Třetí zimu své osamělé pouti strávil Jan Welzl v Nižněkolymsku. Bydlel v opuštěné rybářské boudě, k Severnímu ledovému oceánu to měl pár denních pochodů a vůbec netušil, že o nějakých 50 let později vyrostou kolem Kolymy desítky trestaneckých lágrů a Alexandr Solženicyn zdejší kraj překřtí na „pól chladu a krutosti“.
Hned na jaře vyrazil znovu na cestu. Koníka vyměnil za soby a přískoky -od ostrůvku k ostrůvku - se po zamrzlém oceánu blížil k cíli své cesty - Medvědím ostrovům, ke kterým připlouvaly velrybářské lodi. Poslední etapa cesty se mu málem stala osudnou. Zabloudil a tak štval „soby k šílenému trysku celou noc a celé příští dopoledne“, aby se nakonec přece jen v dáli objevily Medvědí ostrovy, a hladoví sobi „s posledním vypětím sil dorazili na pobřeží“.
Nechal se najmout na loď a brzy uviděl svou první - „jako 30 až 50 vykrmených volů“ velkou - velrybu. „Hledím, jak z děla letí harpuna a točí se ve vzduchu jako šroub (…) myslil jsem, že náš harpunář chybil, neboť velryba se hnala dál, a pak zmizela. Ale (kapitán) Semenov křičí: Dostala ji! Dostala ji! Za ní!“ Welzlovým úkolem bylo sekat velrybí tuk a nakládat jej do sudů. „Byla to hrubá práce, ale těšila mne.“ Během 40 dní ulovili celkem 11 velryb a spokojený kapitán poté Welzla - spolu s horou zásob - vysadil na Novosibiřských ostrovech: „Sbohem, brachu, a nenatáhni tady bačkory.“
Na cestě
Stejně jako Alberto Vojtěch Frič či Otakar Batlička snil Welzl o cestování odmala. „Toužil jsem již jako hoch jet do cizích krajů, pokoušel jsem se odvyknouti si těm odvážným myšlenkám, nakonec však jsem neodolal, přemohly mne.“ Z rodného moravského Zábřehu odešel na zkušenou v 16 letech (tedy roku 1884) a procestoval Itálii a Balkán. Domů se vrátil jen kvůli vojně, ovšem když skončila, začal se opět toulat.
Masaryk měl chvíle, kdy se choval jako autokrat. Čtěte více v eseji:
Prezidentská demokracie
Na svoji velikou cestu vyrazil ze Zábřehu roku 1893; pěšky a se čtyřmi krejcary v kapse. „Pustil jsem se k Moravské Třebové, na Jevíčko, Boskovice, Blansko, Brno. Hodní lidé přede mnou nezavírali ani ruky pomocné, ani dveří.“ Brzy minul „hranice moravské země“ a přes Vídeň a Alpy šel stále na jih: „Hory se tratily za mnou, míjel jsem Štýrský Hradec a Maribor, pak jsem proběhl Kraňskem a Lublaní a konečně přede mnou zasvítilo moře.“ V Janově se nechal najmout na loď a odplul do severoamerického Baltimore. Přes Galweston v Texasu a Kapské Město dorazil do ruského Vladivostoku a „opustil hned druhého dne loď navždycky“. Byl šikovný a navíc vyučený zámečník, a tak dostal práci na stavbě Transsibiřské magistrály.
Stálé zaměstnání ale nebylo pro něj, a tak si asi po roce koupil z našetřených peněz koníka s kárkou a přes Irkutsk, Krasnojarsk, Kirensk, Vitimsk, Jakutsk, Verchojansk a Nižněkolymsk se vydal na sever. Zažil spoustu divokých dobrodružství a podivuhodných setkání - s ucpaným nosem rozprávěl s nahým, nemytým a „jak orangutan zarostlým“ zběhem Kotkovem, který se už jedenačtyřicet let skrýval v tajze, zbavil okovů tři uprchlé trestance nesoucí v pytli lidské maso, ochočil si stařičkého vlka Sonntaga (Pátek se k Robinsonovi připojil v pátek, Sonntag k Welzlovi v neděli), vyslechl proroctví domorodého šamana Padaaky, který tvrdil, že svět vznikl před 24 miliony let a lidé povstali z opic - a nakonec, jak už víme, dorazil po třech letech putování k ledovému oceánu.
