Začněme se konečně vážně bavit o naší evropské politice Co jsme vyhnali dveřmi, vrací se nám oknem. Řeč je o českém vstupu do eurozóny, který se – po evidentním rozpadu pravidel fungování společné měny a katastrofálních dopadech jejího používání na ekonomiku a životní úroveň lidí na evropské periferii – stal pro každého rozumného člověka nesmyslem. Po nedávných francouzských volbách a jednoznačně se vyvíjejících volebních preferencích v Německu je ale najednou na vše zapomenuto: brexit jako by nebyl a euro je opět blyštivým pozlátkem, bez nějž budeme občany druhé kategorie a zaostávajícími lúzry Evropy, protože zůstaneme mimo jakési integrační jádro směřující k zářným zítřkům.
Jako bychom ty zářné evropské zítřky nežili už dost přesvědčivě v dnešních chmurných dnech a nocích plných nočních můr. Za patnáct let fungování eurozóny dramaticky poklesl růstový potenciál jejích členských zemí. Podíl Evropy na světovém ekonomickém výkonu se brutálně snížil – zhruba o čtvrtinu.
Obdobně klesl podíl na světovém obchodu. Společná měna, která měla zásadně přispět ke konvergenci ekonomik zemí eurozóny, způsobila ve skutečnosti pravý opak. Rozdíl ve výkonnosti takové Itálie a Německa za těch patnáct let docela citelně narostl. Tragický případ Řecka nemá smysl ani zmiňovat. Evropská centrální banka je nacpaná bezcennými cennými papíry, a až vyčíslí ztrátu, budou se daňoví poplatníci členských zemí vskutku hodně divit. Ani devět let po začátku finanční krize není bankovní sektor v eurozóně zdravý, a nedaří se proto nastartovat financování nových investic, bez nichž nelze čekat obnovení nějakého předkrizového hospodářského růstu. Dopady evropské měny na evropskou ekonomiku jsou evidentní a fatální.
Dávno je zřejmý názor takzvaných evropských elit: co nejde vyřešit dosavadní integrací, podvolí se integraci ještě silnější a rozsáhlejší. Poslední politický vývoj jim dovolil oklepat se z britského děsu, rakouského a nizozemského strašení, a když z mysli vytěsní italské volby v příštím roce, mají pocit, že přišel čas budovat evropskou vládu, zřídit společného ministra financí a společné ručení za dluhy členských zemí. Kdo nechce, účastnit se nemusí, stane se pak ale oním již zmíněným – opovrhovaným a zaostalým – lúzrem.
Proevropské partaje na to naskakují, a to včetně české sociální demokracie, která minulý týden přišla s myšlenkou hledat termín pro zavedení eura v Česku: musíme přece zůstat v tvrdém jádru a nestát se méněcennými Evropany druhé kategorie.
Přitom opak je pravdou. Těsnější integrace, nad níž nyní jásají Macron s Merkelovou, znamená především unifikaci nejen měnových, ale i fiskálních systémů, tedy daní, odvodů, regulací trhu práce i různých jiných pro chod ekonomiky důležitých standardů. Včetně imigrační a azylové politiky. Prostě všeho, v čem mají méně rozvinuté země konkurenční výhodu, která jim dovoluje (alespoň pomalu) dohánět své vyspělejší sousedy. Cesta do integračního jádra je cestou ke konzervaci odstupu naší ekonomické výkonnosti a životní úrovně od Německa či Francie. Jestli někdo tvrdí, že přenesení odpovědnosti za naši hospodářskou politiku do Berlína a dobrovolná transformace republiky ve francouzsko-německý protektorát povede k vyšším výdělkům a lepšímu životu, tak buď neví, o čem je svět, nebo vědomě lže.
Nyní před volbami je ta nejvhodnější doba vést na toto téma zásadní diskusi.
O naší evropské politice musejí totiž konečně začít rozhodovat voliči.
O autorovi| Pavel Páral, paralp@mf.cz
