Místo podtitulku:
Co je to za lidi? Proč hrají „jen“ na ulici? Jsou snad špatnými hudebníky? A proč se dobrovolně v letním vedru pečou a v zimě mrznou? Dělají to kvůli penězům, nebo mají jiné důvody? Co je to za lidi?
Na Karlově mostě, trochu opřena o kamenný obrubník, stojí dívka a poslouchá swing. Hraje ho skupina čtyř muzikantů, zpívá trumpetista, jenž občas na dívku vypoulí veselé oči, jako poulíval Louis Armstrong. Je to působivé o to více, že jejich barva je - na rozdíl od těch Armstrongových - pomněnková. Dívka poslouchá už pátou skladbu, pro změnu zpívá bendžista. „Ich mag diese Musik und Herren spielen einwandfrei,“ odpovídá na otázku, co jí na produkci tak zaujalo. Mluví německy s trochu nezvyklým přízvukem. Je Holanďanka. No prosím, hezká hudba, báječní pánové, ale co je to za lidi?
Mladík v buřince zpívá do plechové roury hrdelním hlasem a ještě k tomu stíhá hru na foukací harmoniku. Doprovází ho vytáhlý kytarista. Když zaznějí poslední noty Trouble In Mind, přistupuje ke dvojici hudebníků muž se širokými rameny a zapřádá s nimi hovor, zatímco jeho partnerka trpělivě postává opodál. „That´s true Mississippi delta blues, that guy does make his job well,“ chválí pak. Je to muzikant z Chicaga, a tak asi ví, co říká. Ovšem, ale co je to za lidi, kteří podle něj dělají svou práci tak dobře?
Ve větrném odpoledni se před poryvy kryje trojice muzikantů u zdi Schwarzenberského paláce. Zastavuje se u nich dvojice japonských turistů a kapelník s dokonale nakrouceným bohatým knírem rázně končí produkci Hašlerových písniček. Přikládá ke rtům flétnu a Hradčanským náměstím zní Smetanova variace na „kočku lezoucí dírou“. Počet naslouchajících Japonců se rychle zvětšuje. Ve chvíli je jich pořádný usměvavý chumel. „Good, good, Vl-ta-va,“ chlubí se mi ten, který přišel první, a mává rukou směrem dolů k řece, snad aby ukázal, že zná i význam toho pro něj nesnadno vyslovitelného slova. Naklání se ke své společnici a pro ni dodává: „Sore yori sonna kireina ogaku okikeba yokatta.“ Prý to znamená: Kdyby raději poslouchal tu krásnou hudbu. Nebo tak něco. No prosím, budu poslouchat, ale co je to za lidi, kteří ji hrají? Podaří se nahlédnout alespoň na okraj duše pouličního muzikanta?
Čtyři na mostě a koloběžka.
Údaje Pražské informační služby říkají, že po Karlově mostě projde v turistické sezoně za patnáct nejfrekventovanějších hodin přibližně 30 tisíc lidí. Většina z nich jsou zahraniční návštěvníci hlavního města. Především kvůli nim jsou na této 516 metrů dlouhé a téměř deset metrů široké turistické atrakci všemožní stánkaři, malíři a také hudebníci. Před listopadem 1989 chodili na most hrát víceméně tajně, po „revoluci“ všemožní (a mezi nimi i „nemožní“) muzikanti atraktivní místo doslova zaplavili. I to vedlo příslušný úřad k tomu, aby možnost produkcí poněkud omezil. Pověřil Sdružení výtvarníků Karlova mostu pořádáním hudebních konkurzů. Na mostě může hrát jen ten, kdo v nich uspěje.
Nejvíce lidí projde po slavném mostě mezi dvanáctou a třináctou hodinou. Prý až 3800. Ti, kteří jdou v této době takzvanou Královskou cestou ze Starého Města na Malou Stranu, si nemohou nevšimnout kapely Jazz No Problem Praha. Čtveřice hudebníků vytváří téměř stejně malebný „živý obraz“ jako sousední pískovcové sousoší svatého Kříže od sochaře Emanuela Maxe. Když se sejdou v „nejsilnější“ sestavě, sedí ve středu na vysokých skládacích stoličkách trumpetista a kapelník Jiří Pechar a bendžista Pavel Douša, po stranách stojí klarinetista Karel Kolář a basista Václav Kameník. Pánové v nejlepších letech. Panorama dokresluje nezbytná modrá elektrická koloběžka, opřená za muzikanty o roubení mostu vedle odložených pouzder na nástroje. V repertoáru mají swingové evergreeny, například Alexander´s Ragtime Band, Chattanooga Choo Choo, Margie, Sweet Georgia Brown, Sentimental Journey, Lazy River, Ain´t She Sweet, My Blue Heaven; z novějších skladeb nabízejí třeba Hello Dolly či ústřední melodii z filmu Podraz.
Jazzem proti jezu.
Pětašedesátiletý kapelník Jiří Pechar (to je ten s pomněnkovýma očima) sice vystudoval strojní průmyslovku, ale už ve škole „se až příliš věnoval hudbě“. Přes amatérskou kapelu Dixieland Malostranského náměstí, která hrála jak Pechar říká, „za kopec šunky a pár piv“, se dostal coby druhý trumpetista do slavné Studijní skupiny tradičního jazzu Pavla Smetáčka, v níž působil osmnáct let. Po Smetáčkovi vystřídal ještě několik kapel, ale po revoluci „nebylo do čeho píchnout, tak jsem se začal učit troubit takzvaného lídra, první trumpetu. Rok jsem si foukal sám s magneťákem“. S touhle výbavou jej zlákal klarinetista Karel Kolář na Karlův most.
Osmapadesátiletý bendžista Pavel Douša pracoval „léta letoucí u dráhy“. Vystřídal snad všechny železničářské profese a přitom hrál na bendžo. Nejprve s kamarády po hospodách, po roce 1990 s vlastním bendžobandem Washboard. Na Karlově mostě začal vystupovat před deseti lety. Bylo to s Bridge Bandem J. K. Nováka. Tomu je věrný dodnes, ale současně hraje i s Pecharovou kapelou. Doušovi patří také ona modrá elektrická koloběžka. Do Prahy totiž dojíždí z Poříčí nad Sázavou. Auto nechá na parkovišti u Masarykova nádraží a ke Karlovu mostu dojede právě na koloběžce, což si nemůže vynachválit.
Zbývá dodat, že hudební post mezi sousoším svatého Kříže a svatou Annou Matěje Václava Jäckela patří právě swingovým, případně dixielandovým kapelám. Za den se tu vystřídají i čtyři. Především je to místo pro muziku halasnější, která může úspěšně konkurovat vytrvalému hučení i šumu nedalekého jezu. Jazzem proti jezu, dalo by se říci.
Kozácká hrdost ve Frankfurtu.
