Žádný ekonom asi neskáče radostí metr dvacet, když vidí, jak česká firma exportuje nezpracované suroviny či výrobky s nízkou přidanou hodnotou. Zvláště to mrzí u nerostů, ale i pohled na vlak naložený kulatinou evokuje paralely s třetím světem. Bylo by ovšem nespravedlivé dívat se skrz prsty na toho, kdo takto vyváží - svou práci dělá zřejmě kvalitně a za konkurenceschopnou cenu, když to vyspělá cizina kupuje. Problémy hledejme spíše ve vyšších sférách výrobní vertikály. Je snad projevem krátkozraké chamtivosti, když část zemědělců z jihozápadu Čech začala „pro pár haléřů navíc“ dodávat mléko do bavorského Chamu, a připravila tak o ně domácí Madetu? Někdo by to tak mohl vnímat, ale ona část se chová veskrze tržně.
„Jak bych asi v představenstvu našeho družstva obhájil, že prodávám stejně kvalitní mléko za nižší cenu než sousední podnik? Buď by si o mně mysleli, že jsem blbec, nebo že jsem podplacený Madetou,“ zdůvodňuje změnu kursu šéf Zemědělského družstva Třebohostice Jiří Turek. Výsledkem racionálního chování farmářů je nynější rychlé vyrovnávání domácích nákupních cen s bavorskými, což s velkou pravděpodobností růst exportu přibrzdí. Domácímu potravinářskému průmyslu - je jedno, zda jde o mlékárny, či masokombináty - tím starosti ale nekončí. Silné obchodní řetězce jim těžko umožní, aby si kompenzovaly nárůst cen vstupů dražšími masnými a mléčnými pochutinami na výstupu. Ziskové marže se jim opět sníží (není žádným tajemstvím, že už dnes se řada i významných podniků topí ve ztrátě). Jedinou cestou je drastické snižování nákladů. Jestliže mlékárna v Chamu je schopna stejný objem mléka zpracovat se zhruba třetinovým počtem zaměstnanců, zdá se být u nás cosi v nepořádku (i přesto, že může srovnání produktivity pokulhávat vzhledem k širšímu výrobními sortimentu Jihočechů).
Generální ředitel Madety Milan Teplý říká, že pro něj není problém tisíc lidí propustit. Nepřímo ale naznačuje, že to může mít v regionu citelné sociální dopady a představovat i rozhodovací faktor pro některé voliče v blížících se volbách. Není starostí českých chovatelů dojnic, aby zachraňovali české mlékárny, a není starostí manažerů mlékáren, aby mysleli na volby. Jihočeský trh práce již v minulosti projevil až obdivuhodnou absorpční schopnost a dokázal by se jistě vypořádat i s tímto problémem. Nadbytečných pracovníků se lze zbavit i slušně a citlivě (odstupné, rekvalifikace). Jsou totiž pouze dvě varianty dalšího vývoje: buď se naše podniky všech směrech dostanou na úroveň západní konkurence, nebo zajdou na úbytě a o práci v nich pak přijdou úplně všichni.
Určitě nikoho příliš netěší, že do našich supermarketů putují sýry vyrobené z českého mléka v Bavorsku, když jsme schopni je vyrobit i doma. Můžeme jen doufat, že se to časem alespoň trochu otočí a z bavorského mléka se budou jogurty a sýry pro středoevropský trh vyrábět v Madetě. Pro úspěch celého českého agrárního sektoru jsou špičkové zpracovatelské podniky životně důležité, bez nich nebude odbyt a veškeré dotace budou farmářům k ničemu. Už zkušenosti Rakušanů z poloviny devadesátých let ukázaly, že v rámci Evropské unie jde o spojené nádoby, které nelze oddělovat.
Slabá loajalita našich prvovýrobců k potravinářům jistě souvisí i s tím, že obě podnikatelské skupiny k sobě nevážou vlastnická pouta. Někdo může namítat, že dobrou náhradou mohou být dlouhodobé smluvní vztahy, ale už naši dědečkové - sedláci i drobní rolníci - věděli, že má smysl společně vlastnit mlékárny, cukrovary a lihovary, participovat na vyšší přidané hodnotě. Na konci 19. a na začátku 20. století existovaly v českých zemích stovky a tisíce takových družstevních potravinářských provozů, a nebýt komunismu s jeho kolchozy, určitě by fungovaly dodnes. Je ale v zásadě jedno, zda zemědělec vlastní jatka, nebo naopak masokombinát má své výkrmny, jde-li o družstvo či akciovku, důležitý je onen moment propojení, který dává oběma stranám více jistoty.
Naši rolníci si svůj hendikep začínají uvědomovat a snaží se zachránit, co se ještě dá. Nyní například usilují o zbylý státní podíl v Setuze, mluví také o tom, že by mohli kupovat podniky v konkursech či stavět nové na zelené louce. Má jim snad stát v tomto úsilí nějak pomáhat? Pokud ano, tak velmi omezeně a nepřímo, rozhodně ne tím, že jim něco ponechá zadarmo. Rolníci jsou svéprávní lidé a měli by stejně jako ostatní podnikatelé nést investiční riziko. Pěstitelé řepky a slunečnice si snad dokážou spočítat, jak moc je pro ně výhodné a důležité, aby se rostlinné oleje, tuky a bionafta vyráběly z jejich suroviny, na českém území a zrovna v Setuze. Možná totiž nakonec zjistí, že ekonomicky výhodnější bude majetkově vstoupit do nějaké polské, slovenské, německé či rakouské zpracovatelské firmy. Právě proto jsme vstoupili do Evropské unie. Alespoň doufejme. Proč by nakonec čeští chovatelé skotu nemohli vlastnit nějaký minoritní podíl v bavorské mlékárně? Chamtivci chamtiví.
