Cesty za nebezpečím vynášejí 265 miliard dolarů ročně. Válečná turistika na tom má stále rostoucí podíl
Když jeruzalémského veřejného žalobce Saula oslepil na půli třísetkilometrové cesty do Damašku mohutný světelný záblesk, cosi se v něm pohnulo. Dosud drsný chlapík krapet policajtské nátury otočil svoje kroky i mysl a jal se coby apoštol Pavel hlásat křesťanskou lásku.
Oslňující záblesky na cestě z Jeruzaléma do Damašku jsou dnes jevem podstatně běžnějším a prozaičtějším. Láska k bližnímu sice zrovna není na pořadu dne, ale zato je to dobrý byznys.
Vyhlídka na bitvu
Z tisícimetrové výšky vyhlídek v polozbořeném a de facto opouštěném syrském městě Kunejtra (dnes v demilitarizované zóně mezi Izraelem a Sýrií) je úžasný výhled na zelené pahorky na syrské straně hranice. Během posledních tří let ale pověst Kunejtry coby turistické destinace významně stoupla. Začala lákat stovky turistů místních, z Izraele i cizinců.
Z jejích vyhlídek s napětím ve tvářích a dalekohledy a fotoaparáty v rukou sledují, jak lidé dole na pláni, aktéři syrské občanské války, jeden druhého vraždí.
„Vždycky, když je tady bitva, je tady i zástup lidí,“ řekl americkému časopisu The Atlantic Kobi Marom, čtyřiapadesátiletý vysloužilý plukovník izraelské armády, dnes turistický průvodce. „Lidé sem denně chodí, aby tu show viděli. Pro ty, kteří sem přijedou zdaleka, je to zajímavá atrakce. Mají pocit, že jsou toho součástí. Můžou jít domů a říkat přátelům, že byli na hranici a viděli bitvu.“
Pokud vám to připadá jako lehce morbidní zábava, vězte, že máte co do činění s relativně novým a rychle rostoucím odvětvím cestovního turistického ruchu – válečnou turistikou. („Prosil bych dva týdny wellness v Rakousku a pak tak deset dnů nějaké války, asi Kongo. Říkalas Brazzaville, nebo Kinshasa, miláčku? Jistě. Berete Diners Club?“ představuje si člověk, že zní taková objednávka.)
Popravu, madam?
Cestování za smrtí a utrpením má dlouhou a úctyhodnou tradici. Za otce moderní organizované turistiky je považován Angličan Thomas Cook, který v polovině 19. století vytušil, že v řadách bohatnoucí střední třídy existuje poptávka po hromadném cestování (zejména mezi ženami: cestování o samotě by bylo společensky neúnosné, ale ve skupině, to je něco jiného).
Cook, týž muž, jehož jméno dodnes poskytuje název jedné z největších cestovních kanceláří světa, pořádal po Anglii výpravy na výstavy, plesy a za dalšími bohulibými účely. Ale nejspolehlivějším zdrojem příjmů pro něho v počátcích bylo organizování výprav na veřejné popravy. Pro úctyhodné viktoriánské dámy, mějme na paměti; ne žádné moderní cyniky.
Od těch dob je příležitostí pro „temnou turistiku“, jak se tomuto odvětví říká, pochopitelně nespočet; a ne vždy jsou motivovány výhradně krvelačností publika. Návštěvy u pecí v Osvětimi, polí smrti v Kambodži, oblastí kolem Černobylu nebo Ground Zero v New Yorku sice řečenou voyeuristickou charakteristiku také mohou naplňovat, ale zároveň slouží – alespoň podle organizátorů – ke vzdělání a lepšímu pochopení událostí, jež tyto temné destinace proslavily. Přesný poměr těchto motivací je ryze individuální a zbytku světa zůstává milosrdně skryt.
