Evropský komisař Pedro Solbes tvrdí, že noví uchazeči by měli do eurozóny vkráčet po úzkém chodníčku pětiprocentního kurzového pásma o délce dva roky. Tímto nápadem se mu podařilo vyděsit snad všechny bankovní rady a výbory centrálních bank ve střední Evropě.
Zatímco středoevropští guvernéři usilovali spíše o zrušení povinného pobytu v systému ERM II předepisujícího třicetiprocentní fluktuační pásmo, Evropská komise se patrně rozhodla přitvrdit hru. Máme přistoupit na nová pravidla? Proč jsou středoevropské centrální banky zděšeny? Se zavedením úzkého kurzového pásma se prakticky blížíme k pevnému měnovému kurzu. K prolomení povolených fluktuačních mezí by stačilo, aby ze současné úrovně koruna vůči euru posílila či oslabila o 70 haléřů. Pro autonomní měnovou politiku usilující o soulad úrokových sazeb a vývoje domácí ekonomiky by mohl zbýt jen velmi malý prostor. Tento problém by nevyvstal při těsné koordinaci hospodářských cyklů v eurozóně a zemích čekajících na euro. Dosavadní vývoj ovšem ukazuje, že domácí poptávka v těchto zemích má ke společnému trendu skutečně daleko. Úzké pásmo nemusí odpovídat ani ekonomickým fundamentům, o které se komisař Solbes rád opírá. Středoevropské ekonomiky by měly postupně konvergovat ve své výkonnosti k průměru Evropské unie. Základem konvergence by měl být předstih růstu produktivity práce. Pokud by s ním spojený Samuelson-Balassův efekt vedl k více než jednoprocentnímu zhodnocení rovnovážného směnného kurzu ročně, potom by při nulovém inflačním diferenciálu (což nelze vyloučit), bylo úzké pásmo příliš těsné. Úzké pásmo je ideální příležitostí pro spekulativní útoky. Je to celkem nedávno, co byl původní ERM systém s fluktuačním pásmem plus minus 2,25 procenta nahrazen systém ERM II s povolenými fluktuacemi plus minus patnáct procent. Ani tak mocné centrální banky jako je Bank of England neobstály nájezdu spekulativního kapitálu. Pro příklad ale nemusíme chodit daleko. Události v květnu 1997 na korunovém devizovém trhu mají mnozí z nás v živé paměti. Evropská komise si patrně představuje, že bychom svou stabilitu měli prokazovat chůzí po úzké a kluzké lávce, ačkoli zakládající země eurozóny ke svému cíli kráčely po širokém mostu. S každou větší reorganizací portfolií v Londýně či New Yorku, s výměnou ministrů v Polsku, rozšířením SARS v Evropě apod. můžeme z úzké lávky spadnout a začít balancovat nanovo.
