Podpora exportu byla v posledních letech silně pokřivená, ale instituce, jako jsou ČEB a EGAP, Česko prostě potřebuje
Na pobřeží v tuniském Hammametu měl vyrůst luxusní obytný komplex. Česká stavební firma PSJ začala areál stavět v roce 2010, ale nikdy ho nedokončila.
Místo stovek apartmánů dnes trčí k nebi jen pahýly, ve kterých Česká exportní banka (ČEB), potažmo český stát utopil minimálně deset milionů eur.
Před čtyřmi lety začaly v Hammametu podle plánu zemní práce a ČEB proplatila tuniskému investorovi Mohamedu Faouzimu ben Hassenu Mrabetimu 12 milionů eur. Krátce poté se však vynořily problémy, které poměrně názorně ilustrují způsob fungování exportní banky a příčiny její tristní bilance.
Nejprve exportní banka zastavila stavbu, protože se jejímu vlastnímu stavebnímu dozoru na místě nezdála statika. Po čtyřech měsících se stavělo dál. Za dva měsíce ale přišla arabská revoluce a firma PSJ své lidi stáhla. Následně investor přestal splácet úroky z úvěru.
Do toho začala banka prověřovat všechny úvěry a přišla na to, že v Tunisku nemá nárok na realizaci zástavy. Tou měl být zhruba dvanáctihektarový pozemek. Banka se spolehla na tuniskou právní kancelář, která patrně zástavu nezapsala do registru tak, aby byla právně relevantní. Exportní banka tedy nemá peníze, které do projektu vložila, ničím zajištěné. Podobných případů „podpory českého vývozu“ má Česká exportní banka na kontě víc. Konkrétně v prvním čtvrtletí letošního roku řadila ČEB do rizikové kategorie nesplácených úvěrů (zahrnuje úvěry nedobytné i ty, u kterých se dlužníci se splátkami opozdili) už půjčky za 35,5 miliardy. Při celkově rozpůjčovaných 84,3 miliardy korun to je závratných 42,1 procenta.
Smyslem existence institucí, jako je Česká exportní banka a Exportní garanční a pojišťovací společnost (EGAP), je umožňovat vývoz zboží a investičních celků do oblastí a za podmínek, které nepředstavují přijatelné riziko pro soukromý sektor. Problém je, že značná část tehdejšího portfolia „dealů“ ČEB se uzavírala, mírně řečeno, s mnohem menší dávkou odborné péče, než si zasloužily. Zdroj týdeníku Euro dobře obeznámený s fungováním podpory českého exportu, který si z pochopitelných důvodů nepřál být jmenován, charakterizoval situaci takto: „Zhruba 20 až 30 procent obchodů nemělo nikdy vzniknout, ale ten zbytek je zprzněná dokumentace (špatně nastavená, špatně napsaná, místy úplně nedotažená). Najdete případy, kde jištění sice banka požadovala, ale nikdy je nakonec ne zrealizovala, jasně identifikovatelné jsou chybějící kontrolní procesy. Společným jmenovatelem je hlavně nízká odbornost. V Česku je jen pár lidí, kteří viděli na vlastní oči projektové financování, když ho dělají prvoligové světové banky. Všechno se dělá na koleně. Stručně řečeno, klasický český bordel.“ Chyba, nebo úmysl?
Už v březnu 2012 zveřejnil Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) zprávu, v níž pojmenoval řadu případů z let 2009 až 2011 za více než 13 miliard korun, při nichž exportní banka porušila vlastní pravidla pro přidělování úvěrů a především se spokojovala – jako v Hammametu – s velmi pofiderním ručením. Jeden příklad za všechny: Banka schválila ruské sklárně Kompania Progress úvěr 1,2 miliardy korun na dodávku sklářské technologie českou firmou Sklostroj. Rusové měli za prvních 670 milionů ručit nemovitostmi, dodanou technologií a obchodními podíly. Už o pár let později sama ČEB ale konstatovala: „Budova není postavena, pozemek je pouze v nájmu na krátkou dobu, není se z čeho uspokojovat.“ A pokud jde o obchodní podíly, v poznámkách banky stojí: „Jedná se o obtížně realizovatelnou zástavu, jejíž hodnota se blíží nule.“
Proto se do hlubin hospodaření exportní banky ponořila i policie a kvůli půjčkám na realitní obchody v Číně a tuniském Hammametu si v létě vyslechlo obvinění několik bývalých pracovníků banky. Další kauzy policie šetří.
