Hrozí mu, že vyroste z vody
V poetických duších budí zejména v podzimním období nostalgickou zádumčivost. Možná také zádumčivou nostalgii. Ve skutečnosti jsou ale české rybníky bytelně a sebevědomě usazeny věda, že jejich poslání je převážně materiální. A to vyplouvá na povrch převážně v podzimním období.
Unikát.
Kdyby se dnes někdo pokusil o to, co před staletími uskutečnil Štěpánek Netolický a jeho následovníci, vsadí ho ekologové do klády na pranýři na Staroměstském náměstí. Jenže za léta, která od dob Netolického uplynula, se rybníky natolik smířily s krajinou, že udávají její ráz. „Tvorba krajiny je dnes také jejich důležitou funkcí. Produkční nevýhodou je ovšem to, že jsou větší než optimální, místy hodně hluboké a také značně průtočné,“ poznamenává z odborného hlediska Jan Kouřil, ředitel vodňanského Výzkumného ústavu rybářského a hydrobiologického, který je součástí Jihočeské univerzity.
V tomto směru mají určitou výhodu pravoúhlé nádrže, v nichž se ryby chovají v některých okolních státech. Nicméně české rybniční soustavy jsou zase evropským i světovým unikát a součástí rodinného stříbra. Jak po stránce praktické, tak té pocitové, sentimentální. Nedopátrali jsme se, proč tato technicky památeční vodní díla vznikla zrovna v českých a moravských krajích. Patrně v tom sehrála významnou úlohu náhoda a pak onen známý lidský faktor.
Nahoru a dolů.
Nepočítáme-li starověké, víceméně intuitivní využívání nahromaděné vody k přechovávání ulovených ryb, první písemné záznamy o cílevědomém budování rybníků a sádek pocházejí z 11. století. Svou roli nepochybně sehrálo zavedení křesťanství, a s tím souvisejících postních období. O rozvoj rybníkářství se významnou měrou zasloužil osvícený Otec vlasti Karel IV., ale zlatý věk tohoto oboru spadá až do 15. a 16. století. To je období vzniku slavných jihočeských rybničních soustav spojených kromě Štěpánka Netolického i se jmény Jakuba Krčína a Mikuláše Rutarda. V té době také píše olomoucký biskup Jan Dubravius spis O rybnících, považovaný za stěžejní dílo starého českého rybníkářství.
Vedle chovu ryb byla pro rozšiřování rybníků důležitá i funkce zadržování vody, takže například první moravské rybníky byly vesměs v suchých územích. Šlo však také o odvodňování mokřin, „mokřadů“. To je zase případ jižních Čech. Všestranné poslání rybníků už před šesti sty padesáti lety docela pregnantně vyjádřil zmíněný monarcha: „Všem stavům i městům nařízení dávám rybníky pilně stavěti, jednak aby bylo postaráno o hojnost ryb pro potravu lidu, dále aby půda co nejvíce využita byla, zejména aby se voda v nich mohla shromažďovati, za účinků slunce a teplých větrů odpařovati a blahodárně působiti na okolní rostlinstvo. Mimoto má rybník velkou část vody zadržeti a tím náhlým povodním v krajinách níže ležících zabrániti“.
Prameny udávají, že v 16. století bylo v historických českých zemích 78 tisíc rybníků o celkové ploše 120 tisíc hektarů. Největší z nich, rybník Blato, nebyl kupodivu na Třeboňsku, ale na Poděbradsku. Měřil prý téměř tisíc hektarů (Rožmberk má necelých sedm set). Na jeho místě jsou dnes pole a louky. Podobný osud potkal hlavně v 19. století i řadu dalších vodních děl. S příchodem nových plodin a s vyšší intenzitou zemědělství se obrátil poměr ekonomické výhodnosti mezi rybníkářstvím (chov ryb byl v 15. století výrazně výnosnější než ostatní zemědělské podnikání) a rostlinnou výrobou. V současné době je tudíž počet rybníků ¨v Česku téměř třikrát menší. Údaje ministerstva zemědělství hovoří o 24 tisících, celková rybniční plocha činí něco přes 50 tisíc hektarů.
Dlouhá trať.
