Snad až poněkud přehnaně bouřlivě probíhá v posledních dnech po českých ekonomicko-politických kruzích kritika dosazení dvou poslanců vládní ČSSD do představenstva akciové společnosti ČEZ. Staví totiž tento jev na roveň mnohem horšímu personálnímu propojení našeho elektroenergetického monopolisty s jiným subjektem, než je to s politickou mocí.
Ti, kteří hovoří o tom, že v civilizované evropské demokracii by něco podobného, jako je výše zmíněné státem řízené zvolení pánů poslanců, pořádně zamávalo s hladinou veřejného mínění, mají zřejmě pravdu. Ovšem pouze jaksi holou, bez rozvití. Je totiž třeba dodat, že ačkoliv se tak tváří, nekritizují žádný nový jev na naší politické scéně, nýbrž obecnou politickou kulturu a propojování politiky s podnikáním v České republice obecně. Jmenování politiků do statutárních orgánů společností, v nichž má stát významný podíl, je totiž českou polistopadovou tradicí. Není to tak dávno, co zasedali v dozorčí radě Komerční banky dva členové ODS, potažmo Unie svobody. U Michala Frankla se tehdy hovořilo o tom, že je zástupcem ministerstva financí. Toto tvrzení je svým způsobem sporné, neboť podle Obchodního zákoníku sedí lidé ve statutárních orgánech sami za sebe, ale nešť. U druhého bývalého člena dozorčí rady - mnohoministra Jana Stráského - však již o žádné zastupování žádného úřadu jít nemohlo. A případný argument, že jde o člověka působícího před listopadem 1989 v bankovnictví, není nepodobný důvodu, kterým hájí postup státu v ČEZ ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr. Takže si bývalí a nynější vládci nemají co vyčítat. Zvlášť vzpomeneme-li si na působení Livie Klausové ve společnosti ČEZ, do jejíhož statutárního orgánu dnes nastupuje šéf hospodářského výboru sněmovny František Brožík. Je proto velmi nešťastné, pokud řev okolo jeho volby ubírá místo na slunci jinému zvířecímu počinu státu v téže firmě. Fakt, že v představenstvu ČEZ zasedl šéf Škody Praha Stanislav Svoboda, je skutečně nový prvek v české politice a jeho existence do jisté míry nahrazuje vládní prohlášení. Vláda totiž jasně a jednoznačně křičí - ať žije socialismus. Tedy, rozhodně ne ten stalinistický. To bychom politikům sociální demokracie, alespoň některým, nechutně a sprostě křivdili. Zachovali bychom se totiž po vzoru nejprimitivnějších zevlounů, kterým chybí něco podstatnějšího, zač by mohli ČSSD opravdu kritizovat. I kdyby nám šlo jen o to, jak tuto stranu pošpinit, bylo by to zcela zbytečné. Teď totiž vládní strana všem svým odpůrcům nabídla argument ke kritice z obracení kormidla přímo na talíři, obloženém meduňkou a cukrovým melounem.
Velmi dobře si vzpomínám na jednu návštěvu Paříže, při níž se čeští novináři setkali s představiteli France Telecomu, kteří se v té době ruku v ruce s Bell Atlantic ucházeli o náš Telecom. Tři české žurnalisty tehdy přímo šokovali konstatováním, že v jakési obdobě správní rady jejich firmy zasedají také zástupci dodavatelů. Nemohli přitom pochopit, proč se ti pisálkové z východoevropských palem stále zajímají o to, jakou že právní formu vlastně France Telecom má. Ono jde totiž o velmi složitý statut čehosi jako podniku veřejného zájmu, zřízeného podle zvláštního zákona a připomínajícího něco mezi akciovou společností a státním podnikem.
V té době se ale ve Francii, jedné z bašt evropského socialismu, začalo veřejně diskutovat, a to prosím za socialistické vlády, zda Telecom neuvést na veřejné trhy jako akciovku. Pár let poté, jakoby příznačně v době, kdy se diskutuje o tom, zda Němci, Francouzi a další uchazeči o Telecom neprojeli svou bitvu kvůli nedostatečným, nebo dokonce nulovým úplatkům, zasedá v představenstvu společnosti ČEZ šéf jednoho z jejích největších dodavatelů. Že by si hoši z ministerstva průmyslu a obchodu vzali vzor z Francie? Možná, jenže ČEZ není France Telecom. Jde o veřejnou akciovou společnost, byť v ní má stát rozhodující podíl.
Pár dnů po valné hromadě, na níž zástupce státu volbu šéfa pražské Škodovky Svobody prosadil, prohlásil ministr Miroslav Grégr v televizi, že nemůže odhalit všechny strategické záměry státu, které jsou toho či onoho rozhodnutí příčinou. Na druhý den se objevila v denním tisku informace, že ČEZ chce kapitálově vstoupit do Svobodovy Škody Praha. Jde-li o důvod zvolení šéfa této firmy do představenstva ČEZ, jsme zřejmě svědky další stavby, která vzniká od střechy.
S tím máme u nás dobré zkušenosti. Nejprve jsme vymysleli kuponovou privatizaci a teprve potom se začali zabývat tím, na jaký kapitálový trh že to měly kuponové akcie přijít. Nejprve jsme připravili vědu o jedny zdroje a teprve potom začali vytvářet jiné. Podobných příkladů bychom našli více. Stavba od střechy, které jsme svědky nyní, je ve velmi slušném rozporu s etikou a asi i se zákony. Je veřejným tajemstvím, že Škodu Praha chtěla před časem získat Škoda Plzeň. Také se s ní hádala o název a říká se, že dokonce chtěla založit podnik velmi podobného jména, aby jí znepříjemnila život. Privatizace do rukou ČEZ by tak jistě manažerům pražské Škody mohla přinést klidný spánek. Je fascinujícím příkladem nemravnosti, pokud ji bude v představenstvu možného budoucího majoritního akcionáře (Škoda Praha je jinak na veřejném trhu) prosazovat její šéf. Při představě, že by podobné příklady v režii státu měly ještě následovat, mrazí.
Před lety prohlašoval tehdejší ministr pro správu národního majetku a jeho privatizaci Tomáš Ježek, že při privatizaci musí ekonomové utéct právníkům. Dnes to vypadá, že by totéž možná chtěli noví vládci provést tentokrát při scelování a zestátňování nákupem akcií.
Možná že propojování některých firem a jejich převod pod státní křídla je cestou k záchraně důležitých podniků. Třeba i ČKD či Škody Plzeň. Není povinností být liberál a odmítat tradiční západoevropský socialismus. Je povoleno i doufat v obnovení bývalých VHJ. Jen to, proboha, tentokrát nedělejme bez právníků. Jinak nás svět rychle opustí.