V příjemném prostředí bufetu Hudební fakulty Akademie múzických umění se nad fenoménem pouličních produkcí zamýšlí docent Vlastimil Matoušek. Učí nejen na HAMU, ale také na Filozofické fakultě UK, koncertuje (hraje na flétnu) a s úspěchem také skládá hudbu, které jsme si zvykli říkat vážná. „Pouliční muzikantství jsem si vyzkoušel na vlastní kůži. Bylo to v roce 1969 v Dubrovníku,“ vzpomíná při sedmičce Modrého Portugalu, zatímco ho ze zdi přísně sleduje Modest Petrovič Musorgskij: „Vadí mi na tom, že lidé neposlouchají až tak pozorně, jak si dobrá hudba zaslouží. A vlastně ani nemají možnost pozorně poslouchat. To pro hudebníka jistě není příjemné.“ S dalším douškem hladivého vína se zamyslí: „Ono to není jednoduché: Jde o to udělat show a zaujmout. Bez toho se muzikant, a to i dobrý, hrající na ulici, neobejde.“ Podvědomý pohled stranou na Musorgského jako by Matouška inspiroval k další vzpomínce: „V souvislosti s pouliční muzikou mám i jeden vskutku mimořádný zážitek. Bylo to ve Frankfurtu, tedy v tom nad Mohanem. Na ulici hrál donský kozák se svými dvěma synky, a to na autentické historické nástroje, včetně niněry. Tu obstarával kozák. Jeden syn měl balalajku, druhý housle. Vše bylo autentické, stejné jako kdysi dávno. Takto provozovaná hudba na ulici mě fascinuje. Pouštím ji i studentům.“
Když zjistí, že bufet nenabízí nic vegetariánského k jídlu, smířen s tím, že nadále zůstane o hladu, přidá Vlastimil Matoušek také trochu kritiky. „V Praze mi vadí, že na ulicích hrají i muzikanti, kteří to neumějí. Ovšem zrovna tak jsou i takoví, které si vždy rád poslechnu. Nesmějí ale hrát podbízivý repertoár, který nyní vévodí. Irituje mě podbízení se předpokládanému vkusu posluchačů. Třeba ten kozák ve Frankfurtu se nenechal ovlivnit módností Malé noční hudby a hustil do kolemjdoucích kozácké tance. Tak to má být.“
Blues pro Jana u Nepomuku.
„Člověk hrající na mostě musí být nejen dobrý muzikant, to je samozřejmost, musí též umět komunikovat a být originální,“ říká mladý muž s buřinkou, foukací harmonikou a troubou Matěj Ptaszek, zaslechnuvší snad slova docenta Matouška. „Vždyť ti lidé nepřišli na most za muzikou, ale za památkami nebo krásným pohledem. Mám několik vteřin, po které kolem mě procházejí, abych je zaujal. A to je hodně těžké, a tudíž i velice přitažlivé,“ říká Ptaszek spokojeně. Nejraději hraje kousek od Brokoffovy sochy svatého Jana Nepomuckého. „Je takový zvyk, že se lidé sochy mučedníka z Karlova mostu dotýkají, hladí ji. Odcházejí od ní takoví vstřícní, spokojení, přístupní, plní pozitivní energie. Pro tak naladěné lidi zpívám nejraději, s onou pozitivní energií přijímají i naši muziku,“ vysvětluje „proč“.
Muž původem z Petřvaldu se o hudbu - a především o blues - zajímal od dětství. Chodil do lidové školy umění, původně hrál na klarinet, ale vystudoval uměleckou reklamní fotografii. Po vojně zakotvil v Praze jako muzikant. Byl klarinetistou v dixielandu, potom zpíval swing. „Pak už jsem nad sebou nechtěl mít kapelníka a poslouchat číšníka, jak mě několikrát za večer přijde napomenout, abych ubral. Chtěl jsem se věnovat výhradně blues. Pochopil jsem, že obě touhy si mohu splnit právě na Karlově mostě,“ dodává.
„Vyznávám hudbu z delty Mississippi, jakou třeba hrál ve třicátých letech Robert Johnson. Ale mám rád i její předcházející tvrdší pojetí, kdy se po strunách přejíždělo nožem nebo uraženými hrdly pivních lahví. My, abychom dosáhli podobného zvuku, používáme kovový váleček,“ říká bluesový odborník. Na mostě vystupuje ve dvojici s několika kytaristy. Za „krále“ považuje Slováka Luboše Beňu. „Luboš často a úspěšně hraje i v Americe. Používá kytaru s hliníkovým rezonátorem, který jí dává ojedinělý zvuk. Je vážně dobrý. Blues hraje za mořem i s černochy a tihle mistři nad mistry mezi sebe hned tak někoho nepřijmou,“ připomíná Ptaszek.
