V sobotu pojedu do bývalého východního Německa. Do měst, kde jsem nebyl v případě Magdeburku sedmadvacet, v případě Halle nějakých třicet let. Projedu kus země zrovna v době výročí 21. srpna 1968, ale také jiné události – 23. srpna 1990 východoněmecký parlament odhlasoval, že přistoupí k ústavnímu pořádku Spolkové republiky. Tím to skončilo, ale vzpomínky zůstanou a ohledávání toho všeho taky.
V zásadě jediní Němci a Němky, s nimiž jsem měl kdy opravdu osobní vztah, byli z bývalé Německé demokratické republiky. Neměl jsem nikdy emocionálně intenzivnější vztah s žádnými cizinci než s Němci na své praxi v Berlíně v předposledním dekadentním bolševickém létě 1988, a to jsem pak žil v cizině dalších pět let. Každý německý kolega v práci z toho okruhu deseti nejbližších lidí se 21. srpna 1988 přišel omluvit za okupaci, a všichni se tak dojemně styděli za svého šéfa, který mi přišel bůhvíproč říct, že v roce 1968 v Československu bránili svůj dederónský socialismus. Vylezli jsme tehdy do první otevřené hospody, která nalévala Doppelkorn. Dopadlo to jako obvykle, režim slavně prohrál.
Mimochodem, rok 1968 byl každopádně jejich, to vnímali jako svoje morální jho a důvod k omluvě za svůj režim. Mně to tehdy taky přišlo naprosto přirozené. Nikdo z nich nevnímal odpovědnost za září 1938 a za okupaci do roku 1945; Hitler nebyl jejich. Dělení německé historie tehdy jim i mně připadalo jako něco zcela samozřejmého. Pak jsem je viděl až po sjednocení; přijeli po dovolené odněkud z jihu, když si kompenzovali nedostatek cestování velkým okružním výletem ve svém novém Opelu.
Všichni jsme žili v panelácích na sídlišti. Já s malým novorozencem a ženou na mateřské, s ojetou škodovkou po rodičích, neměli jsme vůbec žádnou hotovost – co nějaké výlety po Evropě. „Pampersky“ kupovala manželka po kusech, to byl tehdy dobrý český standard.
Všichni jsme žili v paneláku. Dnes však „jdou skuteční exoti vždy novou cestou“
Oni vnímali asi něco jiného: sjednocené Německo bylo něco, čemu se nemohli vzepřít, ačkoli museli vědět úplně přesně, jaká poprava je čeká. Dostali na začátku svůj plat a svojí německou marku, ale neměli ani nejmenší společenskou naději, že to jako nějaká společenská skupina přežijí. Nepřežil to v zásadě nikdo, zatímco Češi si to mohli rozdat od začátku, a také si to rozdali. Známe ledacos, ale souboj Ossis a Wessis fakt neznáme.
Moji Němci z Východu jsou přímí protinožci „nostalgiků“; takové té hnusné fízlácko-policejně-vojensko-stranicko-administrativní sedliny, která symbolizovala jak DDR, tak ČSSR a už se přestala stydět za to, co za totality dělala; toho je třeba se společně štítit. Vždycky se spolehlivě vynoří, když je demokracie unavena.
Ne, já bych chtěl znovu potkat lidi, kteří „nebyli jako oni“, ani sociálně, ani politicky. Ani tehdy, ani teď. Stálo to skoro dva biliony eur, tak by to snad měla být kvetoucí krajina. Každopádně velmi dobré místo k životu. Oder? Budu hledat. Chci vědět. Moji Ossis jsou padlí hrdinové.
