Úkolem nástupce arcibiskupa Miloslava Vlka bude vyrovnání účtů státu a církví
Jméno nástupce současného pražského arcibiskupa Miloslava Vlka, který je zároveň i kardinálem, Vatikán dosud tají. Přitom ten se již odstěhoval z Arcibiskupského paláce na Hradčanském náměstí. A volba nového arcibiskupa také ovlivní směřování katolické církve i nedořešené majetkoprávní vztahy mezi ní a státem.
Tajná volba
Lidé, kteří do procesu výběru českého primase promlouvají, jsou vázáni takzvaným papežským tajemstvím. Římsko-katoličtí a řecko-katoličtí biskupové navrhující osobnosti na tento úřad proto musejí mlčet. Dokonce ani mezi sebou si prý nesdělují jména kandidátů na tento úřad.
Seznam tří nejvážnějších kandidátů odešel prostřednictvím apoštolské nunciatury v Praze do Vatikánu již loni. Papežský Stolec má za úkol jejich profily posoudit a navrhnout vítězného kandidáta. K nejčastěji zmiňovaným osobám patří královehradecký biskup Dominik Duka, jeho litoměřický kolega Jan Baxant a moravský metropolita Jan Graubner. A toto pořadí odpovídá i jejich šancím na zvolení. Od 18. století není zvykem, aby se pražským arcibiskupem stal nějaký nediecézní biskup. To vyřazuje ze hry pomocného biskupa pražského Václava Malého i Michaela Pojezdného, opata Strahovského kláštera.
Duka vede
Jan Graubner sice při několika příležitostech naznačil, že ho zájem těší, ale do Prahy by se stěhovat nechtěl. Zbylí dva biskupové však o funkci zájem mají. Papež Benedikt XVI. může v prvním kole oslovit vyvoleného přímo, odmítne-li však nabídku, zůstane veřejnosti navěky utajen. Lidé z vysoké církevní hierarchie považují za favorita především dominikána Dominika Duku. Ten má bohaté zkušenosti s vedením královéhradecké diecéze a je oblíbený i u věřících. Za minulého režimu byl za svou činnost vezněn na plzeňských Borech spolu s Václavem Havlem. Na pomyslné škále konzervativec-liberál je někde uprostřed. Lidé, kteří ho osobně znají, oceňují zejména jeho diplomatické schopnosti. Ty se mu mnohokrát osvědčily při složitém vyjednávání o narovnání majetkoprávních vztahů církví se státem.
V tomto ohledu se zdá výhodou i jeho známost s prezidentem Václavem Klausem, se kterým se setkává několikrát za rok – naposledy v prosinci 2009. Kritici poznamenávají, že to nic neznamená. Podobně dobrý vztah prý panoval na začátku devadesátých let i mezi Václavem Klausem a Miloslavem Vlkem. Z té doby se traduje historka. Při vánočním setkání tehdejší předseda vlády Klaus zůstal oproti původnímu plánu na arcibiskupství o více než dvě hodiny déle. A Vlkovy řeholnice stačily ještě upéct několik jablečných závinů, které si Klaus odnesl. Český primas Vlk tehdy mylně prorokoval: „Myslím, že začíná doba našeho přátelství.“ To však záhy skončilo – s prvními pokusy o navrácení majetku zabaveného komunisty po roce 1948 se mezi oběma objevily i první animozity. Ty vyvrcholily soudním sporem o vlastnictví katedrály svatého Víta.
Konzervy a liberálové
Po osmnácti letech se tedy bude na pražské arcidiecézi přepřahat. Arcibiskup Vlk a jeho lidé se velmi snažili otevřít kostely laické veřejnosti. Vlk kvůli tomu bojoval se staromilci ve vlastních řadách, kteří se odmítali přizpůsobit modernímu světu. Obě křídla poprvé změřila síly v kauze opětovného začlenění tajně vysvěcených kněží před rokem 1989 do církevního života. Vatikán, a především tehdejší prefekt kongregace pro nauku víry Joseph Ratzinger, odmítl uznat za plnoprávné kněze členy takzvané skryté církve, především pak ty, kteří nežili v celibátu. Vlk se naopak těchto duchovních zastával, protože za minulého režimu pro církev mnoho vytrpěli a zaslouží si její pomoc.
