Před první světovou válkou považovaly noviny za největší pohromu dlužníků „chabrusáky“ neboli mafiány, kteří parazitovali na dražbách exekvovaného majetku.
„Dražba, licitace. Poprava živobytí, rodinného života, lidské spokojenosti. Člověk se pak nechá houpat na provaze bídy, opuštěnosti – pomoz si, můžeš-li, pomoz si, jak chceš.“ Těmito slovy začíná fejeton o nespravedlivosti a krutosti exekucí, který v březnu 1899 vyšel v Národní politice. Tedy nikoli v nějakém levicovém plátku, ale v konzervativním – lehce bulvárním – nejčtenějším českém deníku, jehož „odpoledníček“ s takovým potěšením louskal Josef Švejk.
Za nejhorší – a vlastně jediný – zlořád považoval autor fejetonu „chabrus“ neboli organizované tlupy vyděračů, které parazitovaly na dražbách exekvovaného majetku a odíraly dlužníky a zprostředkovaně také věřitele: „Mráz vám tělem proletí, potkáte-li takovou smečku lidských hyen na ulici.“ Jestliže dnes jsou symbolem dluhové pasti nesloučené exekuce, vysoké odměny a velkoexekutoři typu Tomáše Vrány, pak na přelomu 19. a 20. století to byly „chabrusáci“. Podobných článků – byť většinou ne tak epických, ale přesto plných chudoby, hladu a sebevražd – lze v dobových novinách nalézt stovky.
| Chabrus |
|---|
| Spolčování dražebníků z povolání za účelem získání draženého předmětu za nejnižší cenu |
„Chabrusáci“ na to šli rafinovaně: „Dva zůstanou před domem, ti vykládají příchozím nahodilým kupcům, že z dražby sešlo, a každého nutí, aby se raději vrátil.“ Zbylí jdou dražit, a to ideálně sami, bez konkurence.
„Ta dražba! Je-li vyvolána věc ceny 50 zlatých za 10 zlatých, chechtot těch dravců je odpovědí.“ Jenže věc se prodat musí, a tak „sníží se cena vyvolací, jak jen možno“, teprve poté „některý člen družstva přihodí krejcar“ a věc je prodána: „Zrovna jako by vás na cestě přepadl lupič a přinutil vás, abyste mu svoje zlaté hodinky i s řetězem prodali za zlatku.“
Stručná historie „chabrusu“
Dle článku Lidových novin pochází termín chabrus z hebrejského slova chavroso, které znamená „přátelství“. Vyvinul se prý z „jakési svépomocné, neúřední organisace drobných pražských obchodníků“: ocitl-li se některý z členů v konkurzu, všichni zbylí přišli na dražbu a jeden z nich – bez přihazování ostatních – postiženému levně koupil zabavené věci zpět. „Pak teprve zájem laciné koupě přivedl je na dražby zastavárenské a soudní dražby majetku chudáků.“
Slušný kupec neměl kvůli „chabrusákům“ na dražbách šanci
Triků a fíglů měli „chabrusáci“ nepočítaně. Od zaplnění všech míst v dražební síni přes vydírání a zastrašování slušných kupců (kdyby vám někdo během dražby uřízl z fraku šos – což se prý opravdu dělo – možná byste také radši odešli) až ke korupci a spolupráci se soudními vykonavateli.
Právě o takové praxi v září 1885 rozhorleně psaly Národní listy. „Každý den před 8. hod. ranní stojí – jak se každý osobně přesvědčiti může – hlouček asi 10 chabrusáků, každý opatřený sukovitou holí, před radnicí staroměstskou pod věží“, a když pak „vyjdou z radnice civilní exekventi“, povědí podvodníkům, v kterém bytě bude dražba, a vezmou je s sebou: „Zařízení toto nezdá se nám býti ani humánní, ani oprávněné.“
Proces grandhotelový
Skutečnou senzací se stal v prosinci 1892 „proces grandhotelový“: noviny o něm psaly 14 dní v kuse, a jeho průběh dokonce shrnula stodvacetistránková brožura. Hezky ukazuje, že na své si mohl přijít i šikovný dlužník.
O problému exekuce v současném Česku čtěte:
Národ v exekuci: v dluhové pasti jsou dva miliony Čechů
Dluhy se maj platit. A elektronické registry tomu hodně nahrávají
Úplně na začátku koupil advokát Albert Gallus u dnešního hlavního nádraží jeden z nejlepších pražských hotelů – beznadějně zadlužený Grandhotel. Hned poté, aby nepřišel o jeho vybavení, slíbil věřitelům, že zaplatí dluhy, dosáhl zastavení už ohlášené dražby, ovšem chvíli poté ji – díky tomu, že získal jednu bagatelní pohledávku na hotelové vybavení, a stal se tak vlastně svým vlastním dlužníkem – ve vší tichosti obnovil a dohodl se s bandou „chabrusáků“ vedenou Filipem Neviklufem, že na ni nikoho jiného nepustí.
Jeden z koupených vydřiduchů už odpoledne před dražbou hostil vyvolávače a soudního sluhu v jistém žižkovském hostinci a po soumraku je – tajně a v převleku – přivedl do Grandhotelu, ve kterém po opulentní večeři přespali. Hned ráno – ještě než „chabrusáci“ z konkurenčních gangů stihli něco vyčenichat – se konala soukromá dražba a ta se panu advokátovi náramně vyplatila: vybavení svého hotelu v ceně 16 800 zlatých koupil ani ne za pětistovku, přičemž Nevikluf ho stál dalších 1000 zlatých. Musel sice kvůli tomu před soud, ovšem porota ho osvobodila.