Moojok Ojaak
Příští čtvrt století strávil Welzl ve sluji, kterou si na Nové Sibiři (75. stupeň severní šířky) vystřílel dynamitem do skály. Během těch let se zúčastnil desítek loveckých a obchodních výprav a pronikl - jak aspoň později vyprávěl - na pár set kilometrů k severnímu pólu, I křížem krážem procestoval nekonečné pustiny ledového oceánu, Aljašku a severní kanadské pobřeží. Kromě lovu kožešinových zvířat opravoval osadníkům zbraně a pasti, dodával velrybářským kapitánům uhlí, coby spolumajitel škuneru Laura se stal „nejsevernějším obchodním cestujícím“ světa, jezdil se psí poštou, a dokonce - díky vlastnictví kleští - zastal práci zubaře. Někdo to zkrátka dělat musel, protože zuby („stávalo se, že někteří lidé se hroznými bolestmi tak pomátli, že si vzali i život, jen aby tomu nesnesitelnému trápení unikli“), zápal plic a omrzliny („často jsem viděl kamarády, kteří přišli do mé jeskyně a naříkali, že se opozdili a že je zima tak štípala do prstů, že už jich ani necítí, když potom uhodili dlaní o stůl, lítaly prsty na všechny strany“) byly metlou polárníků.
Přečtěte si také: Neobjevené ráje aneb Ověřené tipy na místa bez davů turistů
Nakonec se z Welzla stal „na zlatém severu“ zámožný a vážený člověk, kterého si krátce před první světovou válkou bílí osadníci i místní Eskymáci zvolili za Moojok Ojaaka neboli „kapitána náčelnického“. Jeho vyprávění jsou plná dobrodružství, nebezpečí a smrti na všechny způsoby, ale zároveň si na severu on i jeho společníci dovedli zařídit až překvapivě pohodlný život. Značnou část Welzlových - na severu se mu říkalo Požírač medvědů či Arctic Bismarck - vzpomínek tvoří například líčení nejrůznějších kulinárních orgií. Od naloženého a vyuzeného medvěda („takový oběd stojí hezkých pár dolarů, ó je, ale je to pochutnání“) až po opékaného lososa: „Vezmu hrudku másla, hodím na lososa, teď trochu soli a ještě kus másla - a teď pomalu maličké soustečko do úst, zamlaskám, teď větší sousto – a tu poznávám, že zlatý sever je nejkrásnější místo na světě (…) Dovedl jsem sníst na posezení i tři lososy.“
Evropské trampoty
Všechno to rázem skončilo roku 1924 (podle jiného datování roku 1921). Laura ztroskotala, Welzl si sice zachránil život, ovšem Spojené státy ho - protože neměl dokumenty - poslaly postrkem do Hamburku. Nějakou dobu se zde protloukal, jak se dalo, a nakonec z československého konzulátu poslal dopis do Lidových novin. Nejdřív si jen dopisoval s redaktorem (a autorem Lišky Bystroušky) Rudolfem Těsnohlídkem, ale nakonec - v říjnu 1928 - přijel domů osobně.
Výsledkem bylo několik knih, které na základě dopisů a vyprávění sepsal Těsnohlídek a po něm dvojice jiných novinářů - Bedřich Golombek a Edvard Valenta. V Československu se okamžitě staly senzací a brzy se slušným úspěchem vyšly ve Spojených státech a dalších zemích. Objevila se sice obvinění z podvodu, když například islandsko-kanadský polární badatel Vilhjalmur Stefansson mínil, že jde o geniální mystifikaci Karla Čapka, jenže to neodpovídá realitě. Pologramotný Welzl sice příhody trochu přibarvoval a ve stupních severní šířky i mrazu lehce pábil, ale jeho znalost dalekého severu byla hluboká a nefalšovaná.
Tajemství pravěku: Evropané nebyli otrhaní chudáci
Welzl mluvil rovněž v rozhlase, přednesl několik přednášek a přijal ho prezident Masaryk, kterému asi hodinu - svou hanáčtinou s příměsí anglických, německých a ruských slov - vyprávěl o Eskymácích a lovu velryb. „No tož mně kópili jakési limec a šlajfku, chomót zatrackané, krk sem měl celé dořezané a do pajzané od teho, pak sem si bot sám dobře vošóstal, a ji gatě a rukávy, a tož sem tam to ráno šel na Hrad,“ vyprávěl později.
Díky knihám si přišel na slušné peníze - asi na 30 tisíc korun - a tak mohl v červnu 1929, tedy v necelých jedenašedesáti letech, konečně znovu vyrazit na sever. Na Novosibiřské ostrovy se však již nikdy nedostal. Zahořkl a zbylých 19 let života strávil v kanadském Dawsonu. Ospalé díře na řece Yukon, kterou kdysi - za zlaté horečky na Aljašce - obývaly desetitisíce zlatokopů.
Přečtěte si také:
Život a dílo moravského ďArtagnana, bojovníka, aviatika a nesnesitelného parlamentního výtržníka
Válka o bagouny aneb Cla za velké hospodářské krize
Soudružka žena aneb Emancipace žen za socialismu
Na jasném čele lehký stín. Stalina i Gottwalda odvezli na lafetě
Jen ty mašiny roztlučme aneb Proč textilky přiváděly lidi do náruče komunismu
Kafe s tuzéry aneb investorem v Rakousku-Uhersku
Sekaná pro gurmány