Dalším důležitý střet, během nějž se proti arcibiskupovi postavil i Jan Baxant, se týkal nucené správy na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Pod vedením ultraortodoxního děkana Václava Wolfa musela fakulta téměř ukončit svou činnost. Nejstarší součást univerzity totiž málem přišla o vysokoškolskou akreditaci. Litoměřický biskup Baxant tehdy zastával funkci rektora kněžského semináře a podporoval Wolfa.
Naposledy se Vlk utkal se Svatým otcem, když ten se loni v lednu rozhodl rehabilitovat britského biskupa Richarda Williamsona popírajícího počty obětí holokaustu. Papež Benedikt XVI. by proto nyní mohl při volbě Vlkova nástupce zohlednit respekt k vatikánské autoritě. V tom případě by mu vyhovovali kandidáti, jako jsou Baxant a Graubner. Ti totiž mají v církevních kruzích pověst tradicionalistů nezpochybňujících vůli Petrova nástupce.
„Ne“ církevní privatizaci
Při volbě nového pražského arcibiskupa se hraje i o odblokování diskuse o majetkoprávním vyrovnání státu a církví. Většina zasvěcených se shoduje, že se to nestane v dohledné době. Významně se o to zasloužila především hospodářská recese. Nepodařilo se to však ani koaličnímu kabinetu Mirka Topolánka, ve kterém obsadili klíčová ministerstva kultury a financí lidovečtí politici. Vládní návrh z roku 2007 počítal s odškodněním ve výši 83 miliard korun a se splátkovým kalendářem na 60 let. Konečná částka by byla 270 miliard korun. A po dvaceti letech by měl stát přestat církve financovat. Tento návrh však v Poslanecké sněmovně zablokovali levicoví poslanci a Vlastimil Tlustý. Od nástupců komunistů, kteří církve okradli, zadostiučinění očekávat nelze. V sociální demokracii pak převládl názor: „Odškodnit ano, ale nikoli moc draze.“
Jeden z mluvčích křesťanskosociální platformy v ČSSD, poslanec František Bublan, je přesvědčen, že návrh by vedl k totální odluce církví od státu, což by bylo k ničemu. Církve by se staraly jen o finance. Říká: „Kněží jsou tu přece kvůli něčemu jinému než spravování rozsáhlých majetků.“ A dodává, že se návrh logicky zamlouval zejména křesťanským demokratům, kteří se už viděli jako „dobří správci“ peněz. Dle exministra vnitra a bývalého kněze Bublana jsou řešením daňové asignace, jak je známe z Itálie nebo Německa. Tam voliči mohou rozhodnout, na co chtějí část svých daní poslat. Dle jiného prominentního člena křesťanské platformy sociálních demokratů Bohuslava Sobotky byl návrh exministra financí Miroslava Kalouska zcela mimo realitu. A říká, že osoba pražského arcibiskupa způsob a rozsah majetkoprávního vyrovnání zásadně neovlivní. Vláda vzešlá z květnových voleb prý bude muset zahájit nové kolo jednání s církvemi.
Box:
Uspořádání katolické církve
Katolická církev se v České republice dělí na dvě církevní provincie – českou a moravskou. Do české patří arcidiecéze pražská a diecéze českobudějovická, královehradecká, litoměřická a plzeňská. Moravská církevní provincie se skládá z arcidiecéze olomoucké, diecéze brněnské a ostravsko-opavské. Arcibiskup pražský je zároveň českým primasem – formální hlavou katolické církve v zemi. Olomouckému arcibiskupovi se také říká moravský metropolita. Diecéze spravují biskupové nebo arcibiskupové, přičemž rozdíl mezi nimi není v pravomocích, ale v hodnosti. Všichni biskupové jsou sdruženi v České biskupské konferenci. V té vedle osmi diecézních biskupů zasedají také titulární a emeritní biskupové, kteří diecéznímu biskupovi pomáhají nebo mají zvláštní úkoly. Kromě toho existuje v Česku řecko-katolický exarchát, předstupeň samostatné diecéze.
Nejvyšším církevním hodnostářem je v daných zemích kardinál, kterého jmenuje papež. Kardinálové se podílejí na řízení katolické církve, tvoří poradní sbor papeže a jsou povinni účastnit se konkláve, která volí nového papeže.
