Menu Zavřít

Cesta Karla IV. Od nešťastného dětství po císařskou korunu

14. 5. 2016
Autor: Profimedia.cz

Císaře a krále Karla IV. považují za národního hrdinu jak Češi, tak Němci.

On sám ale v moderních národních kategoriích neuvažoval a pro jeho identitu byla daleko důležitější křesťanská víra a předkové, zástupci dvou respektovaných evropských rodů – Jan Lucemburský a Eliška Přemyslovna. O svém narození Karel ve své autobiografii Vita Caroli lakonicky napsal: „Tento Jan, král český, měl s královnou Eliškou prvorozence jménem Václav (takové jméno dostal Karel IV. při narození – pozn. red.), jenž se narodil roku 1316 dne 14. května v pět hodin ráno v Praze.“

Takový malý dětský očistec

Řada dnešních psychologů by neměla problém označit Karla IV. za týrané dítě. Jako malý chlapec strávil nejvíce času za hradbami různých hradů, v záměrné izolaci, bez sourozenců, bez kamarádů – a také většinou bez rodičů. Jenže Karel v tom nebyl sám. Tehdejší společnost chápala dítě jako malého dospělého, který má své povinnosti, a Karel měl nadto nesmírnou dynastickou cenu.

KARLOVSKÉ OSLAVY

Na oficiální oslavy sedmisetletého výročí narození Karla IV. sezval prezident evropské panovníky. Už nyní probíhá řada akcí spojených s karlovským výročím:
- výstava Dílo Karla IV. v běhu staletí v sídle Senátu
- edukační program Muzea hlavního města Prahy nazvaný Multikulturní Praha za doby Karla IV.
- přednáškový cyklus Národního muzea a Matice české s názvem Karel IV. a ženy v jeho přízni
- výstava v Karolinu k výročí založení Karlovy univerzity
- desítky dalších akcí probíhají v místech přímo či nepřímo spojených s Karlem IV. – například na Karlštejně, v Karlových Varech či v Brně

Krátce po narození ho otec poslal na Křivoklát, později žil s matkou Eliškou na hradě Lokti. Skutečně zlé časy ale přišly v únoru 1319 (Karlovi ještě nebyly tři roky). V souboji rozhádaných šlechtických klik se Jan Lucemburský a Eliška ocitli v opačných táborech a král obávající se spiknutí řešil věci radikálně.

Přitáhl před Loket, nechal ho obléhat a donutil ženu, aby se vzdala.

Eliška musela odejít do Mělníka, ale následníka trůnu – kterého by šlechta mohla použít proti němu – si otec bez milosti přivlastnil. Chlapec zjevně moc nespolupracoval, protože, jak píše Karlův kronikář Beneš Krabice z Weitmile, „prvorozený (…) byl tamtéž vsazen po dva měsíce do hrozného vězení do sklepa, takže viděl světlo toliko oknem“.

Matku už poté Karel zřejmě nikdy nespatřil a k otci byl po celý život krajně rezervovaný a nedůvěřivý. Poučení si z toho každopádně nevzal a svému nejstaršímu synu – pozdějšímu Václavu IV. – uchystal podobné dětství bez dětství.

Do Francie

Vysvobození přišlo v sedmi letech a mohla za to „francouzská“ politika jeho otce. Nejdřív Jan Lucemburský provdal svou sestru Marii za francouzského (posledního kapetovského) krále Karla Sličného. Francouzský král byl ale souchotinář, a Jan proto hodlal oba rody spojit dalším svazkem. To byl úkol pro Karla. V sedmi letech odjel do Paříže a uzavřel dětský sňatek s Blankou z Valois (vedlejší rodová linie Kapetovců), sestrou budoucího francouzského krále Filipa VI.

Krátce před sňatkem byl chlapec biřmován a místo dosavadního jména Václav si začal po svém kmotru – francouzském králi – říkat Karel. Život u královského dvora byl mnohem snesitelnější než dřív, francouzský král na domácnosti svého svěřence – jak svědčí dochované účty – vůbec nešetřil a Karel díky tomu získal skvělé vzdělání. „Řečený král mě velice miloval a přikázal kaplanovi mému, aby mě poněkud cvičil ve vědách, ač král ten sám byl vzdělání jen skrovného,“ napsal později Karel ve svém životopise.

