Pacient ležící na posteli nevypadá úplně zdravě. Z úst mu trčí hadičky, ještě nezapojené do přístroje. Však se také nacházíme na jednotce intenzivní péče a úkolem personálu je, aby takzvaně osetoval, tedy připravil okolní přístroje na léčbu. Není to jednoduchý úkol. K něčemu takovému se i odborný personál dostává spíš nárazově, v některých případech jen několikrát ročně. Přesto je potřeba postupovat rychle a s naprostou jistotou. Doktoři a sestry to zkoušejí, a i když se jim možná při práci zrychluje tep srdce a docela snadno na sobě ucítí stres, ve skutečnosti tady nemohou nic zkazit. Trénují totiž ve virtuální realitě.
Připravila ji pro ně společnost Virtual Lab, českobudějovická firma, která se světem virtuální realitou dlouhodobě zabývá. Umí díky uměle vytvořeným prostorům trénovat třeba řečnění a schopnosti potřebné pro vedoucí pozice, školit bezpečnost práce, pomáhat s fóbiemi, poskytovat prostory pro obchodní jednání, kdy každá strana sedí na jiném konci státu nebo dokonce světa, ale taky zpříjemňovat starším lidem dny v seniorských domech. Díky technice se totiž vydají na výlety, i když třeba ze zdravotních důvodů nejsou schopni opustit budovu.
Prostory virtuální reality v jejím pojetí nejsou zábava, ale místa, kde lze trénovat na skutečný svět. A v některých oblastech je to zřetelně třeba.
Pacient je zatím navíc
V českobudějovické společnosti přišli s nápadem naprogramovat sál intenzivní péče před rokem a půl. Byla to doba, kdy se od lékařů v médiích objevovaly zprávy, že lůžek pro pacienty je dost, ale odborného personálu se nedostává. Jenže na školení vůbec nebyl čas.
Imaginární JIP tak začala s přístroji jako plicní ventilátor nebo dialýza. Brzy se ukázalo, že trénovat ve virtuální realitě by mohly jak sestry, tak studenti a začínající lékaři. Zdravotnický personál může nanečisto získat jistotu a zručnost a zároveň jsou v prostředí, kde se sami nenakazí. Trénovat se tu dá bez účasti školitele a tak dlouho, dokud si člověk daným scénářem není jistý.
Jenže zároveň taky vyšlo najevo, že položit před doktory či sestry pacienta, ať už s jednou nemocí, nebo jejich kombinací, je krok, který je tak trochu navíc. „Výrazně užitečnější bylo přejít na učení se nastavování techniky. Shodli se na tom jak její výrobci, tak lékaři i zdravotní sestry,“ popisuje Leoš Kubíček, CEO a spoluzakladatel Virtual Lab. Původní plán – nastavování kombinací přístrojů pro konkrétní léčbu, případně rovnou léčba pacienta – tak bude až dalším krokem. „Krizové řešení s pacientem s covidem jsme opustili. Dnes už to vlastně není ani tak aktuální,“ dodává Kubíček.
Ale i nastavení každého jednoho konkrétního přístroje vyžaduje úzkou spolupráci jak s lékařskými odborníky, tak s výrobci techniky. Jakmile k ní však dojde, k překvapení dochází na všech stranách. Počínaje milým udivením, jak říká Kubíček, že virtuální prostor opravdu věrně kopíruje ten skutečný.
Nanečisto
Ve chvíli, kdy na sobě má personál nemocnice 3D brýle, lidé v rukou svírají ovladače a snaží se zapojit správné hadičky na určená místa, našroubovat konektory, umístit filtry, sety, pověsit dávkovače a mnoho dalších úkonů, člověk snadno zapomene, že to všechno dělá jen „jako“. Právě o to tu jde. Není třeba perfektních zobrazení, stačí ocitnout se uprostřed všeho a hýbat věcmi okolo, a pro lidský mozek už jde o realitu, ve které se umí velmi rychle učit.
„Nejdřív jsem k tomu byl skeptický. Nevěřil jsem, že to v současné době technologie umožňují. Ale první představení reality mě překvapilo,“ přiznává Richard Tesařík, primář ARO Nemocnice České Budějovice. Je jedním z těch, které virtuální realita přesvědčila natolik, že pomáhá tento virtuální svět připravovat z pohledu lékařů. Na přesné podobě zdravotnické techniky se podílí společnost B.Braun, která ji vyrábí, a dokonce se z vlastní iniciativy zapojila do jejího šíření v nemocnicích.