Dovolili jsme si tento historický exkurs nejen proto, že vánoční období více přeje úvahám takzvaně nepraktickým. Jde hlavně o to, že české rybníkářství dosud těží hlavně z toho, co vzniklo před několika staletími. Nové rybníky prakticky nevznikají a velké stoprocentně ne. A to nejen proto, že značný zásah do přírodního prostředí se dnes administrativně těžko prosazuje. „Je vyloučeno, aby se značné peníze, které by stál nový rybník, rychle vrátily. Je to investice na desítky let,“ upozorňuje Kouřil. Dodává ale, že na chovu ryb nelze sice rychle zbohatnout, ale nikdo by neměl ani padnout.
Koneckonců plocha rybníků je sice podstatně menší, ale „vyjádřený nevod“ (od slova jádro, pro nás laiky síť, jejíž jádro, břicho, je nabité rybami) se z nich tahá podstatně častěji než dříve. Jestliže produkce prvních rybníků činila deset až dvacet kilo ryb na hektar, dnes je to deset až čtyřicet metráků. První rybníky se lovily jednou za čtyři až šest let. Dnes se vžil „dvouhorkový“ systém. Výraz není odvozený od slova hůrka, ale horko. Dvě horka (to ryby nejvíc žerou a přibývají), tedy dva roky. „Takzvaný nebeský rybník, ten, jehož přirozený přítok je nedostatečný a je odkázaný na srážky, také dříve nenateče. Není každý rybník průtokový jako Rožmberk, což je vlastně do luk rozlitá řeka,“ vysvětluje Václav Šedivý, správní ředitel Rybářského sdružení České republiky. V rybničních soustavách pak jde o to režim jednotlivých rybníků vzájemně sladit. Když tudíž Rybářství Hluboká loví Dehtář, neloví Bezdrev, když Třeboň loví Horusický rybník, neloví Dvořiště a podobně.
Vnější závislost.
Režim v rybnících souvisí i se spotřebou sladkovodních ryb, která má výrazně sezonní charakter. Tradičně největší je ve vánočním období a pak kolem Velikonoc. Na podzim se tedy rybník sloví a produkce se „uskladní“ v sádkách, odkud se expeduje. Na jaře jde do vody nová obsádka, pokud možno jedné hmotnosti, která roste s tím, jak přibývá vody ve sloveném rybníku. Česká produkce ryb od roku 1993 do roku 1998 trvale klesala. Poté se obrátila nahoru a v posledních dvou letech se ustálila na zhruba 19,5 tisících tun. Čtyři pětiny produkce představuje český kapr, což je mezinárodní pojem a Rybářské sdružení si ho letos nechalo zaregistrovat jako ochrannou známku. Vzhledem k nízké domácí spotřebě ryb (asi pět a půl kilogramu na hlavu celkem, z toho sladkovodních jedno kilo) jde kolem 45 procent na export (především do Německa, Rakouska, Belgie, Francie, Slovenska), zhruba stejné množství se zkonzumuje doma a asi deset procent připadá na výrobky z ryb.
Omezenost domácího trhu je limitním faktorem nejen pokud jde o objem produkce, ale i co se týče cen. V roce 1998 stál kapr první hmotnostní skupiny (1,5 až 2,5 kilogramu) pětašedesát korun, dosavadní maximum, ale produkce byla historicky nejnižší. V roce 2000 cena spadla na čtyřicet osm korun celoročního průměru, ale výroba stoupla o více než dva tisíce tun. Případné rozšiřování produkce půjde převážně exportním směrem, přičemž bude žádoucí, aby producenti postupovali pokud možno jednotně a odpustili si vzájemné konkurenční fauly včetně cenového podbízení, jehož důsledky stejně nakonec dopadnou na všechny bez rozdílu.
„I v rybářství platí, že není problém vyrobit, ale dobře prodat,“ říká Šedivý. Své poslání by v tomto směru mělo splnit Rybářské sdružení, jehož členské firmy zajišťují 85 procent celostátní produkce ryb. Jde převážně o velké společnosti vzniklé dělením bývalého státního rybářství, ale neplatí to bez výjimky. Jan Kouřil, který vědecky zkoumá umělé rozmnožování ryb, podotýká, že dobře může prosperovat například malá, rodinná farma na odchov plůdku. Přičemž ještě lépe než ryby na jídlo „jdou“ okrasné ryby do zahradních a sadových jezírek či akvárií.
Predátoři.
Ministerstvo zemědělství v situační a výhledové zprávě o rybářství z roku 2001 věnuje celou kapitolu „rybožravým predátorům“, které označuje za největší škůdce rybích obsádek. Jde o volavku popelavou, která není „zvláště chráněným druhem živočicha“, nicméně je celoročně hájena s výjimkou plůdkových rybníků a výtěžníků, kde se může lovit od poloviny srpna do konce listopadu. Dále je to kormorán velký, ohrožený druh, jehož individuální odstřel mohou povolit okresní orgány ochrany přírody, a vydra říční. To je silně ohrožený druh, jehož lov vůbec není povolen. Škody je složité sledovat i uplatňovat, nicméně ty, které má Rybářské sdružení za rok 2001 zdokumentováno, představují u volavky devětatřicet milionů, u vydry dvacet a u kormoránů dvaatřicet milionů korun. Ministerstvo zemědělství je ještě přísnější a ve speciální studii vyčísluje škody v důsledku kormoránních instinktů na osmdesát milionů a u vyder, kterých je ovšem podstatně méně, na pětašedesát milionů korun. Tady se berou v úvahu i poranění ryb a zhoubné důsledky utrpěného stresu.
Na tomto místě by bylo logické pojednat o vztahu rybářství a ochrany přírody, ale neučiníme tak. Je to vztah delikátní, který dospěl k jisté rovnováze, kterou nikdo ze zainteresovaných nechce narušovat. Takže jen statistika: Asi na třetině ploch rybníků obhospodařovaných členy Rybářského sdružení je nutné brát ohled na podmínky stanovené ochranou přírody, přes deset procent má převážně vodohospodářské využití.
Vrátíme-li se ke škůdcům, čímž nejsou míněni ekologové (a když, tak jen ti pytlačící), pak sami rybáři řadí lidského predátora až na druhé místo. Nevycválaní kluci, kteří si semtam něco upytlačí, nebo tátové rodin, kteří se načerno chycenou rybou blýsknou před potomkem, nejsou tak nebezpeční. Horší je to s poloprofesionály, kteří mají technické prostředky umožňující po příslušném nácviku vytáhnout za několik okamžiků i desítky kilogramů ryb, hodit je do kufru a v klidu odjet. Občas popisované případy, kdy pytláci přes noc vypustili celý rybník, se týkají malých nádrží soukromníků. Větší rybník tak jednoduše „nezteče“. Ty opravdu velké se vypouštějí několik dní a je to složité i pro zkušeného baštýře. Hrozí dvě hlavní nebezpečí. Nevypustit rybník včas k určenému datu, lépe řečeno hodině, a ještě horší je minela, když se vypustí až „na bahno“. Což znamená jistou záhubu většiny ryb a pochopitelně velkou škodu.
Jako z vody.
Bahno vůbec ohrožuje rybníky a v současné době ho všichni zainteresovaní považují za největší problém. Expertní odhady publikované ministerstvem zemědělství uvádějí, že v rybnících je uloženo téměř dvě stě milionů kubických metrů především bahna a dalších usazenin. Ročně přibývá od jednoho do dvou a půl milionu kubíků. V nejvyšší, kritické třídě o mocnosti nad čtyřicet centimetrů, jsou asi čtyři procenta sedimentů, ve druhé třídě, kde je situace naléhavá a vyžaduje řešení v horizontu sedmi až patnácti let, je to více než polovina.
To neomezuje jen akumulační a ochrannou, ale přirozeně i produkční schopnost rybníků. V 80. letech se podařilo alespoň zastavit přírůstek usazenin. V polovině 90. let však byly státní dotace na odbahnění zastaveny. Obnovily se v roce 1999 a v roce 2001 představovaly něco přes osmdesát milionů korun, pro rok 2002 se počítá zhruba se stejnou částkou. Stačí to však jen na omezené množství malých rybníků. Náklady na odbahnění těch velkých odborníci odhadují na přibližně šedesát miliard korun, čímž jsme se od Karla IV. dostali až do sféry science fiction. A to tím spíše, že není jasné, co by si rybáři s těmi miliony kubíků bahna počali, když zemědělci o ně nestojí. V současné době tento problém leží přece jenom spíše v teoretické rovině. Rybáři však upozorňují, že s lety však začne stále citelněji zasahovat do praxe a bude nutné najít řešení. V opačném případě hrozí proslulým českým rybníkům osud někdejšího velikána Blata. V rybářské hantýrce se tomu říká, že vyrostou z vody.
