Česká politická scéna připomíná zarůstající rybník, ve kterém ubývá kyslíku. Základní poměry ve volebních preferencích se dlouhodobě nemění. Podstatnější ale je, že zájem o politiku klesá. Ochota volit se dostala v lednu pod 50 procent, což je polistopadové minimum. O poměrně velkých změnách ve složení Senátu vloni rozhodovala jen asi čtvrtina oprávněných voličů, přičemž o největší překvapení se postarali kandidáti bez politické příslušnosti.
Hlavní nebezpečí vidím v tom, že toto vše se děje v době, kdy se politická scéna v důsledku nekonečné řady konfliktů a skandálů dále polarizuje. Politické strany se soustředily buď na mocenské hry velkého stylu (ODS, ČSSD), nebo na vnitřní poziční hry (čtyřkoalice). Lze se divit, že věcná politika se stala Popelkou, že pocit rovných šancí vyprchává a společnost se opět dělí na „my a „oni ? Lze se divit, že čím dál větší počet lidí má pocit, že na politiku nemá žádný vliv? Jinými slovy, lze se divit tomu, že legitimita politického systému se drolí? A to vše se děje v době, kdy nám Evropská unie poslala dvě nepříjemné zprávy: že naše demokracie je ohrožena klientelismem a mafiemi spojenými s komunistickým režimem a že konkurenceschopnost naší formálně tržní ekonomiky neroste, nýbrž klesá.
Nová strana?
Varovné signály neprobudily politické strany, ale občanskou společnost. Nezávislým iniciativám a občanským hnutím, které jsou politickými stranami odkazovány na periferii dění, asi nakonec nezbude nic jiného, než se prezentovat jako politická síla (EURO 4/2001). Není to ideální řešení, ale v dané situaci asi jiná cesta z politického patu není. Byl to ostatně Václav Klaus, kdo řekl: „Chcete–li mluvit do politiky, založte si politickou stranu! Nikdo jiný, pokud vím, těmto seskupením zásadně přívětivější nabídku ke spolupráci nedal. Možná na tom mají svůj díl viny i jejich představitelé. Ani jejich vzájemná spolupráce nebyla vždy bez napětí a nabídky od různých politických subjektů také nebyly zcela bezvýznamné.
Již několik měsíců se představitelé různých iniciativ scházejí, diskutují s lidmi z politiky, vědy a byznysu a hledají řešení. Byl jsem potěšen pozváním na diskuse a semináře, které se pod střechou „Institutu pro evropskou politiku a ekonomiku na toto téma konají. Jsem totiž přesvědčen, že prozíravá politická elita má poskytovat co největší prostor zájmovým seskupením a jejich lidem otevírat dveře do politiky. Naše politická elita se naopak uzavírá. To přispívá jak k věcnému vyprazdňování české politiky, tak k formování kontraelity.
Silný program.
Vidím tři scénáře s otevřeným koncem. První scénář nyní píší nezávislé iniciativy. Půjde v něm o to, zda naleznou dostatečně silný program, na kterém se sjednotí. Čím věcnější program to bude, tím větší šanci jejich integrace bude mít. Má–li z toho všeho ale vzniknout politická strana, bude potřebovat ideologii, která jasně řekne, jaké zájmy bude reprezentovat. Stran s ideologiemi připomínajícími balony plné horkého vzduchu je na naší politické scéně už dost. Stran s „hutnou a věrohodnou ideologií vycházející z poznání reality, ve které se tato země nachází, je poskrovnu. Tady určitá šance je.
Vstřícnost.
Druhý scénář budou psát dnešní politici. Budou–li na toto dění reagovat povýšeně a odmítavě, pravděpodobnost přerodu iniciativ v politickou stranu bude poměrně velká. Sdílím názor, že politické síly od středu doprava by se neměly drolit, ale spíše tmelit. Vstřícnost je tedy namístě. V první řadě jde přece o to nalézt cestu z oposmluvního patu české politiky. Jinak moc velké šance na obrat směrem k věcně a ideologicky konzistentní politice tato země nemá. Proto si myslím, že třetí scénář se bude psát pouze v případě, že reakce politiků na toto dění nakonec povedou ke vzniku nové strany. Bude–li tato strana schopna přivést do politiky alespoň polovinu těch, kteří po hořkých zkušenostech nechtějí nebo prostě nemají koho volit, bude to jedině dobře. Žádná z existujících stran tyto lidi k volebním urnám už asi nepřivede. A čím méně bude voličů, tím větší bude riziko buď dalšího patu, nebo nějakého extrémního řešení.
Potenciální voliči.
Není vyloučeno, že by takové uskupení mohlo získat zklamané voliče ODS, pro které v důsledku těsného koaličního spojení s KDU–ČSL není přijatelná už ani Unie svobody, u níž zklamaní voliči ODS poměrně často končili. Může získat i některé ze zklamaných voličů Unie svobody, kteří se nebudou ochotni smířit se všemi jejími prohrami a kompromisy, naposled s prohrou ve hře o lídra čtyřkoalice. V každém případě by takové uskupení mohlo sehrát roli významného partnera buď pro celou čtyřkoalici, nebo jen pro Unii svobody. Vše záleží na tom, jak bude vypadat politika stran čtyřkoalice, směřování a manévrování nového lídra, tance okolo vzniku stínové vlády a jejího programového prohlášení, spolupráce ve sněmovně a v Senátu a z toho všeho vyplývající pevnost spojení stran čtyřkoalice v těžkých chvílích, které teprve přijdou. Proto vidím dění okolo Jiřího Lobkowizce trochu méně dramaticky, než je prezentoval týdeník EURO, nicméně s vědomím, že žádný scénář zatím nebyl dopsán.
