skútr od 400 tisíc výš

• Rolba 8,5 - 10 milionů

• Systém technického zasněžování od 10 do 70 milionů za sjezdovku

• Sněhové dělo kolem 1 milionu

• 4sedačková lanovka dle délky 40 až 60 milionů

• Pokladní a odbavovací systém až 18 milionů korun (Špindlerův Mlýn)

Pramen: výroční zprávy firem, týdeník EURO

Nejdražší lyžovačka Ceny jednodenních skipasů v hlavní sezoně, v korunách

• Špindlerův Mlýn 750

• Rokytnice n. J. – Lysá hora 570

• Harrachov 560

• Černá hora – Jánské Lázně 550

• Pec pod Sněžkou 550

• Velká Úpa 550

• Tanvaldský Špičák 490

• Černý Důl 470

• Ramzová – Bonera 450

• Špičák na Šumavě 450

Pramen: magazín Snow