Pro pochopení tohoto kroku, který de facto posílá ČSA do role národního aeroklubu, je potřeba podívat se hlouběji do minulosti. Do roku 2009, kdy se chystal vstup Air France a KLM do ČSA. České aerolinky tehdy chtěly být už pár let velkou společností, a když nakonec plán padl, nikdo nevěděl, co si s firmou pořádně počít. Nejde o management, ale o vládu.
Kvůli tomuto dědictví má ČSA třeba šest Airbusů A320, které stojí na zemi. Není pro ně využití. Nikdo třetí je nechce odkoupit, s pronájmem je to také těžké. Aby toho nebylo málo, ČSA mají objednáno dalších šest airbusů, jejich objednávku před pár lety dokonce vláda závazně potvrdila.
Lašákovo dědictví
Dosud není ze strany ČSA dán termín, kdy mají nechtěná letadla dorazit, jasné je jen to, že oddalování nákupu stojí další a další peníze. Nákup se datuje do roku 2007 do éry Radomíra Lašáka. Letecký trh navíc padá, letošní ránou pro něj je pak propad cestujících z Ruska.
Je s podivem, že odbory aerolinek ještě nestávkují. Ve Francii i v Německu by byla taková informace pohromou. Možná je uchlácholil příslib, že si piloti najdou práci u Korean Air nebo Aeroflotu, možná ještě věří ve vyjednání lepších podmínek. Osobně bych na to ale nesázel.
Šéf Aeroholdingu neměl moc možností, kde šetřit a na rozvoj teď evidentně nejsou peníze. O plánu musela dopředu vědět vláda, souhlasit s ním museli i korejští akcionáři.
V roce 2010 měly ČSA padesát letadel, nyní jejich počet klesne k sedmnácti. Aerolinky se budou teď soustředit na to, aby konkurovaly low-costům a udržely se na trhu. Stát v nich navíc brzy prodejem akcií společnosti Travel Service přijde o majoritní většinu. Nejsou to sice veselé zprávy, ale alespoň už někdo ví, co s nimi dělat.
Čtěte další komentáře Petra Weikerta:
Petr Weikert: Doktorské melouchy
