Světové řetězce distribuující potraviny by měly obnovit transparentnost původu potravin. Jinak by měly být trestány
V loňském roce se za nevalného zájmu médií pokusila Čína převzít kontrolu nad dalším dodavatelským řetězcem. Státem ovládaná společnost Hunan Xindaxin se rozhodla pořídit si Origin Agritech, na technologické burze Nasdaq obchodovaného majitele práv na první čínskou geneticky modifikovanou kukuřici. Peking tak potvrdil, jak asertivní a promyšlenou partii na globální šachovnici hraje.
Dodavatelské řetězce jsou ve světě komplexních hospodářských závislostí často nedoceňovaným nástrojem. Právě ony dokážou přenést, nebo dokonce znásobit efekt pověstného mávnutí motýlími křídly z jedné strany světa na druhý. V Česku se debata tohoto druhu stala aktuální po ničivém tsunami roku 2011, v důsledku kterého si někteří motoristé museli na díly či auta počkat o něco déle, než je zvykem. Vypařila se ale ještě dříve, než se koupěchtiví dočkali.
Hrozba, že si člověk bude muset počkat na nové auto, je ničím v porovnání s tím, že vám někdo omylem či z nešikovnosti něco přidá do léků nebo jídla. Ve světě, kde takový koš dvacítky potravin nakoupený od britských obchodních řetězců nacestuje 162 tisíc kilometrů, by to přitom nemělo překvapovat.
Cestující potraviny Mementem v tomto smyslu byla kauza koniny přimíchané do karbanátků, kuliček a dalších masových mixů, která v roce 2013 šokovala Evropu. Šokující však bylo otevřené přiznání šéfa řetězce Tesco, který ani pět neděl po vypuknutí skandálu nemohl s jistotou říci, odkud maso nabízené zákazníkům pochází. Na pohled i tak nepřenosná a nezpochybnitelná věc totiž podle následného mapování řetězců procestovala velkou část Evropy včetně Kypru.
Nebezpečí spojené s dodavatelskými řetězci však nekončí neschopností zjistit kdo, kde a co během výroby zanedbal. V uvedeném případě totiž trumfy v rukou nedrží Tesco a spol., tedy ti na vrcholu pyramidy. Většinově je tomu naopak, hlava celého komplexního systému rozhoduje, od koho a za jakých podmínek věci nakoupí a tím i vlastně co a v jakém stavu se dostane ke spotřebiteli.
Pokusy domluvit se s představiteli pochybných režimů na výhodných pronájmech půdy jsou jednou z cest, jak si do budoucna zajistit potravinovou soběstačnost. Dle statistik totiž bude třeba k nasycení světa do roku 2050 zdvojnásobit produkci potravin. Druhou možností je závislost na vnějších zdrojích, respektive dodavatelských řetězcích.
Ten, kdo jim bude velet, bude země, v nichž operují, „držet za koule“, jak mi řekl jistý britský profesor. Číňané se podobně choulostivému stavu evidentně chtějí vyhnout. Ale jak je na tom Evropa?
Poplašné zvony Evropa na jedné straně své zemědělce i spotřebitele rozmazluje a podkopává mohutnými dotacemi a přerozdělováním jejich konkurenceschopnost.
Na té druhé si zadními vrátky jménem Transatlantického obchodního a investičního partnerství hodlá na trh vpustit ostrostřelce biotechnologických gigantů, kteří opakovaně dokazují, že svou výsadní pozici umějí řádně využít. Ukazují to i během jednání o volném obchodě mezi Amerikou a EU, kdy se odpor evropských domácností a vlád vůči mutantům snaží řešit vynuceným bobříkem mlčení.
Právě snahy umlčet opozici přitom v podobných případech musejí rozeznít poplašné zvony: ve svobodném světě by mělo platit, že si člověk může pojídat, jak chce a co chce. Stejně tak by ale mělo platit, že si v případě zájmu bez problému zjistí, odkud potraviny pocházejí, a tak si ověří jejich kvalitu a bezpečnost.
Pokud se něčemu podobnému hlava řetězce systematicky brání, je možná načase ji useknout, nebo ji přinejmenším uštědřit výchovný pohlavek. l
Ve svobodném světě by mělo platit, že si člověk může pojídat, jak chce a co chce. Stejně tak by ale mělo platit, že si v případě zájmu bez problému zjistí, odkud potraviny pocházejí.
O autorovi| Roman Chlupatý • spolupracovník redakce