Orientaci firem v regionu pomůže znalost politické kultury jednotlivých zemí
Působení na cizím trhu klade velké nároky na schopnost firem orientovat se v politické kultuře zemí, do kterých je namířena jejich expanze. To platí zejména v případě oborů, které významně ovlivňuje vládní politika a pro něž je důležitým faktorem podoba regulačního prostředí. Příkladem budiž energetika, bankovnictví či média.
Díky nezralosti politických systémů se politická dynamika zemí střední a jihovýchodní Evropy v mnoha ohledech významně liší od stabilizované situace v západní Evropě, a generuje tak v oblasti vládní agendy a regulačního prostředí specifické výsledky.
To představuje opravdovou výzvu pro zahraniční firmy, které mají ambice se na těchto trzích etablovat a efektivně komunikovat s místními politiky za účelem formování příznivého regulačního prostředí (public affairs). Pojďme stručně zmínit některé rysy politické kultury zemí střední a jihovýchodní Evropy, jejichž podcenění by mohlo vést k neefektivnímu vynakládání prostředků na public affairs.
S kým mluvit?
Výrazným rysem zemí střední a jihovýchodní Evropy je nestabilita politických stran. Ta představuje komplikaci pro dosažení trvalejších výsledků komunikace - jak velký smysl má snažit se o spolupráci na vytváření dlouhodobě stabilního a předvídatelného regulačního prostředí, jestliže příslušný ministr reprezentuje stranu, která ještě před rokem vůbec nebyla v parlamentu a za další rok už tam zase být nemusí? Firma, která je třeba z Německa zvyklá na to, že jedna politická strana po celá desetiletí má tutéž parlamentní sílu a hlásí se k totožným politickým principům, nemůže své public affairs kapacity využívat stejným způsobem i ve střední a jihovýchodní Evropě.
Výrazná odlišnost zemí.
Jednotlivé země regionu se však od sebe významně liší. Zatímco stranické systémy v České republice a Maďarsku se svou stabilitou za poslední tři volební období blíží poměrům v Německu, v Polsku a Bulharsku jsou extrémně nestabilní. Slovensko a Rumunsko se ocitají někde uprostřed.
Kromě národní politické kultury ovlivňuje stabilitu stran v regionu i jejich geneze. Na pomyslném pólu nestability se nacházejí populistické „nové strany“, jež vznikly po pádu komunismu kolem výrazných politických vůdců a které většinou postrádají adekvátní stranické struktury a zazáří jen na jedno či dvě volební období (Strana občanského porozumění - SOP - Rudolfa Schustera na Slovensku, Národní hnutí Simeon II. v Bulharsku).
Stabilní a nestabilní strany.
Na opačném pólu jsou strany reprezentující menšiny (maďarskou na Slovensku a v Rumunsku, tureckou v Bulharsku). Nejenže jsou minoritní strany trvale zastoupeny v parlamentu, ale po každých volbách obdrží z pochopitelných důvodů zhruba stejný počet křesel. Tím představují nejstabilnější politický faktor ve svých zemích, jsou zpravidla oporou vládních koalic a provozují umírněnou politiku inklinující napravo od středu. U nás tuto úlohu hraje KDU-ČSL.
Rozmanité osudy mají strany, které vznikly štěpením protikomunistických koalic na počátku devadesátých let. Zatímco ODS se podařilo stát hegemonem pravé části politického spektra, síla slovenského Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) výrazně slábne.
Nejkomplikovanější je situace v Polsku. Strany, které se odvolávají na dědictví Solidarity, představují vůbec nejméně stabilní politický prvek v celém regionu. Například strana Právo a spravedlnost v posledních volbách skokově zvýšila počet svých parlamentních křesel o 252 procent!
Srovnání se západem.
Je paleta politických směrů ve střední a jihovýchodní Evropě obdobná jako v západní? Odpověď je záporná. Ideologické pozice stran v řadě zemí regionu neodpovídají situaci v tradičních demokraciích. Ve většině západoevropských zemí platí, že strany nacházející se na ekonomické ose nalevo (strany sociálnědemokratické) budou v morálně-kulturních otázkách prosazovat spíše liberální politiku, zatímco ty napravo (strany protržní) budou zastávat v oblasti morálky spíše konzervativní principy.
Jedinou zemí našeho regionu, která naplňuje tento západoevropský model, je Česká republika. Jinde však v posledních letech roste fenomén stran, které v ekonomické oblasti prosazují levicovou politiku (státní vliv v ekonomice, kontrolu cen), zatímco v morálně-kulturní oblasti jsou konzervativní. Tyto „konzervativně-sociální“ strany dnes dominují v Polsku a v menší míře na Slovensku a v Maďarsku.
Polsko, Maďarsko a Slovensko.
Všechny polské parlamentní strany (s výjimkou trosek levicového Svazu demokratické levice - SLD) jsou v morálně-kulturních otázkách výrazně konzervativní a veškeré vládní strany zároveň prosazují populistickou levicovou ekonomickou politiku. Konzervativní Občanská platforma jako jediná významná strana hájí tržní principy a je i díky tomu v polském stranickém systému izolovaná.