Nedaleko sochy Jana Nepomuckého tak znějí bluesové evergreeny Good Morning Blues, Sweet Home Chicago, Key to the Highway, Mean Old Frisco, Hoochie Coochie Man… Matěj Ptaszek zpívá i hraje na „foukačku“ do plechové trouby, která zaujme téměř každého kolemjdoucího. „Je to originální gramofonová trouba z roku 1925. Dostal jsem ji od kamaráda, vášnivého vetešníka,“ představuje ji hrdě.
Snaží se zpívat černošským dialektem, aby jeho přednes byl co nejblíže původním nahrávkám. „Ocenil to i jeden profesor ze Severní Karolíny, který se právě stylem Mississippi delta zabývá,“ chlubí se Ptaszek. „Je neuvěřitelné, koho všeho na mostě potkáte. Však také hrát tady, to vyžaduje jazykovou výbavu. Pozdravit, poděkovat a rozloučit se umím ve třiceti řečech, včetně takové afrikánštiny. Ale nejde jen o jazyky. Dnes už například vím, že Korejci je vždy nutné podat obě ruce, aby se neurazil, nebo že se před Japonci nesmím vysmrkat, neboť to pokládají za krajně neslušné,“ konstatuje Ptaszek a chápe se znovu letité gramofonové roury, protože od svatého Jana Nepomuckého přichází početná skupina zřejmě pozitivní energií překypujících turistů.
Vzhůru, na hradčanské show!
Většina turistů pokračuje z Karlova mostu stále strmější Královskou cestou až na Pražský hrad. Před ním, na Hradčanském náměstí, má podle spolehlivých informací vyhrávat Pražský hradčanský orchestr. „Jsou tu skoro každý den, ale dnes je nenajdete, koná se jedna audience za druhou,“ ujišťuje obsluha ve velkém světlém stanu na nádvoří Schwarzenberského paláce, který nabízí kolemjdoucím rychlé občerstvení. „Když jsou audience u pana prezidenta, tak nehrajou, ale zítra tu určitě budou,“ radí.
Zkušený muž měl pravdu. Následující den již je Pražský hradčanský orchestr u boční stěny Schwarzenberského paláce v plné síle. Trojice muzikantů (když na to přijde, všichni i zpívají) má po svých levicích sochu prezidenta Masaryka, po pravicích bájný výhled na Prahu a před sebou Pražský hrad.
Kapelník Josef Kocůrek hraje na flétnu. Vystudoval AMU, hrál v uznávaném orchestru Virtuosi di Praga. Na Hradčanském náměstí koncertuje již sedmnáct let. Tvrdí-li docent Matoušek, že dobrý pouliční muzikant musí umět udělat show, pak kapelník Kocůrek tento nárok splňuje dokonale. Oděn do úboru nonšalantního elegána klasické operety se neustále obrací k posluchačům. Jako správný komediant je oslovuje obličejovou mimikou i pohyby, to vše s náležitou důstojností. Radek Anděl hrající na akordeon funguje v Pražském hradčanském orchestru sedm let. Je absolventem pražské konzervatoře, hrával v italském akordeonovém orchestru Fis orchestra citta di Osimo a později učil na základní umělecké škole. Jako poslední do sestavy přibyl přibližně před dvěma roky Zdeněk Kašpar, kontrabasista. Vystudoval skladbu a dirigování na Konzervatoři Jaroslava Ježka, hrál rock i pop a zpíval coby jeden z apoštolů i v české verzi muzikálu Jesus Christ Superstar. Věkové rozpětí kapely je od 37 do 57 let.
„Hrajeme na Hradčanech po celý rok, když to počasí alespoň trochu dovolí a když jsme v Praze,“ konstatuje Kašpar. Orchestr pod názvem Prague Castle Orchestra vystupoval již v Anglii, Německu, Švýcarsku, Belgii, Nizozemsku i v Brazílii a Mexiku. Především česká zastupitelství v zahraniční si jej zvou na své prezentace.
Také hradčanští muzikanti se mohou pochlubit velmi slušnými jazykovými znalostmi. „Turisté si rádi povídají, takže aktivní znalost cizích jazyků patří k profesi. Domluvíme se anglicky, německy, italsky, portugalsky, rusky a polsky,“ konstatuje Kocůrek. „Poděkovat umíme v patnácti jazycích,“ doplňuje ho Anděl.
Hudební sérii tentokrát začíná Pražský hradčanský orchestr kupletem Až já půjdu do nebe, pokračuje Strahováčkem, z něhož zamíří do lidovek a před Hradem zazní Na břehu Blanice. Při dalším „Hašlerovi“ se objevuje zmiňovaný japonský turistický pár, a tak je na řadě Vltava, na kterou naváže Mozartův Turecký pochod. Zřejmě aby přechod zpět nebyl příliš „kách“, zařazují muzikanti středověkou píseň Krásná růže v sadě kvetla a pro tuto chvíli končí téměř pochodem Beskyde, Beskyde. Nijak se netají tím, že vycházejí vstříc zájmu potenciálních posluchačů. (To by se asi Vlastimilu Matouškovi nelíbilo.) Hrají lidové písničky, staropražské songy Karla Hašlera, z klasické hudby Humoresku i largo z Novosvětské od Dvořáka, Malou noční hudbu od Mozarta, stále populární Bachovo Air. „Prezentujeme repertoár, který každý zná, ale málokde ho může slyšet v této podobě,“ říká k tomu Anděl. „Nejžádanější jsou české lidovky. U asijského publika Vltava, kterou v Japonsku ohromně zpopularizovali čeští filharmonici,“ dodává kapelník Kocůrek v pauze, při níž je pozornost turistů soustředěna na „konkurenční atrakci“, střídání Hradní stráže - prováděnou ostatně také v operetních mundúrech.
Tak o penězích tedy ne.
„Pouliční muzikantství je zvláštní fenomén. Pro mě zajímavý, když ten člověk na ulici, na náměstí, na mostě umí hrát a nepodbízí se. Takovému hudebníkovi rád nasypu do klobouku,“ konstatuje pedagog Matoušek stále pod bedlivým Musorgského dohledem. Když jsme u toho klobouku, ne každý pouliční muzikant používá právě tuto „kasičku“ pro příspěvky od vděčných posluchačů. Trio na Hradčanech sice předkládá velký černý bonvivánský širák, a protože u Hradu je často větrno, bývá zatížen dlažební kostkou. Hudebníci z Jazz No Problem Praha však dali přednost otevřenému pouzdru na bendžo a Matěj Ptaszek nabízí „dobovou“ a stylovou plechovou krabici. To jsou však jen vnější znaky.
„Není to snadný výdělek, ale asi právě kvůli tomu tam všichni jsou,“ soudí docent Matoušek. Peníze jsou ovšem mezi pouličními muzikanty přímo tabu. „O tom, kolik si hraním vyděláme, se bavit nehodlám. Nikomu do toho nic není,“ sděluje jasné i pochopitelné stanovisko Kocůrek. „My přicházíme s nabídkou zábavy, odvádíme práci. Koho zaujmeme, nám může - ale také nemusí - za ni zaplatit. Zrovna jako se může zastavit a poslechnout si nás, nebo bez povšimnutí pokračovat v cestě . Nikomu se nevnucujeme, nikomu nic nenutíme,“ rozjímá na téma odměny.
Také Ptaszek odmítá jakoukoli řeč o svém výdělku. „O penězích rozhodně mluvit nebudu. Kdybysme byli třeba v Německu, tak klidně, ale tady, kde se závidí ve velkém cokoli, to zkrátka nejde,“ prohlašuje rezolutně.
„Jistě, na Karlově mostě se vydělá, ale hrát tu také něco stojí,“ konstatuje kapelník Jazz No Problem Praha Jiří Pechar. Sdružení výtvarníků na svých webových stránkách uvádí: zájemce o hudební veřejnou produkci zaplatí 210 Kč za den a za jeden metr čtvereční zabraného veřejného prostranství. „Zkoušeli to tu například 'folkloristi', ale neutáhli to. Bylo jich moc, zabrali příliš místa,“ vzpomíná Jiří Pechar.
„Uživit se pouliční muzikou není až tak jednoduché,“ přidává se ke kapelníkovi bendžista Pavel Douša. Na Karlově mostě hraju jak s Jazz No Problem Praha, tak s Novákovým Bridge Bandem. Kromě toho čtyřikrát týdně večer v restauracích. „Průměrně to denně vychází na sedm, sedm a půl hodiny čistého hraní, což není málo,“ rekapituluje.
Co je to za lidi?
Je zřejmé, že k pouličnímu muzicírování vábí tyto muže i něco jiného než nepříliš snadný výdělek. Proč tedy hrají obrazně řečeno před Rudolfinem místo v Rudolfinu? „Jistě je to individuální,“ říká k tomu Vlastimil Matoušek, „například čemu plně rozumím, je přímý kontakt s posluchači. To je cenná věc.“ Přestože spolu nikdy nehovořili, Josef Kocůrek jakoby na jeho myšlenku navazoval: „Ke hraní venku mě inspiroval můj otec, také hudebník. Vždy mi říkal, že právě tohle je ten pravý, bezprostřední kontakt s lidmi. A měl pravdu. Nejprve jsem to zkoušel na divadelních poutích a podobných akcích a velice rychle jsem tomuhle hraní přišel na chuť. Tak jsem u něj zůstal, baví mě dělat dobrou muziku na ulici,“ vyznává se.
„Pro mě je právě most s pozadím Hradu tím nejkrásnějším pódiem na světě. Možná to zní nadneseně, ale já to tak cítím. Se Smetáčkem jsme projeli skoro celou Evropu, ale místo s takovým glancem a espritem, jaké má Karlův most, jsem neviděl nikde. A shodou okolností jsem hrál i na jiných mostech. Třeba v Norimberku. Vydělá se tam sice víc, ale není to ono,“ odpovídá Pechar na opětovnou otázku „proč“.
„Nejde jen o přímý kontakt s posluchači. Karlův most je svým způsobem magické místo. Když hrajete a zpíváte třeba Bassin Street Blues a za zády se vám tyčí Hradčana, je to pro posluchače zvláštní, neopakovatelná atmosféra,“ doplňuje ho Douša.
„Hraju rád pro ty lidi, kteří si všimnou, zastaví se a poslouchají. Ti ostatní mě nijak nedeprimují. Dokonce ani ti, kteří vůbec nechápou, o co jde, ani se nezastaví a za chodu hodí něco do klobouku. Naštěstí je hodně lidí naší hudbou nadšených. Proto jsem na Karlově mostě,“ vyznává se Douša.
„Blues z delty je o svobodě, nezávislosti, i o pozitivní energii. Blues není jen hudba, je to duchovní směr. A právě tak je o svobodě, nezávislosti a o pozitivní energii i hraní na Karlově mostě,“ říká ve zjevné pohodě Matěj Ptaszek. „A pak je tu další věc: mezi lidmi se bavím. Dělá mi radost, když vidím, jak se baví i oni. Myslím, že rozdávám dobrou náladu. Jsem přesvědčen, že mým posláním je na tomto světě bavit lidi,“ dodává.
Co je to za lidi? Nahlédl jsem alespoň na okraj duše pouličního muzikanta? Těžko říci. Snad jen: jsou to zkrátka muzikanti.
box:
Tato reportáž vznikla bez přispění Sdružení výtvarníků Karlova mostu, které odmítlo poskytnout jakékoli informace, které neobsahují jeho internetové stránky.