Financování a pojišťování exportu na rizikových trzích je náročná disciplína. ČEB a EGAP navíc zažily obrovský nárůst poptávky po svých službách po vypuknutí finanční krize, kdy začaly být komerční banky podstatně citlivější na riziko a obchodní případy exportérům nechtěly financovat. Obě instituce v tomto období zdvojnásobily počet ročně uzavíraných obchodů. Každopádně je zjevné, že se exportní banka chovala v mnoha případech diletantsky a poškodila si reputaci natolik, že současná vládní garnitura (tedy hlavně ANO) uvažuje, jestli mají proexportní instituce v současné podobě vůbec smysl. Obdobu ČEB a EGAP najdete ve většině vyspělých zemí, ale nové osazenstvo ministerstva financí coby hlavního akcionáře ČEB i EGAP jako by si vypůjčilo mentální výbavu papežského legáta Arnauda de Citeaux, který před nějakými osmi sty lety přišel s receptem, jak poznat pravé věřící od heretiků: „Caedite eos. Novit enim Dominus qui sunt eius.“ Zabijte je všechny. Pán ví, kteří jsou jeho.
Jen velmi obtížně se rozlišuje, které v minulosti uzavřené obchody nevyšly, přestože byly uzavřeny „bona fide“, a které naopak spadly do nesplácených, protože někdo něco zanedbal, podcenil, nebo se dokonce dopustil záměrného korupčního jednání. Ostatně sofistikované projektové financování v minulosti hrubě nezvládly ani některé nestátní banky v Česku. Navíc je faktem, že i když EGAP přijme nějaký obchod, vůbec to neznamená, že akceptuje všechny detaily včetně úrovně zpracování dokumentace, zajištění atd. Proto není povinna zpětně proplatit každé pochybení financující banky a také to nedělá. Každopádně vycházet z premisy, že nepovedený obchod ČEB se vždy rovná korupce, je holý nesmysl. Spektakulární příjezd komanda policejních těžkooděnců za asistence televizních kamer sice vychází vstříc společenské objednávce a demonstruje slibovaný boj s „matrixem“, ale neřeší vůbec nic.
A když se následně celá záležitost „ rozplizne“, protože se obviněným nepodaří dokázat kriminální činnost, frustrace společnosti se jen prohloubí. Ochromení a faktická likvidace proexportních institucí je nejsnazší řešení a dá se udělat v podstatě okamžitě. Mnohem smysluplnější, ale také obtížnější a časově náročnější by bylo nastavit profesionální standardy, pravidla a kontrolní zpětné vazby. Právě to nyní slibuje nový generální ředitel exportní banky Karel Bureš. Plus důslednější a úspěšnější vymáhání starých pohledávek přímo v dlužnických zemích.
Přítěž z minulosti Zdá se, že si ministerstvo financí jako hlavní akcionář už uvědomuje rozsah problémů exportní banky. Babišův resort se nyní snaží minimalizovat ztráty a zároveň hledá kapitálově úsporná řešení, která by snížila riziko opakování podobné situace do budoucna. Ministerstvo by rádo vidělo obě instituce jako samofinancující, což v zásadě neznamená nic jiného než zvednout sazby. Což ovšem zkomplikuje firmám přístup k úvěrům, a tím limituje i přínos ČEB pro český vývoz.
Exportní banka se nemůže od minulosti odříznout pouhou výměnou lidí. Dřívější maléry na ni budou ještě dlouho vrhat stín. Přirozenou snahou všech bankéřů ve vztahu ke zděděným problémům je co nejrychleji se jich zbavit a začít dělat nové obchody. Bohužel práce v zahraničním terénu při vymáhání pohledávek je všechno, jenom ne levná a rychlá a z Prahy se úspěšně dělat nedá. Nejjednodušší by samozřejmě bylo nechat si od EGAP vyplatit pojistku (ovšem pochybení banky EGAP neproplatí), převést špatné dluhy na nějakou jinou entitu nebo je v jednom balíku prodat nějakému „supímu fondu“.
Jenže prodej „supům“ je kapitálově hodně drahá varianta, protože značnou část potenciálního výnosu přepouštíte investorovi, ale ztrátu inkasujete ihned. Ještě méně vhodným řešením je prodej pohledávky přímo dlužníkovi, byť jsou mnohdy ochotni zaplatit nejvíc. Jednorázově by taková strategie fungovala, ale pokud chcete na daném trhu dál podnikat, jedná se o klasický morální hazard – pobídka k velmi špatnému chování dlužníků současných a dosud platících, ale i všech budoucích.
Ani zvednout laťku pro budoucí obchody v podobě vyšší požadované spoluúčasti (self risk) není jen tak – jednak se dostáváte do konfliktu s vlastním mandátem obou institucí, ale kouzlem nechtěného zvyšujete i požadavky na kapitálovou vybavenost samotné ČEB.
Nejvíc potom exportéry nadzvedl nápad náměstka z financí Martina Prose, že by se daly využít zajišťovací směnky exportérů.
Vývozci logicky odmítají nést platební riziko dlužníka, nejsou na to kapitálově vybavení a nevnímají to jako svůj byznys. Prosův návrh celkem oprávněně chápou jako vstupenku do zajateckého tábora, kde kápem je dovozce a jeho asistentem banka, která obchod na svém vlastním poli „zvorala“. „Jsme ochotni nést spoluodpovědnost, pokud je splácení úvěru ohroženo neplněním z naší strany. Ale nerozumím tomu, proč by banka přenášela na exportéry riziko spojené třeba s politikou v daném teritoriu,“ říká spolumajitel stavební firmy PSJ František Vaculík.
Znovu a lépe Z dnešního pohledu je v podstatě jasné, že řadu obchodů exportní banky vymohla silná exportní lobby a že jejich efekt na českou ekonomiku byl ve výsledku negativní. V několika případech nešlo v podstatě o nic jiného než o zajištění levného financování investičních projektů protistrany, na nichž Češi participovali minimálně, ale měli z toho finanční prospěch. A veškerou ztrátu nesou české vládní instituce.
Naše vývozce by pochopitelně nejvíc uspokojilo, kdyby český stát jednoduše celý systém „dokapitalizoval“ a připravil české proexportní organizace z hlediska pojistných limitů, koncentrace rizika a ratingů na pokračování vývozu do teritorií, na která jsou zvyklí a kde mají vybudované kontakty. Ze svého pohledu tedy úplně logicky tlačí na vládu, aby tomu přizpůsobila kapitálovou vybavenost a zpružnila cenovou a obchodní politiku ČEB a EGAP. Že nároky do budoucna porostou, že se bude mnohem víc měřit ekonomický přínos obchodů z hlediska „domácího podílu“, to samozřejmě tuší a v zásadě se s tím už smířili. Ale vyloženě je iritují zmatky posledních měsíců. Až období nejistoty pomine a exportní banka zase začne fungovat trochu normálně, mohl by se možná vyřešit i zdánlivě beznadějný případ tuniských apartmánů. „Investor připravil a předložil takový návrh řešení, aby projekt mohl pokračovat a banka o své peníze nepřišla,“ říká Vaculík z PSJ a dodává: „Stále věřím, že se nám podaří problém vyřešit. Já tady nebojuji jen o vlastní peníze, snažím se být moderátorem dohody, aby nekrvácel investor ani stát.“
Přirozenou snahou všech bankéřů ve vztahu ke zděděným problémům je co nejrychleji se jich zbavit a začít dělat nové obchody. Česká střední cesta Podíl úvěrů ČEB podle rizikovosti cílové země exportu (2013)
Portfolio ČEB je koncentrováno v zemích se střední rizikovostí a v těchto teritoriích sehrává při vývozu existence ČEB významnou roli.
Rekordní rok EGAP Loňský rok byl pro EGAP „rekordní“ jak z hlediska míry defaultů, tak z hlediska podílu vyplaceného pojistného plnění, které dosáhlo 2,294 miliardy korun.
Podpořený export (v mld. Kč) Vyplacená plnění (v mld. Kč) Nerozumím tomu, proč by měla exportní banka přenášet na exportéry riziko spojené třeba s politikou v daném teritoriu.
Exportní desatero Základní principy, podle nichž by měla fungovat podpora českého vývozu
1. EGAP tady být musí, protože v opačném případě zde nebude ani dlouhodobé financování exportu, bez něhož upadá i výroba zboží. 2. Musí zůstat i ČEB. Význam exportní banky roste v časech, kdy klesá chuť komerčních bank financovat český vývoz do rizikovějších teritorií. Stát díky ní může dělat samostatnou obchodní politiku, která opravdu nemusí být identická s obchodní politikou komerčních bank v zahraničním vlastnictví, zejména když exportéři mají konkurenty mezi jejich hlavními klienty v centrálách. Jistý prostor pro autonomní obchodní politiku v rámci mezinárodních pravidel definovaných Konsenzem OECD je dobré si ponechat. 3. ČEB musí předvést, že umí „workout“, tedy že zvládne restrukturalizovat a vymáhat pohledávku buď vlastními silami, a tedy masivním posílením interních kapacit v „terénu“, anebo s využitím externích správců, s nimiž sdílí riziko, výnosy a hlavně dokumentaci. 4. Není horší situace než ztratit schopnost vymáhat dluhy, protože je rutinně prodáváte, ale přitom na daném teritoriu nadále působíte. Na teritoriu, na kterém má český stát nadále zájem, nelze prodávat pohledávky dlužníkům, již z důvodu morálního hazardu. 5. Pokud je to možné, musí jak ČEZ, tak EGAP hledat formy, jak podpořit vývoz a zároveň sdílet rizika s komerčními hráči (zajištění, participace, syndikované úvěry, „club loans“), protože se tím snižuje kapitálová náročnost pro český stát a zároveň se postupuje na „učicí křivce“. 6. Obchodně orientovaný přístup: obě instituce by měly být schopny reorganizovat svoje interní rozhodovací procesy tak, aby se přizpůsobily standardům a kvůli prodlevám neztrácely trh pro exportéry.
7. Obě instituce musejí rozšířit okruh klientů o malé a střední podniky, ať již vystupují jako finalisté, nebo subdodavatelé v konvoji za těmi „velkými“. Jestliže budou obsluhovat stále stejný „old boys club“, bude ochota státu k posilování kapitálu nižší, i když je jasné, že nahradit „postsovětský prostor“ jinými teritorii je dlouhodobý proces, pokud se to vůbec může v nějakém masivnějším měřítku podařit. 8. Státem ovládané firmy v Česku mají nešťastný zvyk přenášet rozhodování o jednotlivých obchodních případech z představenstva na dozorčí radu, která pak neodborně mikromanažeruje. Neuvěřitelně to poškozuje obchodní vedení firmy, zdržuje to rozhodovací procesy a zvyšuje riziko politizace. Pokud stát nemá důvěru v management a jeho odbornou integritu, ať ho vymění, ale pak ať nechá management pracovat. 9. Zástupci českého státu v dozorčích orgánech obou společností by měli vycházet ze dvou základních principů chování externích ředitelů při správě korporací: „duty of loyalty“ a „duty of care“. Jakkoli je to obtížné, nasazují si klobouk firmy, v jejíchž orgánech sedí, nikoli vysílajícího ministerstva. Tohle je zásadní mentální problém v celém českém uvažování o správě firem ve státním vlastnictví, ačkoli členové orgánů nesou za svoje rozhodnutí plnou odpovědnost. Odečítáním přání z úst pana ministra se nevyviní. 10. Akcionář, tedy český stát zastoupený ministerstvem financí, by měl vědět, co chce, a ne aby si neustále odporoval, jako když chce na jedné straně zvedat spoluúčast, ale na druhé straně odmítá navýšit kapitál exportní banky. l
O autorovi| Miroslav Zámečník • Hana Boříková • borikova@mf.cz zamecnik@mf.cz
