Británie a Irsko otevře trh práce přistupujícím zemím
Scénář rozšíření Evropské unie podle ostrovního strachu: od prvního května si mohou přijít do Británie pro sociální dávky desítky milionů lidí. Podobné věty se v posledních měsících často objevovaly na titulních stranách britského bulvárního tisku. Před dvěma týdny se část Blairova kabinetu sešla na „mimořádném summitu“. Klíčoví ministři rozhodli, že země přece jen omezí podmínky pro občany z bývalých komunistických zemí. Jde o populistickou reakci? Vyhrál ve Velké Británii bulvár?
Zmatek v kabinetu.
Část takzvaného seriózního tisku tvrdí, že o tom není pochyb. Labouristický kabinet Tonyho Blaira se poslední roky chlubil tím, že Velká Británie je spolu s Irskem jedinou zemí, která nechá svůj pracovní trh i po rozšíření EU o deset nových členů bez jakýchkoli omezení. „Británie chce jít Evropě příkladem v liberálním přístupu,“ řekl nejednou na evropských setkáních ministr financí Gordon Brown. „Jenže teď vláda ukazuje,“ vychutnává si opoziční roli šéf konzervativců Michael Howard, „že neví, podle jakých zásad ve věci rozšíření EU postupovat.“
Britští konzervativci nazvali schůzku Tonyho Blaira s hlavními ministry, která rozhodla o změně plánu, „krizovým summitem“. „Vláda měla na ucelenou politiku čas několik let, ale schází se devět týdnů před rozšířením,“ říká mluvčí konzervativců David Davis. „To naznačuje, v jakém zmatku kabinet je.“ Kriticky se pochopitelně vyjadřují také představitelé opoziční strany liberálně demokratické. „Nová opatření signalizují vítězství populismu nad principy,“ vyhlásil člen této partaje Mark Oaten.
Tony Blair a jeho lidé se samozřejmě všem podobným nařčením brání. Pravdu mají v tom, že Británie nezavádí omezení, srovnatelná s přechodnými zákazy, jaké si vymínily například Německo nebo Rakousko. Změna spočívá ve dvou základních bodech. Jednak, každý občan z jakékoli nové členské země unie (kromě Malty a Kypru), který bude chtít v Británii pracovat, bude muset získat pracovní certifikát od firmy, která ho zaměstná. Konzervativci totiž požadují zavést přísnější pracovní povolení. A za druhé: kdokoli bude chtít v Británii dostávat sociální dávky a podpory, bude muset prokázat, že v zemi alespoň dva roky pracoval.
„Buď pracujte, anebo odejděte,“ vyhlásil sugestivně premiér Blair, jenž propaguje novou politiku tvrzením, že je namířena pouze proti „turistice podpor“. V každém případě, dvouleté omezení sociálních dávek se nevztahuje na nejzákladnější záruky: každý Čech, Polák nebo Lotyš pracující v Británii bude mít od počátku nárok na akutní lékařské ošetření hrazené pojišťovnou NHS, na úlevy z místních daní, na dávky vyplácené na děti, na úlevy z činže, a také na odpisy z daní. Dvouletá karanténa se vztahuje především na podporu v nezaměstnanosti a na systém dávek, které se vyplácejí spíše bezmocným imigrantům než občanům ze zemí EU. Neboli: „Vítáni jsou pouze ti, kdo se o sebe umějí postarat,“ říká Tony Blair.
Několik hodin po Británii ohlásilo stejná pravidla také Irsko. „Nemůžeme si dovolit ponechat sami sebe bez ochrany, jsme s Británií příliš spojeni,“ vysvětlila v médiích postoj své vlády ministryně práce a sociálních věcí Mary Coughlanová.
Síla médií.
Ani tato obhajoba ovšem neušetřila jak Londýn, tak Dublin hněvu Evropské komise. „Jsme velmi znepokojeni tím, co se děje,“ vyhlásil před několika dny šéf Evropské komise Romano Prodi. Komise se obává, že poté, co Švédsko, Dánsko, Nizozemsko - a nyní Británie s Irskem – změnily do té doby liberální postoje, nové členské země se budou cítit poníženy. Nerovnoměrnost vyniká o to více, když se nová pravidla vztahují pouze na země postkomunistické. Obyvatel Malty a Kypru se „balíček opatření“ netýká.
Ačkoli Evropská komise nově přijatá pravidla kritizuje, a dokonce vyhrožuje tím, že nechá prozkoumat jejich oprávněnost dle evropské legislativy, nedá se předpokládat, že by jednotlivé země od svých záměrů ustoupily. Kromě jiného proto, že veřejné mínění v těchto zemích přijímá spíše informace z médií než z vlád. Britský deník Sun například nedávno tvrdil, že do Británie může po prvním květnu přijít 73 milionů lidí, což je součet všech obyvatel nových členských zemí. Přitom výzkum londýnské University College, který si nechal vypracovat britský kabinet, říká, že se ve Velké Británii bude ucházet o práci pouze pět až třináct tisíc lidí, a mezinárodní organizace Migration Watch, zabývající se uprchlíky, odhaduje čtyřicet tisíc.
