Osudem elektrárenské společnosti se bude zabývat i nový kabinet
Energie je pro moderní hospodářství životně důležitá. Potřebujeme ji, abychom mohli topit a svítit v našich domech, pomáhá nám při cestování, pohání stroje v továrnách. Světový energetický systém však musí v posledních letech čelit novým, dříve podceňovaným problémům. Energetika již není vnitřní záležitost každé země. Změny klimatu způsobené emisemi skleníkových plynů ze spalování fosilních paliv nyní hrozí celému světu včetně České republiky. Významné snížení těchto emisí však není možné bez spolupráce na mezinárodní úrovni. Tohoto cíle lze v rámci mezinárodní spolupráce dosáhnout s přijatelnými náklady. Naproti tomu při pokračování v současném přístupu budou dopady klimatických změn katastrofální a náklady na eliminaci těchto dopadů budou mnohem vyšší než náklady na snížení emisí skleníkových plynů.
Unijní energetická politika.
I v České republice musíme přestat strkat hlavu do písku a říkat, že emitujeme jen půl procenta světových emisí skleníkových plynů. Musíme vycházet z toho, že Česko emituje dvojnásobek světového průměru těchto emisí na hlavu, takže v této oblasti žijeme na úkor jiných. Musíme se přihlásit ke své globální zodpovědnosti a začít tuto situaci radikálně řešit. Klimatické změny však nejsou jediným problémem výroby energie. V posledních několika letech nabylo jasných kontur nové riziko spojené s bezpečností zásobování energií. Toto riziko má dvě stránky. Jednou jsou výpadky dodávek energie spojené s vnějšími zásahy, například teroristickými útoky. Zatímco zdroje energie lze před teroristy ochránit, u rozvodných sítí to není možné, protože nelze aby podél elektrického vedení stál každých sto metrů voják či policista. Druhou stránkou jsou pak výpadky dodávek způsobené technickými problémy zdrojů energie nebo technickými poruchami rozvodných soustav. Tomu lze předcházet zálohováním zdrojů, sofistikovanějším propojením národních rozvodných soustav a mezinárodní spoluprací. Uvědomila si to i Evropská unie a výsledkem je zahájení přípravy společné unijní energetické politiky, na němž se představitelé všech členských států EU dohodli na jarním summitu koncem března tohoto roku.
Udržitelnost, konkurenceschopnost a zabezpečení dodávek.
Vedle toho se však energetika neobejde bez konkurenceschopného trhu, který bude tlačit na snižování nákladů, a bude tak udržovat ceny energie na přijatelné úrovni. Liberalizace trhu s energií i palivy, která již probíhá i v České republice, je tedy velmi důležitá.
S představiteli ostatních států EU jsme se proto shodli, že nová energetická politika EU musí být založena na třech pilířích. Prvním je udržitelnost z hlediska ochrany životního prostředí. To znamená zvýšení důrazu na úspory energie a rozvoj využívání obnovitelných zdrojů energie. Druhým pilířem je konkurenceschopnost, kde je hlavním úkolem zajistit, aby otevření trhu přineslo prospěch všem spotřebitelům. A konečně třetím pilířem je zabezpečení dodávek. Zde je základem snížení závislosti EU na dovozech paliv a energie.
Ve vazbě na zmíněné nové trendy v energetice, nebo spíše staronové trendy, které však zásadním způsobem nabývají na významu, bychom chtěli zdůraznit jednu souvislost se specificky českým problémem. Naše elektroenergetika stojí před strategickým rozhodnutím o své další orientaci. I když se to někomu může zdát jako paradox, tak jsme přesvědčeni, že základem naší elektroenergetiky se v návaznosti na problémy, které jsme zmínili, musí stát elektřina z obnovitelných zdrojů. Nic na tom nemění fakt, že i v dlouhodobém horizontu budou obnovitelné zdroje pokrývat jen relativně menší část naší spotřeby elektřiny (v roce 2030 se předpokládá zhruba dvacetiprocentní podíl elektřiny z obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě). Zůstává ovšem otázkou, jak pokryjeme ten, i přes předpokládané masivní využití našeho velkého potenciálu úspor, podstatný zbytek naší potřeby elektřiny. Zde je nutné rovnocenně posoudit všechny reálné varianty, to je nejen jádro a uhlí, ale i zemní plyn. Problémem jsou v tomto případě vysoké ceny zemního plynu, které zatím konkurenceschopnou výrobu elektřiny v českých podmínkách neumožňují. Situace by se však nepochybně změnila, jestliže by se podařilo dohodnout nižší cenu pro dodávky stanoveného objemu zemního plynu výhradně pro výrobu elektřiny. Jsme ale pevně přesvědčeni, že rozhodnutí o další orientaci naší elektroenergetiky není nutné udělat nyní, jak někdy slýcháme. Máme na něj ještě několik let času. Zároveň jde o velmi závažné rozhodnutí, které ovlivní naši ekonomiku na mnoho let dopředu. A takovou věc nelze uspěchat, je nutné pečlivě zvážit všechny okolnosti včetně ekologických, ekonomických i mezinárodních souvislostí a vazeb. Toto rozhodnutí tedy učiní až vláda, která vzejde z nadcházejících voleb.
Úspory a vyšší výtěžnost tepelných elektráren.
Příští vláda se nepochybně bude zabývat také dalším osudem firmy ČEZ. Stát by si měl v této společnosti zachovat svoji vlastnickou majoritu, protože jen tak bude disponovat významným nástrojem nejen pro uplatňování veřejného zájmu v energetice, ale také pro financování důchodové reformy či pro podporu exportu. ČEZ vlastněný českým státem bude při rekonstrukcích svých energetických zařízení preferovat dodávky českých podniků. Pochybujeme, že by měl stejný přístup i ČEZ vlastněný zahraničním subjektem.
Na ČEZ, kde má rozhodující slovo stát, může stát také vznášet požadavky. Například ČEZ musí klást mnohem větší důraz na úspory energie. Vždyť úspory jsou nejméně nákladný způsob zajištění potřeby elektřiny, jsou levnější než výstavba nových elektráren. Úspory na straně výroby elektřiny při tom závisí na kvalitě nových zdrojů elektřiny. Současné tepelné elektrárny mají účinnost výroby elektřiny kolem 30 procent. V elektrárnách Tušimice a Prunéřov proto musí být po jejich rekonstrukci tato účinnost kolem 40 procent a v nových blocích s nadkritickými parametry v elektrárnách Ledvice a Počerady musí dosahovat 50 procent. Tyto parametry jsou v souladu například se Zelenou knihou energetické účinnosti Evropské Komise, kde je uvedeno, že je nutné zvýšení výtěžnosti energie v tepelných elektrárnách spalujících uhlí nad 50 procent v co nejkratší době. ČEZ však musí investovat i do úspor na straně spotřeby elektřiny, a to především v domácnostech. V minulosti se touto oblastí zabýval - viz například kampaň s dotovanými úspornými zářivkami v devadesátých letech. Dnes však takový přístup u ČEZ postrádáme.
Investice do obnovitelných zdrojů.
Česká republika má náročné cíle v oblasti výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Zatímco v roce 2005 byl podíl elektřiny z obnovitelných zdrojů asi 4,3 procenta, do roku 2010 má být osm procent, z toho dvě pětiny z vody, dvě pětiny z biomasy a necelá jedna pětina z větru. ČEZ musí ke splnění tohoto cíle výrazně přispět, takže musí proti současnosti výrazně zvýšit investice do obnovitelných zdrojů energie. Měl by se při tom zaměřit nejen na větrné elektrárny, jak plánuje, ale i na výrobu elektřiny z biomasy, nikoliv však formou jejího spoluspalování s uhlím, ale na energetické využití čisté biomasy, především energetických rostlin. V současné době je druhým hlavním zdrojem elektřiny z obnovitelných zdrojů v ČEZ spoluspalování pevné biomasy a uhlí. Z takto vyrobené elektřiny má ČEZ nemalé příjmy nejen formou zvýšených výkupních cen, ale i z prodeje emisních povolenek. Účelem podpory spoluspalování však není růst zisků ČEZ, ale vytvoření stabilní poptávky po energetických rostlinách a tím nastartování pěstování těchto rostlin v zemědělství. Nebude-li toto splněno, tak ztratí podpora spoluspalování smysl a jeho podpora bude zrušena. ČEZ by se proto měl v rámci spoluspalování rozdělit o zisk, který má z prodeje emisních povolenek, s pěstiteli energetických rostlin a vyplácet jim za tyto rostliny dobrou cenu.