Přístroje ve virtuální JIP už si vyzkoušeli v nemocnicích v Táboře, Písku, Českých Budějovicích či Jindřichově Hradci, Praze i Brně a v několika městech na Slovensku. Dohromady Kubíček napočítává desítky nemocnic a brzy má přibýt mimo jiné Simulační centrum Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. To je reálný prostor, kde se budoucí personál trénuje: centrum je vybaveno podobně jako reálná nemocnice. Na střeše má heliport, v nemocničním patře operační sály, jednotky intenzivní péče, zdravotnickou techniku a simulátory, a do měsíce má dostat i virtuální přístroje.
Spoluzakladatel Virtual Lab Leoš Kubíček. Se souhlasem Virtual LabVirtual Lab se se svým projektem zúčastnil například přeshraniční konference s Bavorskem, kde o spolupráci projevila zájem místní univerzita i nemocnice. Rozjednaná je kooperace s Německou hospodářskou komorou v Bavorsku i jednání s Linet Americas, se kterým by firma mohla vytvořit tréninkový modul na ovládání klíčových postelí.
I když projekt vznikl v návaznosti na pandemii, právě ona nakonec jeho rozšíření v nemocnicích zásadně zpomalila. Kubíček vysvětluje, že dokud technologie v nemocnicích nejsou, ve chvíli, kdy je personál vytížený, není možné je tam ani zavést.
Vidím, tak to tedy existuje
Obecně k proškolování stačí virtuální brýle a aplikace právě z dílny Virtual Lab, která představuje prostředí JIP. Zdaleka to není první prostředí, které v neskutečném prostoru firma vystavěla a kam zákazníky vodí. Na virtuální realitu je specialista. A že je trénink v ní pro lidi ideální, to si už zkouší roky.
Celkově dopady virtuální reality na lidi popisuje její CEO Kubíček slovy jako programování mysli nebo rovnou přeprogramování sebe sama. Co mozek vidí, to podle něj dokáže považovat za pravdu. Bez ohledu na to, že sám ví, že to právě vidí ve světě, který není skutečný.
Základ něčeho takového mimochodem někteří lékaři používají i bez technologií už desítky let třeba pro pacienty, kteří přišli o jednu z končetin a zažívají takzvanou fantomovou bolest, tedy bolest části těla, kterou už nemají. Prostě tím, že jejich mozku ukážou v zrcadle například obraz zbývající nohy, a přesvědčí jej tak o tom, že ho nemá co bolet.
S moderní technologií lze na stejném principu – tedy ukázat mozku realitu, která mu pomůže – řešit fóbie z výšek, pavouků, létání nebo třeba veřejných projevů. Stačí lidi vystavit dané situaci v počítačovém prostředí, s brýlemi na hlavě a stejnými pocity, jako by se pohybovali v prostředí reálném. Tím, že tělo zažívá stres, časem se na nepříjemnou situaci dá zvyknout. Podobně se lze vypořádat s posttraumatickým stresovým syndromem nebo napomoct proti bolesti, když člověk virtuálně vnímá své tělo v lepším stavu. Tedy vlastně podobně jako se zmíněným zrcadlem.
Domyšlená gravitace
Při seznamování se s takovým v počítači vytvořeným světem lidé někdy podle Kubíčka leknutím snímají brýle z hlavy, občas křičí nebo mají dojem, že cítí vjemy, které kolem nich nejsou, jako je třeba vítr nebo gravitace při jízdě na virtuální horské dráze. Při některých situacích a velmi vysokém tepu účastníka dokonce tvůrci takové reality raději své klienty vracejí zpět, do prostředí bez brýlí.
Zatímco se virtuální trénink snaží prosadit v nemocnicích, všímá si takových postupů i další sektor, který v posledních měsících prošel velkou proměnou: školství. Tam může virtuální realita zaujmout studenty a usnadnit a zrychlit učení díky intenzivním zážitkům, které se koneckonců můžou dít kdekoliv. „Letos už máme virtuální realitu včetně softwaru na dvacítce základních, středních i vysokých škol,“ popisuje Kubíček.
Virtuální jednotka intenzivní péče. Se souhlasem Virtual LabCo se týče virtuální JIP, do budoucna si ji představuje v zahraničí. Jednání už probíhají s Německem, Rakouskem, ale i Spojenými státy či Brazílií.
Souběžně chce firma rozšířit i nabídku toho, co lze vlastně v počítačem vytvořeném oddělení intenzivní péče dělat. Přibýt mají jak přístroje, tak možná i reálný lektor – tedy člověk, který bude moct do prostoru vstoupit vzdáleně a objeví se v něm stejně jako účastníci školení. Aniž by ve skutečném světě všichni ve stejné místnosti opravdu byli.