Učil se číst, psát, počítat a samozřejmě také zbožnosti: „V té době jsem se naučil čísti hodinky blahoslavené Marie Panny slavné, a když jsem jim poněkud rozuměl, čítal jsem je denně v dobách svého dětství stále raději.“ Tím ale výchova nekončila. Budoucí král a císař se učil diplomacii, jazykům (v dospělosti mluvil hned pěti) a – spíš asi příležitostně než pravidelně – navštěvoval pařížskou univerzitu.

Škola reálné politiky

Francouzské dětství skončilo roku 1330, kdy Jan Lucemburský povolal syna a jeho ženu Blanku k sobě do Lucemburska. O rok později čekala patnáctiletého Karla „iniciační“ cesta do severní Itálie, kde jeho otec bojoval za císaře Ludvíka IV. Bavora a zároveň se snažil rozšířit tamní lucemburskou rodovou državu.

Bylo to nefalšované dobrodružství. Krátce po příjezdu na italskou půdu se Karla pokusil v Pavii otrávit špeh milánského vladaře Azza Viscontiho (tak to podezřelý přiznal po třídenním mučení), ovšem na rozdíl od některých členů jeho družiny zachránila kralevice jeho zbožnost, protože se před mší postil. Rok nato, v listopadu 1332, se – čerstvě pasovaný rytíř – Karel účastnil u pevnosti San Felice své první bitvy. Padl pod ním kůň a on sám byl lehce zraněn. Vše se ale nakonec obrátilo v dobré: „A tak z boží milosti dobyli jsme vítězství nad svými nepřáteli, 800 jezdců na útěku zajavše (za šlechtice se dalo získat výkupné – pozn. red.) a 5000 pěších pobivše.“

 Korunovační klenoty Korunovační klenoty. Na snímku koruna Svaté říše římské.

Pro středověké chápání světa je charakteristické, jak se v Karlově vyprávění proplétá popis skutečných událostí s různými náboženskými vizemi. Hluboce zbožný Karel tak až do konce života uctíval svatou Kateřinu, která mu podle něj dala vítězství u San Felice, a podobný vliv na něj měl i sen, který se mu zdál v srpnu 1333 u obce Terenzo. V něm za ním přišel anděl a „chopiv nás za vlasy na temeni hlavy vyzdvihl nás do vzduchu až nad veliký zástup jezdců v odění“. Mezitím jiný anděl „drže ohnivý meč“ usekl „mužský úd“ známému smilníkovi, dauphinovi z Vienne, a Karlovi se dostalo poučení, aby se on sám „střehl podobných hříchů“.

Účinek snu byl dokonán o několik dní později, kdy nebohého dauphina zabil v reálném světě šíp ze samostřílu. Pro Karla to byl určující zážitek, kdy sama nebesa zasáhla, aby ho – budoucího krále a císaře – udržela na správné cestě, a o deset let později nechal u Terenza vystavět kolegiální kapitulu.

Domů do Prahy

Zabředat do intrik italské politiky nemá smysl, takže jen stručně. Lucemburský pokus o vybudování silné italské „signorie“ zkrachoval a Karel se po jednání s předními českými velmoži v Meranu vypravil „domů“ do Prahy. Tady se s titulem markrabě moravský, který mu otec udělil v lednu 1334, stal faktickým správcem země. Nebylo to jen tak. „Království toto jsme nalezli tak zpustošené, že jsme nenašli ani jediného hradu svobodného, který by nebyl zastaven (…) takže jsme neměli, kde bychom přebývali, leč v domech měšťanských jako jiný měšťan,“ zní asi nejslavnější pasáž z Vita Caroli.