Maďarská socialistická strana (MSZP) tradičně kombinuje morálně-kulturní liberalismus se silnou podporou tržních principů. Orbánův FIDESZ se naopak přesunul v ekonomických otázkách doleva na pozice ochranářství a odmítání globalizované liberální ekonomiky. FIDESZ je dnes stranou „polského typu“ - konzervativní s levicovou ekonomickou agendou. Tento vývoj je spojen se specificky maďarskou cestou ke kapitalismu - jejím hybatelem nebylo protikomunistické hnutí, ale reformovaní komunisté.
Na Slovensku se stejně jako v Polsku všechny parlamentní strany nacházejí v konzervativní polovině morálně-kulturní osy (poslední liberální stranou bylo ANO Pavla Ruska).
Odhalení ideových motivů.
Nárůst vlivu „konzervativně-sociálních stran“ souvisí se zhroucením zvnějšku vynuceného konsensu po vstupu do EU. Otázky, které byly dříve kvůli požadovaným ekonomickým reformám odsouvány na okraj, dnes určují politickou dynamiku - například agenda zúčtování s komunismem v Polsku. Obdobný vývoj lze vidět i u dvou nejnovějších členů EU, což se například ukazuje na posilování Strany Velkého Rumunska (PRM).
Odhalení ideových motivů skrývajících se za politickou agendou je klíčem k efektivní public affairs práci. Proč například současná slovenská vládní koalice odmítala přítomnost zahraničního kapitálu v elektroenergetice? Možné jsou tři motivy - paternalistický (politická kontrola cen elektřiny pro spotřebitele), strategicko-nacionalistický (státní kontrola energetiky nezbytná pro zajištění suverenity) a fiskální (možnost využívat dividend ze zisků státních podniků). Zatímco Slovenská národná strana (SNS) argumentovala nutností uchovat národní suverenitu, dominantním motivem strany SMER pro zachování státního vlastnictví distribučních firem bylo zajištění kontroly nad koncovými cenami. Analýza rozložení politické moci ukázala, že tento motiv je v rámci vládní koalice dominantní. Teprve toto rozkrytí pozadí vládní politiky umožnilo zainteresovaným firmám adekvátně reagovat.
Dva systémy.
Pro efektivní ovlivňování regulačního prostředí je důležité znát nejen agendu a ideové preference jednotlivých stran, ale i fungování formálních a neformálních mechanismů politického systému, které je převádějí do reality.
V zemích střední a jihovýchodní Evropy najdeme v zásadě dva typy stranických systémů - pluralitní a polarizovaný. První se vyznačuje tím, že společný podíl dvou největších stran nepřesahuje 70 procent parlamentních křesel, a uplatňuje se na Slovensku, v Polsku, Rumunsku a Bulharsku. Druhý je charakteristický tím, že podíl dvou největších stran přesahuje 70 procent. Extrémním případem polarizovaného systému je Maďarsko, kde podíl dvou největších stran dosahuje drtivých 92 procent, a veškerá politická dynamika se proto děje mezi nimi. ČR lze zařadil mezi polarizované systémy, neboť podíl ODS a ČSSD představuje téměř 78 procent křesel.
Polarita systému má významný dopad na vytváření politické agendy. V silně polarizovaných systémech jsou jejími monopolními iniciátory dvě velké strany dominující opačným politickým pólům. Ostatní strany se jen připojují na tu či onu stranu sporu. Ačkoli malé strany mohou ovlivnit konečný výsledek (především když jsou součástí vládní koalice), zpravidla nemají velkou šanci takovou debatu iniciovat.
Příkladem politického diskurzu strukturovaného bipolárním stranickým systémem jsou debaty o rovné dani v ČR.
Morálně-kulturní versus ekonomické.
Podstatné je i to, zda se politický boj odehrává spíše na úrovni morálně-kulturní, nebo na té ekonomické. V Polsku je dominantní morálně-kulturní, zatímco ekonomické otázky jsou relativně druhořadé. Důsledkem je poměrně slabá pozice ekonomického liberalismu a vstřícnost k zahraničním investorům. I v Maďarsku dominují morálně-kulturní problémy, hlavním tématem boje mezi FIDESZ a MSZP jsou v posledních letech spíše otázky národní identity. V ČR a na Slovensku naopak zcela dominuje osa ekonomická, jak o tom svědčí hlavní témata volebních kampaní - daňová politika a reformy sociálního, zdravotního a důchodového systému.
V Rumunsku a Bulharsku až donedávna nebyla politická diskuse vyhraněná, strany soupeřily spíše o to, kdo bude lépe plnit přání EU. Klíčové reformní kroky často bývaly schvalovány velkou většinou napříč politickým spektrem. Po dosažení členství v EU však lze čekat výrazné změny.
