Pozoruhodné je to zejména ve srovnání se Slováky, s nimiž od roku 1918 s přestávkou za druhé světové války sdíleli společný stát i měnu až do měnové odluky v únoru 1993. Dalším pozoruhodným fenoménem je, s jakou nevolí přijali Češi „kurzový závazek“, který zavedla ČNB v listopadu 2013 na úrovni 27 korun za euro.
Přestože na grafu vývoje kurzu koruny k euru je krásně vidět, že od roku 1999 do roku 2006 byla koruna často podstatně slabší než dnes (jednu dobu taky byla za 38,40 za euro), v paměti utkvěl mimořádný spotřebitelský komfort, který Češi v cizině zažívali v létě 2008, kdy se euro dostalo pod 24 korun, a opět se k téhle hranici přiblížilo v létě 2011.
Teď nebudu vykrádat časopis, pouze bych poukázal na jeden „měkký“ faktor, který musel sehrát roli v obojím: Češi jsou velcí cestovatelé. Řekl bych, že jsou na zahraniční turistiku zdaleka nejvíce fixovaný postkomunistický národ, a jako takový pochopitelně bude na kurz své měny mnohem citlivější než obyvatelé zemí s podstatně nižším sklonem k cestování.
Češi v podstatě stáli u zrodu cestovního ruchu na Jadranu, který byl ovšem za starého režimu vysoce ceněnou destinací
Jak tvrdí zakladatel jedné z největších cestovek ve střední Evropě, Exim, Tunisan Ferid Nasr, je velký rozdíl mezi Čechy a Poláky, kteří jezdí jednou za dva tři roky, ale mezi Čechy a Němci (rovněž velkými cestovateli) najdete jedinou odlišnost- kupní sílu.
Je to v každém případě znak určitého životního stylu-urbanizované průmyslové civilizace, lidí, kteří měli nárok na dovolenou, nemuseli plánovat žně a také trochu peněz. Historická data dokazují, že dovolená u moře je český masový fenomén po dvě generace. Celkový počet zahraničních turistických výjezdů se v letech 1965-1980 zešestinásobil a překročil deset milionů ročně. V drtivé většině případů se jednalo o Maďarsko, bývalou NDR a Bulharsko, případně Rumunsko.
Do Bulharska jezdily od 70. let stovky tisíc „Čechoslováků“, včetně rodin lépe placených dělnických profesí, často s podporou odborů. Velké průmyslové podniky té doby měly u Černého moře vlastní rekreační areály, v kterých se mohlo v chatkách a pod stanem v jednom turnusu najednou „odrekreovat“ několik set lidí. Strava a pivo dovezené z Čech, ceny mírné, moře teplé. Dodnes na to pamětníci z litvínovské rafinérie nebo ostravské Nové huti se slzou v oku vzpomínají.
Turistika do kapitalistické ciziny byla nedostupná: zatímco v éře doznívajícího Pražského jara v roce 1969 se výjezdy na Západ podílely téměř čtvrtinou (často to byla jednosměrná cesta do emigrace), už následující normalizační rok 1970 srazil tento podíl na pouhých pět procent a tak to vydrželo téměř do konce režimu.
Milujeme Jadran- ve stoje i v lehu
Nejméně jednu českou gymnaziální učitelku za sezónu musely na Jadranu sežrat žraloci už před druhou světovou válkou, jinak by nebylo v okurkové sezóně o čem psát. Češi v podstatě stáli u zrodu cestovního ruchu na Jadranu, který byl ovšem za starého režimu vysoce ceněnou destinací, kde žadatel musel získat devizový příslib na tehdejší jugoslávské dináry a výjezdní doložku.
Jugoslávci se sice k Čechům chovali přátelsky, mně třeba s výpravou ptáčkařů a herpetologů u Dojranského jezera v jihovýchodní Makedonii velmi vlídně zabránili (neúmyslnému) překročení hranice do Řecka. Nicméně byli jsme pro ně zdrojem jistého pohrdavého pobavení. Typický Čech v šortkách a froté ponožkách v sandálech, který musel obracet každý dinár, kuchtil v kempu z dovezených zásob, a často se pokoušel prodat nějakou tu nafukovací matraci z Gumotexu Břeclav nebo nějaký jiný hit, se od Italů, Rakušáků a západních Němců nechal poznat na desítky metrů. Z té doby také nejspíš pochází průpovídka o tom, že „Češka si nejdřív lehne, a potom sedne“, což mnohé chorvatské mladíky ukrutně přitahovalo.
Chudáci jedni nezkušení, málo zcestovalí-nikdy nebyli v takovém východním Německu, natož pak v mnohonárodnostním sovětském impériu…
Zatčen v jeskyni
Ale i jinak bylo cestování v Ostbloku spojeno s často barvitými zážitky. Dvakrát mě sbalili policajti za černé kempování, jednou v Budapešti, jednou v Bulharsku na severním pobřeží, kde jsem s partou spolužáků po maturitě tábořil dva týdny v krasové jeskyni v přírodní rezervaci s přímo luxusním výhledem na moře. Tak krásný, a v přepočtu za tři stovky na týden, jsem už nikdy neměl. Akorát tam na cvičné střelby přijelo bulharské dělostřelectvo…
Polská lekce z mezinárodního obchodu
Nejlepší praktické cvičení v mikroekonomii na téma cenová arbitráž v mezinárodním obchodě mi dali ve vlaku z Varny do Budapešti polští pendleři, kteří vezli džíny, falešná trička Lacoste a cigarety Kent z Turecka. Už tehdy mohli Poláci- na rozdíl od nás- jezdit, kam chtěli, pokud dostali vízum a sehnali si nějak peníze. Tohle je jak: do Turecka pašovali kožešiny z polárních lišek, ruské vojenské dalekohledy, zkrátka cokoli, co se dalo na Velkém bazaru v Istanbulu prodat.
Ty kentky, to je obzvlášť zajímavý „special case“, protože v Ceaušeskově konzumně zcela vyprahlém Rumunsku bylo držení tvrdé měny trestné a jedna krabička bůhvíproč zrovna téhle značky se dala prodat za nehorázné peníze v rumunských lei. Sloužila totiž nejen jako „status symbol“, ale fakticky jako paralelní měna. Pevná jako dolar, akorát legální.
Úplně spaření přiběhli na poslední chvíli před odjezdem vlaku z bukurešťského nádraží moji polští spolucestující, v civilu učitelé na střední škole, s taškami narvanými strašlivými rumunskými ponožkami z nějaké uměliny. Užasle jsem se jich ptal, co s tím aušusem budou dělat.
„To by ses divil, v Budapešti je prodáme na bleším trhu za forinty. A forinty máte vy Češi na příděl, takže je v Praze vyvekslujem za dobré, tvrdé západoněmecké marky“. Byl to bizár, ale oni o pár let později dováželi z Číny laciný textil po kontejnerech. A Češi jezdí na tržnice do Polska dodnes.
Čtěte další komentáře autora:
