Akademie se přesto ještě nevymanila z oceňování za zásluhy
O držitelích domácích filmových cen je rozhodnuto. Po lednových Cenách české filmové kritiky, jež se letos udělovaly poprvé, se první březnovou sobotu rozdávala nejznámější tuzemská ocenění – Čeští lvi.
Podle očekávání si nejvíce lvů odneslo psychologické drama z éry normalizace Pouta. Ze třinácti nominací proměnilo pět: za nejlepší film, režii (Radim Špaček), scénář (Ondřej Štindl), kameru (Jaromír Kačer) a mužský herecký výkon v hlavní roli (Ondřej Malý). Překvapením bylo naopak selhání původně favorizovaného, ale příliš líbivého Občanského průkazu režiséra Ondřeje Trojana. S počtem jedenácti nominací vyšel naprázdno a v dosavadní, osmnáctileté historii Českých lvů vytvořil nezáviděníhodný rekord.
Neúspěch, byť relativní, zaznamenalo loutkové dobrodružství Jana Svěráka Kuky se vrací, které sice sedm nominací zúročilo třikrát, ale jen ve „vedlejších“ kategoriích (zvuk, střih a hudba). Svěrákova rodina se proto ve lvím klání udržela ve světlech reflektorů hlavně díky režisérovu otci Zdeňkovi, který získal Cenu za mimořádný přínos české kinematografii.
Nedílnou součástí Českých lvů je v očích veřejnosti podoba slavnostního ceremoniálu pojatého jako zábavní show, kterou vysílá živě Česká televize. Hodnotu dvojité podívané (nominační a hlavní večer) ovšem v posledních letech snižovala úporná záliba jejího pořadatele Petra Vachlera v pokleslé estrádě a ujetém humoru. Udílení cen české filmové a televizní akademie totiž měnila – na úkor oceňovaných tvůrců a filmů – v samoúčelnou exhibici moderátorů a účelová defilé sponzorů, a dokonce politiků.
Po loňské kritice se letošní osmnáctý ročník Českých lvů odehrál ve snaze najít ztracenou důstojnost. Lví show získala pevnější koncepci a jistil ji sebejistý moderátor Jan Budař. Ke změnám došlo i ve struktuře cen, i když ne vždy k lepšímu. Přínosem je nová Cena Magnesia za nejlepší studentský film, nepovedlo se však obnovit ocenění pro nejlepší nerealizovaný scénář.
Největší pochybnosti nadále provázejí Vachlerovu „kritickou cenu“ udílenou v rámci nominačního večera. Právě pochyby o hodnocení Českého lva totiž vyprovokovaly vznik Cen české filmové kritiky, který iniciovala Česká filmová komora.
K této nezávislé ceně zpod tlap Českého lva přešla většina renomovaných publicistů. Společnost VAC musela narychlo navýšit počet hlasujících oslovenými filmovými teoretiky. Nakonec pro obě ceny hlasoval obdobný počet odborníků (přibližně padesát), jen zhruba pětina jmen hlasujících však byla shodná.
Protože vachlerovští kritici a teoretici hlasují jen o nejlepší film, je nová kritická cena udělovaná v jedenácti kategoriích srovnatelná spíše s hlavním hlasováním Českého lva (které má o dvě kategorie víc). Souboj kritici versus filmoví profesionálové (tvořící většinu Vachlerovy akademické obce) nabízí zajímavé srovnání, třebaže i kritici ocenili pětkrát Pouta (nejlepší film, režie, scénář, mužský herecký výkon a herecký objev roku – Ondřej Malý) a s akademiky se shodli také v názoru na nejlepší dokument (Katka Heleny Třeštíkové),
jinde však porotci Cen české filmové kritiky projevili větší přísnost. Rozporuplnému Kukymu přiřkli jen cenu za kameru a v hereckých kategoriích preferovali rozum před setrvačností a sentimentem. Kde akademici ocenili zemřelého Vladimíra Dlouhého za mužský herecký výkon ve vedlejší roli (Kajínek), tam se kritici sjednotili na Karlu Rodenovi (Habermannův mlýn). A zatímco akademie nadělila lvy Zuzaně Bydžovské (k padesátinám) a Elišce Balzerové (za zásluhy), kritická obec sáhla po zajímavější dvojici Simona Babčáková (Mamas & Papas) a Kristýna Liška Boková (Občanský průkaz).
Jak členové České filmové a televizní akademie, tak filmoví psavci se ovšem zachovali konzervativně ve vztahu k filmům, které ze zavedených škatulek vybočovaly až příliš. Příkladem může být surrealistické podobenství Davida Jařaba Hlava-ruce-srdce. Nejoriginálnější film loňského roku jako by z hlediska udílečů cen vůbec neexistoval.