Britský bulvární tisk rovněž s oblibou zveřejňuje tabulky o počtech Romů žijících „v chudých východoevropských zemích v oblastech se stoprocentní nezaměstnaností“. Tyto tabulky naznačují, že všichni tito „utlačovaní lidé“ přijdou do britského „sociálního ráje“ (z České republiky 275 tisíc, z Maďarska 575 tisíc, ze Slovenska 500 tisíc). Nepokoje na Slovensku v uplynulém týdnu podobnou černou vizi pochopitelně jen podpořily.
Připravení Poláci.
Přes mediální masáž se ale najde v Británii i řada těch, kteří před uzavíráním země varují: „Je potřeba dostát závazkům, že budeme v Evropské unii dodržovat zásady rovnosti,“ říká bývalý ministr pro Evropu Keith Vaz a dodává, „ba co víc, na britském trhu je řada mezer, které nezaplníme jinak než přílivem cizinců.“ Podobně se vyjadřuje i řada ministrů současných, například ministr vnitra David Blunkett či ministryně obchodu Patricia Hewittová.
Mezi dva nejkřiklavější příklady patří v Británii stavebnictví a zdravotnictví. Nedávno provedený průzkum britského stavebního úřadu Considerate Constructors Scheme potvrzuje, že každý desátý stavební dělník pochází z ciziny, často ovšem ze zemí východní Evropy. Většina ze sto tisíc lidí, o nichž je řeč, sice nemá pracovní povolení, ale paradoxně pravidelně platí daně. Ty mu ze mzdy strhává zaměstnavatel. Tak či onak, britské stavebnictví se bez těchto lidí neobejde. Zřejmě i proto ministr Blunkett minulý týden oznámil, že pro ty, kteří již v Británii sice řádně, ale bez povolení pracují, chystá ministerstvo vnitra amnestii.
Zatímco ve stavebnictví je největší zájem o klempíře a tesaře, v britském zdravotnictví je nouze například o zdravotní sestry, pediatry a zubaře. To vědí aktivní Poláci, takže třeba ve Varšavě již pracuje několik zprostředkovatelských firem, jež připravují na výjezd do Británie polské lékaře a zdravotníky. Pokud Blairova vláda zůstane konzistentní, tento druh pracovní turistiky by jí neměl překážet. Naopak: David Blunkett, kterého britští komentátoři považují uvnitř vlády za nejaktivnějšího příznivce zahraničních pracovních sil, informoval parlament, že na britském pracovním trhu je asi 550 tisíc volných pracovních míst, „připravených pro ty nejšikovnější z východní Evropy“.
S touto argumentací rozhodně souhlasí i politici žijící na sever od anglických hranic. Kromě politických odlišností ve věci příchodu pracovních sil ze zemí východní Evropy, jsou totiž v Británii pozorovatelné i rozdíly geografické. Týká se to především Skotska, které se snad nejvíce potýká s demografickou krizí. Údaje Národního statistického úřadu dokládají, že Skotsko bude v příštích dvaceti letech potřebovat zhruba 635 tisíc cizinců, aby se vyrovnaly ztráty aktivních pracovních sil v porovnání se šestnáctiprocentním nárůstem důchodců.
Premiér skotské regionální vlády Jack McConnell proto vyhlásil, že Skotsko by okamžitě přijalo „až 23 tisíc lidí, aby vyrovnalo ztrátu 136 tisíc pracovních sil, vzniklou stárnutím obyvatelstva“. Skotsko bude podle statistiků bez „nové krve ze zahraničí“ jen upadat. Například: pokud se do této země nikdo nepřistěhuje, přijde prý od roku 2007 každý rok o práci nejméně šest set učitelů. I kdyby ale skotští politici chtěli postupovat jinak než vláda londýnská, nemohou si to dovolit: azylové a pracovní právo není v Británii ponecháno na regionálních vládách a parlamentech, takže Skotsko musí následovat pravidla přijatá v Downing Street číslo 10.
Rovný a rovnější.
Jedním z nejoblíbenějších argumentů britských zastánců volného pohybu osob v rámci unie je příklad Španělska a Portugalska z osmdesátých let. I tehdy se Británie a další země EU obávaly nekontrolovatelného přílivu pracovníků hledajících lepší živobytí. Jenže nic se nestalo a dočasná opatření proti evropským „jižanům“ byla brzy odvolána. Konzervativci ale nechtějí o podobném srovnání ani slyšet. Tentokrát se EU rozšiřuje o deset zemí, říkají, a navíc – taková Litva není Portugalsko, takové Polsko není Španělsko. Zkrátka, upřímný pocit o rovnosti se v rozšířené Evropské unii hned tak neobjeví.