Co tedy temná turistika nabízí? Pokud máte dostatek peněz, nikdy nebylo snazší než dnes odletět třeba do rwandského Kigali a podívat se do tamního muzea genocidy. U pole v Pensylvánii, kde se 11. září 2011 slavně zřítil let 93, začali tamní farmáři už zhruba měsíc po tragédii vybírat vstupné. „Komercionalizace lidské smrti a utrpení je vnímána jako legitimní,“ říká Philip Stone, zakladatel britského Ústavu pro výzkum temné turistiky, jenž má sám doktorát z thanatologie, nauky o smrti, a dříve pracoval v běžném cestovním ruchu.
Hizballáh a sushi
Královskou disciplínou v tomto oboru ale pochopitelně je takové cestování, které vás dostane do centra současného dění. „Afrika je kontinent, jenž oplývá divokou přírodou, ropou i kalašnikovy – jak by mohl nebýt fascinující?“ klade si řečnickou otázku text propagující na stránkách firmy War Zone Tours její netradiční cestovní služby. „Súdán, Somálsko, Kongo jsou našimi pravidelnými destinacemi,“ píše se dál.
Firma slibuje, že takto strávená dovolená bude „dynamická“ – a to asi nelže.
„Pokud je vaše představa o správném letním dopoledni naplněna, když se prodíráte demonstrací Hizballáhu, navštívíte místa největších sebevražedných výbuchů a pak si zajdete na sushi, Bejrút je pro vás to pravé město,“ praví jiný text. No neberte to.
Pokud si ale myslíte, že zmíněné kratochvíle jsou výsadou regulérních šílenců (či důstojníků polovojenských jednotek ve výslužbě, najdete-li rozdíl), jste vedle. Britský deník The Guardian letos zpovídal padesátiletého Andrewa Druryho, majitele renomované stavební firmy v jihoanglickém hrabství Surrey. Drury přivábil pozornost reportéra listu, když v Turecku zpravodajsky pokrýval strastiplnou pouť somálských uprchlíků do Evropy. Jeho krajan tam byl také – ale mířil obráceným směrem, do Mogadiša. Na dovolenou.
Turista = normálnost „Tam jezdím nejraději,“ řekl reportérovi Drury, který se rekreuje v různých pekelných místech světa už dvacet let, „lidé v Anglii si myslí, že Somálci jsou samí gangsteři, piráti a překupníci drog. Ale tak to není, nebo alespoň ti lidé, které znám já, jsou milí a pozorní a udělají pro vás všechno na světě.“
Tak jednoduché to také není. Drury se naučil na sebe během cestování nic neprozrazovat, „ani těm, kterým věříte“, a na otázku, jak dlouho se zdrží, má jedinou odpověď: Zítra odlétám. Než začal jezdit sám, zařizovala jeho cesty firma Untamed Borders (viz graf). Jak sám říká, bez jejich vedení by jeho první cesty na sever Afriky, Blízký východ i dalších nemožných destinací byly, jemně řečeno, komplikovanější.
Odměnou mu jsou nevšední zážitky. Jedním takovým bylo setkání s padělatelem peněz v afghánském Kandaháru. „Byl to ten nejhorší padělatel na světě,“ citoval Druryho list The Guardian, „podal mi čerstvě nakreslenou bankovku, ale než jsme dořekli pár vět, veškerý inkoust z ní slezl.“ Slovo dalo slovo a oba muži zjistili, že mají společnou lásku ke kriketu. Padělatel-fušér pak Druryho vzal na alternativní prohlídku Kandaháru včetně návštěvy pašeráckého bazaru.
„Lidé, kteří žijí v chaosu, vítají turistův příchod jako známku normálnosti,“ říká Drury. „Podle toho s ním také jednají,“ dodává. I to umí být tvář temné turistiky, jakkoli to není pro každého.
Turisté s napětím ve tvářích a dalekohledy a fotoaparáty v rukou sledují, jak lidé dole na pláni, aktéři syrské občanské války, jeden druhého vraždí.
O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz
