V čase krize eura je atmosféra v Evropě spíše ponurá. A tak ji v neděli 26. června čínský premiér Wen Ťia-pao při návštěvě Stratfordu, rodiště Williama Shakespeara, projasnil slovy, že v Shakespearovi dala Evropa světu „největšího spisovatele všech dob“.
Foto: Profimedia.cz
Agentury nehlásily, zda čínský předseda vlády má rád i ono místo z Hamleta, v němž hlavní hrdina předstírající šílenství, aby odhalil a potrestal zločin, suše sdělí svým přátelům přijíždějícím z ciziny: „Dánsko je vězení.“
V noci z 25. na 26. června byl v Číně propuštěn z vězení disident Hu Jia. Aktivisté lidskoprávních organizací se bili v prsa, že to jejich protesty nejprve zlepšily podmínky Jiova věznění a nakonec mu zajistily svobodu. Human Rights Watch ale upozornila, že jen od února skončilo v Číně za mřížemi 130 dalších politických vězňů. A pozorovatelé vidí v propuštění Hu Jia taktiku premiéra, jemuž se před evropským turné – návštěvou Londýna, Budapešti a Berlína (v Paříži byl loni v listopadu čínský prezident) – hodila nějaká pozitivní zpráva. Jinými slovy: Pekingu na Evropě velmi záleží, a proto přistoupil ke vstřícnému gestu a přesně je načasoval.
Lísání obrů
Čína se snaží. Při volbě nového šéfa MMF po politicky zmermomocněném Strauss-Kahnovi pominula přirozeného kandidáta „vynořujících se trhů“, Mexičana Augustina Carstense. Místo toho srovnala krok se Spojenými státy a zejména s Evropou, když její volba padla na Sarkozyho ministryni financí Christine Lagardeovou. Dokonce 22. června zahájila jednání s Prozatímní národní radou (PNR) v libyjském Benghází, povstaleckým centrem proti Káddáfího režimu. Nešla tak daleko jako některé evropské země a neuznala PNR za „jediného reprezentanta libyjského lidu“.
Peking, který se už překvapivě zdržel při hlasování o rezoluci OSN č. 1973, a tím legalizoval vojenský zásah proti Tripolisu iniciovaný Británií a Francií, však nazval PNR „důležitým partnerem v dialogu“.
V Berlíně strávil Wen Ťia-pao téměř tři dny od 27. do 29. června. A teprve tam vysvitlo, proč si s sebou do Evropy vzal skoro celou vládu (13 ministrů!) a početný podnikatelský doprovod. Čínský velvyslanec v Berlíně mluvil o „novém začátku“ vztahů mezi oběma zeměmi; bylo podepsáno více než 35 kontraktů.
Přitom již nyní je vzájemný obchod na bezprecedentní úrovni. Čína je sice až pátým klientem v pořadí, který nakupuje německé zboží, je však prvním dodavatelem Německa. Loni překročil objem obchodu mezi oběma státy 142 miliard dolarů (asi 100 miliard eur), což znamená oproti roku 2009 růst o 20 procent. Tento vývoj na ose Berlín-Peking je jednou z hlavních příčin, proč jsou odhady růstu HDP Německa neustále revidovány směrem nahoru; spolková vláda prognózuje tři, někteří ekonomové dokonce čtyři procenta. A nikdo netají, že tento růst je tažen silnou čínskou poptávkou.
Oficiální Praha dobře ví, že se nemusíme bát Řecka, ale jen zpomalení německého růstu, na němž dodavatelsky „parazitujeme“ v míře větší než malé. A problémy velkého souseda byly by jisté, kdyby se nad německo-čínským byznysem objevil mrak.
Zadrhnutý mechanismus
Zhruba do finanční krize fungoval svět jednoduše: Čína vyrobila – případně jen zkompletovala a zabalila – zboží s pomocí levné pracovní síly, za což obdržela minimální – čtyřprocentní – přidanou hodnotou (96 procent přidané hodnoty za zboží Made in China shrábly firmy německé, japonské, jihokorejské, americké…). Toto zboží se spotřebovalo zejména ve Spojených státech (70 procent tamního růstu bylo taženo spotřebou) a zaplatilo v dolarech. A Čína tyto dolary půjčovala americké vládě, aby cyklus, který profesoři globalizace vynášeli do nebes, mohl pokračovat.
Pak se to zkomplikovalo. Vlastně už v roce 2007, kdy v létě praskla americká nemovitostní bublina, hlavní páka tamní spotřeby, konzumovala už většinu čínského zboží Evropa a ne USA. Potom byl realizován geniální nápad záchrany finančního sektoru formou privatizace zisků a socializace ztrát. Evropská dluhová krize je jen specifickou variantou důsledků tohoto morálního hazardu, prohloubenou ještě strukturálními nerovnováhami obchodních a platebních bilancí pod jedinou střechou eurozóny, jejichž dopady jedna měna pro naprosto odlišné státy jen zesílila.
Mezitím původní blahořečení – a později okaté přehlížení – amerického dluhu různými experty přešlo ze dne na den ve stav nepřekonatelné hrůzy. Dluh Spojených států dosáhl totiž zákonného stropu: Činí 14 bilionů 300 miliard dolarů (10 bilionů 114 miliard eur). Předmětem vášnivé diskuze mezi demokraty a republikány je proto strop ještě vyšší (16,5 bilionu), neboť hrozí, že od 2. srpna nebudou v USA peníze na platy učitelů, vychovávajících občany k řádnému vlastenectví. A že nebude ani na platy policistů, kteří jsou tutéž výchovu čím dál častěji nuceni „dotáhnout“ pendrekem (tento „postgraduál“ je pro „studenty“ výjimečně zcela zdarma). Prognózy finančního rezortu Timothyho Geithnera pro rok 2020 hovoří o schodku 26 bilionů 300 miliard dolarů. Celkem 9 bilionů 700 miliard amerického dluhu drží zahraniční investoři, z toho 4,5 bilionu Čína a Japonsko…
Euro, nebo život!
„Takhle to už dál nejde,“ říkají dnes titíž profesoři globalizace, kteří uvedenému mechanismu ještě nedávno tleskali. Není divu, že centrální banky po celém světě dávají zvolna dolary do frcu a nakupují – Řecko Neřecko – euro. Jen za letošní první kvartál prodaly jedno procento svých dolarových zásob a klidně je navýšily o půl procenta evropským monetárním prokletím. Není divu, že Čína Evropu povzbuzuje a slibuje jí hory doly. Pěkně situaci vyjádřil člen vedení Evropské centrální banky (ECB) Jürgen Stark, když se snažil vysvětlit, proč prostě musí být euro zachráněno: „Kdyby nebylo, nákup dluhopisů evropských zemí Čínou by byl nereálný.“ Zkrátka: Čína už žádné drachmy, pesa či liry u sebe doma jen tak z plezíru štosovat – a půjčovat – nebude. A dolarům už nevěří. Euro, nebo život!
Obavy z vývoje v USA a nezadržitelný růst čínských mezd (průměrně 10 až 15 procent ročně) nutí evropské politiky upnout se k naději, že Čína – coby čím dál dražší a investorsky čím dál méně zajímavá „dílna světa“ – po Americe převezme roli spotřebitelské lokomotivy globálního růstu. Německý ministr zahraničí Guido Westerwelle se zasnil takto: „V Číně vznikne střední třída sestávající z několika set milionů lidí, kteří budou chtít konzumovat produkty evropské kvality a podporovat evropské investice, zvláště ty německé.“
Pozor na překlad!
Jenže ono to může být složitější. Růst čínských mezd je produktem mnoha divokých stávek a násilných srocení, po nichž často provinční průmyslové aglomerace zahaluje černý kouř, stoupající z budov státní správy. Nedávno ostatně prasklo, že tato správa nasekala dluhy za 10 bilionů 700 miliard jüanů (1 bilion 150 miliard eur). Toto číslo je patrně podhodnocené a určitě nesplatitelné. Čínské banky jsou tedy podemlety bahnem špatných úvěrů.
Wen Ťia-pao musel v pátek 25. června ujistit, že zchladí přehřátou ekonomiku, zatne tipec pádivé inflaci a zároveň zajistí „další rychlý růst“. Investory to příliš neuklidnilo, protože jim to nedává smysl. Při restriktivní monetární politice Pekingu nemůže nedojít k čínskému zpomalení, které nemůže nevést k poklesu světového obchodu. A k negativním dopadům na růst německý i – český. V čínských aglomeracích bude pak dozajista méně práce. A více srážek, ohňů i zatčených disidentů beze jména. Že by optimální podnikatelské prostředí?
Na novinářskou otázku, zda německo-čínskému „novému začátku“ nepřekáží lidskoprávní situace „strategického partnera“, odpověděl ministr Westerwelle pohotově: „Obchodujeme s Čínou, nikoli s našimi hodnotami.“ Jako by se v Berlíně – v záplavě čínských lichotek a úsměvů – vznášel Hamletův duch. A nejen ze slavné forbíny Jana Wericha, v níž klaun líčí vraždu spícího dánského krále uzurpátorem trůnu: „Přikradl se k němu a nalil mu do ucha med! Nebo jed? Já teď nevím, já jsem to četl v originále.“
Četba Číny v originále – a porozumění realitě, pojmům a souvislostem – nás teprve čeká.
