Je kolem toho křiku, za který by se nemuselo stydět dětské pískoviště v prozářeném odpoledni. Jedni to hlasitě žádají, druzí neméně silně kritizují. Totiž zdražování nájemného za užívání bytů. Ti první, zdá se, začínají mít slyšitelně navrch. Já si dovolím tvrdit, že je to cesta do pekel. (S uvolněným nájemným je to totiž jako s exotickým ovocem pod vánoční stromeček v zimě 1989. Jeden týden jste na vytoužené pomeranče čekali nekonečné fronty a zelináři si pod pultem mohli pěchovat kapsy. Na druhý den jich bylo najednou všude plno a zelinář „oloupal“.)
Už teď se ukazuje, že o nájem bytu mají zájem nejvíce studenti a občané z východu. Zajistit seriózního a hlavně bohatého nájemce na několik let je spíše vytouženým přáním než lehkým úkolem pro realitní kanceláře. Budovatelská devadesátá léta jsou prostě pryč. Tehdy nebyl problém pronajmout i nezařízený panelákový byt v Praze za patnáct tisíc korun a mnohdy i více. Netajím se, že jsem byl - a stále jsem - proti nesystémovému, dle mého názoru neprávnímu a hlavně asociálnímu řešení. Tedy zajistit cenově únosné nájmy na úkor majitelů domů.
Ty jsou nyní nejspíše rozděleni na dva tábory. Jedni, kteří si kvůli nesystémovému zdražování a perzekuci nájemců domy doslova „vylidnili“, a druzí, jimž zůstal majetek v restituci. Oba tábory ale budou řešit stejný problém. Získat slušného nájemce, jako tomu bylo v časech jejich předků. Žádnou rodinu pana doktora či ředitele do svého domu již nedostanou. Pokud ano, je to malý zázrak, který bude trvat jen chvíli. Spíše však v domě ubytují Voloďu či Ivana Ivanoviče, co tu je na montáži a chtěl by v Praze zůstat co nejdéle. Nebo české zelináře (zase ti zelináři), jak se nyní říká podnikavým Vietnamcům. V jejich bytech budou bydlet možná celé skupiny osob, protože Voloďa hledá byt, kde s ním bude bydlet kamarád či dva. To aby utáhl nájem. A když se to majiteli nebude líbit, půjde Voloďa jinam. Nabídka je tak veliká, že si byt určitě najde.
Většina práceschopných nebo majetkově zabezpečených šla pro hypotéku do banky. Šli tam hned, jakmile bylo zřejmé, že tanečky oblečených, a přitom nahých politiků nepřestanou a bude se koumat, jak sežrat kozu, aby zůstala celá. Nikdo nebude čekat, až se třeba podaří křiklounům prosadit zákon, že majitel domů smí mít klíče od bytu a nájemce nesmí chrápat, jinak druhý den končí (setkal jsem se ve smlouvách se zákazem návštěv a jinými nesmysly). Ti z majitelů činžovních domů, kterým se splnil porevoluční sen, a oni se zbavili nechtěných nájemců (které jim tam přeci dali komunisté), najednou zjistí nereálnost pronajmout za tržní nájem vybydlené byty. Možná svůj dům prodají developerovi, ten celý dům zrekonstruuje a byty prodá zájemcům o vlastní bydlení. Těch je moc. Mnohem více než zájemců o nájem. Nebo půjde s cenou nájmu dolů a zjistí, že i tak své vysněné slušné nájemce, kteří mu budou plnit každé jeho přání a přistoupí na jakoukoli smlouvu, nenajde.
Lze to tedy jednoduše uzavřít. Místo toho, aby věcná a odborná diskuse vedla ke správnému cíli, tedy posílit práva vlastníka domu a zvýšit jeho příjem, se hlasitě volalo a volá po oklešťovaní práv nájemců a zvýšení nájemného. Místo návrhu daňových úlev pro majitele činžovních domů či jiného řešení, které by v koncové – tedy příjmové části – majitelům domů pomohlo. Může to dopadnout tak, že ten, kdo nejvíce křičí, zůstane na bitevním poli stát sám. Neslyšel v tom řevu, že ostatní se dohodli, že na bitvu kašlou a jdou raději bydlet. Do svého a po svém.
