Cesta vede jinudy

Dle většiny manažerů zavedení progresivního zdanění české ekonomice neprospěje

Domníváte se, že české ekonomice prospěje opětovné zavedení progresivního zdanění?

• Ano 12 %

• Ne 82 %

• Nevím 6 %

Rozpočet České republiky letos skončí rekordním deficitem. Je proto nutné začít s tím něco dělat, protože současný trend hospodaření je neudržitelný. Jedním z dílčích řešení je návrat k progresivnímu zdanění příjmů fyzických osob. Přihlásil se k němu i ministr financí Eduard Janota. Progresivní zdanění lidí s nejvyššími příjmy nyní prosazuje i ČSSD. Nesouhlasí s ním však 82 procent manažerů.
Patří mezi ně i tento respondent: „Je to krok špatným směrem. Lafferova křivka je neúprosná a platí vždy – bez ohledu na režim. Zvyšování daní krizi jen prohloubí. Pokud to současný ministr financí Eduard Janota nechápe, zavedení progresivní daně pro ty, kteří se více snaží, mají vyšší pracovní či manažerské výkony, vzdělávají se kvůli zvýšení konkurenceschopnosti na trhu práce, je pro ně trestem za to, že nejsou průměrní nebo hospodskými povaleči, kteří jen vědí, kdy si dojít na sociálku pro dávky. Cesta vede jinudy. Především omezením nebývale štědrého sociálního rozpočtu – nefinancovat bez výjimky především takzvané ,černé pasažery‘ sociálního systému. Kdo do rozpočtu nikdy nic nepřinesl, nemůže z něj ani nic dostat. A stačí jednoduché pravidlo. Kdo v minulosti aspoň pět let nepracoval, nemá nárok na žádnou podporu v nezaměstnanosti ani na sociální dávky. Nedodržování tohoto faktu vede k tomu, že velká sociální skupina lidí se nikdy o práci nezajímala a nezaplatila ani korunu na daních. A přitom se neustále domáhá peněz od státu. Ten je však nemá, a proto se pořád zadlužuje, aby tyto lidi uspokojil.“
Záporně odpovídá i následující manažer: „Demotivuje to schopné a pracovité. Mnohem rozumnější by bylo chytřejší využívání nepřímých daní. Zavedením více sazeb by například bylo možné regulovat spotřebu ekologicky škodlivých anebo energeticky náročných výrobků. A vyšším zdaněním luxusního zboží lze dosáhnout i určitého stupně přerozdělování. Těm movitějším to pak umožňuje rozhodnout se, zda své peníze neproduktivně utratí, nebo produktivně investují. Je to však jejich rozhodnutí, nikoli státního úředníka. Jak známo, cizí peníze se utrácejí lehce.“
Opačný názor se objevuje v kladné odpovědi: „Opětovné zavedení progresivního zdanění prospěje. Pouze však v případě, že zároveň s ním budou zavedena i opatření, která omezí mandatorní výdaje. Logika je prostá – zvýšením příjmů státu a současně snížením jeho výdajů je reálné výrazně snížit deficit státního rozpočtu. To samo o sobě však nestačí. Tím pouze snižujeme a dočasně řešíme největší riziko. Následovat musí reforma veřejných financí. Je-li to reálné při současném rozložení politických sil, je otázkou. V podstatě nejúčinnějším řešením je kombinace nepopulárních opatření pravice i levice – progresivní zdanění na straně jedné a snížení sociálních a dalších výdajů státu na straně druhé. Určitě uslyšíme tisíce argumentů z jedné i druhé strany, proč to či ono nejde. Obávám se, že návrh, který přinese řešení, je spojen s tak velkou politickou odvahou (a schopností dohodnout kompromis), že je to nad možnosti současné politické garnitury.“
Nesouhlasný postoj zaujímá tento respondent: „Vyšší progresivní sazba daně bude mít pouze psychologický efekt. Dopad na státní rozpočet bude zanedbatelný, možná dokonce záporný. Změny daní takového rozsahu dva roky po jejich zavedení jsou škodlivé. Svědčí to jen o populismu, nikoli o dlouhodobé koncepci daňové politiky. Nikdo zatím nevyhodnotil současný systém, a už se uvažuje o jeho změně, nikoli o doladění. Největším problémem však nejsou sazby daně, ale naprosto neefektivní hospodaření státu.“
Snížení deficitu státního rozpočtu tímto způsobem se nezamlouvá ani dalšímu manažerovi: „Opětovné zavedení progresivního zdanění nejvíc odnese ,pracující inteligence‘, použiji-li výraz z marxistické terminologie – manažeři, podnikatelé, duševně pracující. Zkrátka ti, kdo mají nadprůměrné příjmy díky vzdělání a hodinám stráveným prací, jež značně převyšují týdenní pracovní limity, budou platit více než dělníci a zaměstnanci, kteří si odpracují 8,5 hodiny a mají čistou hlavu. Ti, kdo mají vyděláno, dávno tráví většinu času za hranicemi a daně v České republice neplatí. Je to populistické gesto, jehož provedení bude mít na příjmy státního rozpočtu minimální dopad. A navíc bude potlačovat soukromou iniciativu – hlavní motor rozvoje společnosti.“

Odpovídalo 149 manažerů