Možná by nějaká akvizice na východě byla i dnes pro kteroukoli energetickou firmu daleko menším ekonomickým rizikem než dostavba Temelína
Být v kůži Martina Romana a Daniela Beneše by dnes věru chtěl být asi málokdo.
Ti dva, každý nějakou jinou měrou, mohou v očích veřejnosti za to, že se v Česku krade, v Africe je hlad a v Bulharsku padla vláda. Démonizování největší české firmy je u nás národním sportem. Ne, že by nebyl důvod dívat se na vliv ČEZ na českou politiku i byznys někdy dost kriticky a Martin Roman jistě není Mirek Dušín, byť se tak se svým nevinným úsměvem někdy snaží vypadat.
To, co se děje se zahraničními investicemi energetického gigantu, však není až tak velký důvod k břitké kritice, jíž jsou dnes plné noviny i televize.
Ten důvod se možná objeví, až se ukáže, jak se na Balkáně před lety privatizovalo. Při našich zkušenostech a vědomí, že Balkán je prostě předsíň Orientu, lze čekat, že některé historky nebudou zrovna z kategorie mládeži přístupných. A nepůjde jen o případné břišní tanečnice.
Investice ve své většině vyšly a je jen velmi málo pravděpodobné, že by zde firma a její dvoutřetinový vlastník, tedy čeští daňoví poplatníci, přišli o nějaké horentní sumy. To, co se odehrálo v Albánii, se jistě dalo do značné míry předpokládat. A ČEZ to také předpokládal a nechal si vystavit garanci u Světové banky. Zde jeho právníci zřejmě opravdu udělali chybičku, když beneficientem garance nebyla mateřská společnost, ale dcerka v Albánii, kterou tamní vláda jednoznačně ukradla a nechala ji řídit svým národním správcem. Situace jak vyšitá z českých dějin 1945 až 1948. Nicméně je zcela evidentní, že arbitráž, k níž dojde, ČEZ vyhraje a peníze se mu vrátí.
Bulharsko je obdobný případ, kdy politické problémy plynoucí z prohlubující se chudoby národa ústí do sociálních nepokojů. Jejich spouštěčem může být cokoli. V tomto případě to byla měsíční vyúčtování dodávek elektřiny. To se možná sice také dalo čekat, ale přiznejme, že před pádem Lehman Brothers by mu větší pravděpodobnost než jedno promile dal opravdu jenom zcela mimořádný skeptik.
ČEZ v Bulharsku navíc předpokládal, že členská země Evropské unie bude respektovat své vlastní zákony i normy mezinárodního obchodního práva. A stále je poměrně dost pravděpodobné, že pokud v Bulharsku nedojde k vysloveně revolučním událostem a změně politického režimu, budou tamní orgány své právní závazky ctít a dcery ČEZ o své licence nepřijdou. A když ta revoluce přijde, tak se holt nedá nic dělat. Proti revolucím vás nepojistí žádná pojišťovna na světě a také se dál prodávají pojistky. Podobných případů znárodnění proběhlo při revolucích po celém světě dlouhá řada a některé z nich vzniklé pohledávky nejsou vypořádány ani po několika desetiletích. Velké firmy stejně hledají dál nové trhy a investují i v hodně rizikových zemích, i když se značnou opatrností.
Kapitálová expanze přináší nové trhy nejen původnímu investorovi, ale i jeho obchodním partnerům a má pro národní ekonomiku nezanedbatelný význam. Investice západoevropských firem v Česku nepomáhaly jen české ekonomice, ale také a často i mnohem více ekonomice německé, nizozemské, rakouské atd. Není proto důvod se domnívat, že ČEZ neměl v minulosti provádět zahraniční akvizice.
A popravdě řečeno, možná by nějaká akvizice na východě byla i dnes pro kteroukoli energetickou firmu daleko menším ekonomickým rizikem než dostavba Temelína v podmínkách, kdy evropská energetická politika rozvrátila trh s energií a vyplatí se jen soláry, větrníky a nejstarší a nejšpinavější uhelné elektrárny.
Mimo jiné i proto by všichni, kteří investují své peníze v zahraničí, měli cítit podporu svého státu. Ať už jde o firmy státní nebo privátní. V Albánii se stát v případě ČEZ prakticky neangažoval a nehledal podporu například u Spojených států, které jediné mají v této zemi na něco vliv. V případě Bulharska reagoval pozdě a nedostatečně. Co už jiného máme chtít po naší diplomacii? Kvůli večírkům pro krajany a přehlídkám české kinematografie ze šedesátých let fakt daňový poplatník tolik miliard utrácet nemusí. l
O autorovi| PAVEL PÁRAL, paralp@mf.cz