Řízení firem v České republice
Dlouho jsme v průběhu transformace přehlíželi závěry institucionální ekonomie, vlivného směru, který k nám uvedl profesor Lubomír Mlčoch. Nechtěli jsme slyšet o transformační „path dependency“ , o závislosti na předchozí cestě. Bude za jímavé podívat se na komunistické kořeny kapitalistických manažerů.
Změnili jsme systém, ale většina aktérů zůstala tatáž. A většina z nových má ve starém systému své kořeny. Samozřejmě to ani nemohlo být jinak. Řadu institucí nestavíme na zelené louce, ale transformujeme jejich předchůdce. Například celou legis lativu není možné zrušit a ze dne na den napsat a schválit novou. „Path depedency naší transformace není její chybou, selháním bylo, že jsme ji ignorovali.
Podobným zorným úhlem můžeme zkoumat i naše manažery. I oni si nesou své zvyky, kontakty a způsoby jednání z minulých čtyřiceti let komunismu. Na rozdíl od politické elity se totiž ekonomická elita po listopadové revoluci téměř nepro měnila. Manažeři občas změnili svou pozici či podnik, ale málokdy svůj socioekonomický status.
Sociologický výzkum konstituce elit potvrdil, že sametová revoluce byla revolucí socialistických náměstků. Začátkem devadesátých let podobný výklad změny režimu nabídl profesor sociologie Ivo Možný v proslulém eseji Proč tak snadno? Možný analyzova l, proč tak snadno komunističtí aparátčíci pustili z rukou svou moc, a došel k závěru, že středním komunistickým kádrům se vlastně hodilo, že svou moc nad socialistickým podnikem si budou moci vlastnicky legalizovat.
Výzkum Petra Matějů pro tuto hypotézu dodal empirické evidence: 54 procent nových kapitalistických ředitelů bývalo před pár lety socialistickými náměstky. Do vedoucích míst ještě přešla část bývalých ředitelů a část bývalé politické elity (kam je t řeba počítat i důstojníky komunistické StB).
Takováto zakořeněnost manažerské vrstvy ve starých pořádcích musela, z dnešního pohledu pochopitelně, přinést své nahnilé a znetvořené plody. Podívejme se proto s desetiletým odstupem na různé aspekty řízení v socialistickém podniku.
Ředitel byl zaprvé naučený, že bezpodmínečně nutná je politická podpora. Komunistická partaj ho do funkce dosadila, a byl-li straně věrný, tak ho v případě problémů podržela. Odvolání přicházelo v úvahu spíše kvůli politické než ekonomick é neopatrnosti.
Za druhé i ředitel byl placen jasně stanoveným fixním platem, který neměl vztah k hospodářským výkonům jím řízené firmy. Výnosnost ředitelského postu tak byla dána nikoliv oficiálním příjmem, ale konexemi, úplatky a případně rozkrádáním s ocialistického majetku. Kdo neokrádá stát, okrádá vlastní rodinu, se stalo pro mnoho lidí mravní normou.
Za třetí až na drobné výjimky vedení socialistických podniků nepoznalo, jak funguje konkurence a mezinárodní obchod. V době plánovaného hospodářství byl problém konkurence v podstatě předem vyřešen.
Za čtvrté vesele kvetl klientelismus a nepotismus. Pokud si ředitel chtěl zaměstnat bratránka, který neměl poskvrněný politický profil, nic mu nestálo v cestě. O etickém jednání nešlo moc mluvit. Za páté panovala máni e utajování a zkreslování informací. Podřízení říkali nadřízeným to, co si mysleli, že jejich šéfové chtějí slyšet.
Tato minulost našich manažerů první transformační desetiletí pochopitelně nemohla nepoznamenat. Pokud dnes hovoříme o prorůstání ekonomické a politické moci a jejich společné napojování na zločinecké organizace, pak p řece nedochází k ničemu novému. Jde o reprodukci starých zvyků mocných v nových poměrech. Vždyť po celou druhou polovinu dvacátého století byla u nás politická a ekonomická moc propojena velice těsně a vzhledem ke zločinnost i komunistického režimu (což je definováno i zákonem) je prorůstání socialistické elity a zločinných komunistických mafií evidentní. Tunelování kapitalistické České republiky není nic jiného než pokračování rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví.
Dosazování politických přátel do statutárních orgánů státních firem je protáhnutím starého zvyku dosazovat do vedení podniků lidi loajální vládní straně či smluvní opozici.
Naprostá nevázanost ekonomických výsledků podniku na plat jeho manažerů vedoucí až k absurdní situaci, kdy podnik, jeho zaměstnanci a stát svorně chudnou a nejvyšší vedení firmy zázračně bohatne, byla mnohokrát odzkoušena právě v socialistických poměrech.
V tomto ohledu je minulost skutečně břemenem, které nejde shodit v jeden okamžik. Buďme ale k naší ekonomické elitě upřímní. Podobnou závislost na minulosti je možné popsat u celé společnosti. A i ta se bohu žel projevuje.
Veřejnost byla naučená, že veřejný prostor nefunguje. Svobodná diskuse o závažných celospolečenských problémech neexistovala. Lidé měli pocit, že „my dole nemůžeme nijak ovlivnit, co dělají „oni u koryta . Kvetlo kutilství, chataření, Češi se realizovali v soukromí své rodiny či zájmovém kroužku. Nejefektivnější strategií pohodlného přežívání bylo černé pasaž érství. Jedinec nemusel nic moc dělat, často moc dělat bylo už samo o sobě podezřelé, a když byl potichu, tak ho mocní nechali na pokoji. Dnes bychom potřebovali, aby občané hrdě vstoupili na scénu vědomi si svých práv a své odpovědnosti. Je ostudné, že například o rozšíření NATO či o přípravách na vstup do Evropské unie se u nás nevede žádná relevantní diskuse. Lidé s e vrátili k socialistickým stereotypům chování a nanejvýš v hospodě nadávají, že ti mocní jsou stejní zlotřilci jako dřív. Je tomu tak proto, že i ti zdánlivě bezmocní se chovají jako dřív. Jinak by většina politiků a manažerů ve svých měkkých křeslech již dávno neseděla.