Cesta k nápravě byla zdlouhavá a rozhodně ne přímá. Staré Město pražské mu sice poskytlo dva tisíce kop grošů a šlechta souhlasila s vypsáním berně, ale na vykoupení zastavených hradů to zdaleka nestačilo. Karel se logicky opřel o bohatá města a kláštery a postupně se mu dařilo posilovat centrální moc, jenže – opět logicky – tím popudil šlechtu a svého žárlivého otce. „Tehdy zlí a lstiví rádcové zvítězili nad námi u našeho otce, hledajíce vlastní prospěch: byli to i Čechové i páni z Lucemburského hrabství,“ popsal Karel kořeny nové roztržky s otcem.

Ta zašla tak daleko, že Karel v prosinci 1335 radši odjel za svým o šest let mladším bratrem Janem Jindřichem do Tyrolska, a dočasně dokonce přišel o markraběcí titul. Období opatrné tolerance a otevřené nedůvěry mezi oběma Lucemburky se poté periodicky opakovala a do toho přicházely události jako dvě křížové výpravy do Litvy, nové boje v Itálii či druhý odjezd do Tyrolska, během kterého Karel jen se štěstím unikl benátským lodím.

Tok událostí v následujících letech je úmorný, přesto se v něm dají vysledovat dvě základní tendence – lucemburská politika se stále otevřeněji obracela proti císaři Ludvíku IV. Bavorovi a Karel v ní hrál čím dál důležitější úlohu.

Král a císař

Karlův vzestup k císařské koruně by nebyl možný bez několika nutných okolností – bez spojenectví s Francií, dobrých vztahů s kurií, českých stříbrných dolů a také bez podpory mocných příbuzných – otce Jana a prastrýce Balduina, arcibiskupa trevírského.

V březnu 1340 navštívil Karel spolu s čerstvě osleplým otcem v Avignonu papeže, ov­šem ještě důležitější bylo setkání s Karlovým bývalým učitelem a přítelem – kardinálem Pierrem de Rosieres. Oba muži si měli co nabídnout a Karel shrnul jednání těmito slovy: „I řekl mi jednou, když jsem byl u něho v domě: ‚Ty budeš jednou králem římským.‘ Odpověděl jsem mu: ‚Ty budeš ještě dříve papežem.‘“

 Karlovské oslavy Karlovské oslavy. Průvod Karla IV. s korunovačními klenoty na Karlštejn.

Když se de Rosieres stal o dva roky později papežem Klementem VI., získali Lucemburkové klíčového spojence. Klement uvrhl na jaře 1346 Ludvíka do klatby a vyzval říšská knížata k volbě nového císaře. K jasným hlasům Jana Lucemburského a Balduina se přidali ještě další tři kurfiřti a Karel v červenci 1346 získal pět hlasů ze sedmi možných. Říše tak měla dva císaře a schylovalo se k boji.

Místo rozhodující bitvy se ale Lucemburkové účastnili na straně Francie bitvy u Kresčaku (jedna z důležitých bitev stoleté války), a zatímco Jan padl, Karlovi se podařilo z bojiště ujet. Kromě císaře se tak rázem stal i českým králem, obě koruny si však musel na hlavu teprve posadit.

Do Prahy se Karel na začátku příštího roku vracel přes území ovládané Ludvíkem, a jel proto v přestrojení za panoše. V září 1347 ho českým králem korunoval arcibiskup pražský Arnošt z Pardubic. Než mohlo dojít k rozhodujícímu boji, ranila Ludvíka v říjnu 1347 při lovu medvěda mrtvice. Byla to náhoda, ovšem pro Karla to byl další důkaz jeho vyvolenosti a v dopise adresovaném Pražanům psal o božím soudě a o tom, že proticísař byl samotným Bohem „podivuhodně zahuben“.

MM25_AI

Karel se pak ještě musel vypořádat s Ludvíkovými příbuznými, ale hlavní překážka padla. V létě 1349 ho Balduin korunoval v Cáchách římským králem, ale k římské jízdě, císařské korunovaci a pomazání v bazilice svatého Petra se Karel IV. dostal až v dubnu roku 1355.

Karel se logicky opřel o bohatá města a kláštery a postupně se mu dařilo posilovat centrální moc, jenže – opět logicky – tím popudil šlechtu a svého žárlivého otce.

  • Našli jste v článku chybu?