Vynalézavý italský finančník Ponzi přesvědčil v letech 1919 až 1920 v americkém Bostonu desítky tisíc lidí o tom, že nalezl způsob, jak zbohatnout. Sliboval pohádkový úrok a vybral tak miliony dolarů. Ve skutečnosti ale nic neinvestoval, jen převáděl peníze od nových klientů ke starým. Podobný trik se od té doby nazývá Ponziho schéma.
Foto: Flickr.com
Řada finančních skandálů, které se před několika lety objevily ve Spojených státech v souvislosti s celosvětovou hospodářskou krizí, vyvolaly otázku, jak se bránit různým „letadlům“ či „pyramidovým systémům“. Nejkřiklavějším byl případ Bernarda Madoffa, jehož zpronevěra dosáhla rekordních 65 miliard dolarů a byl za ni odsouzen k celkovému trestu 150 let.
Podobným způsobem se obohacoval i Allen Stanford, majitel investiční banky Stanford International Bank, který podle americké Komise pro cenné papíry připravil klienty o víc než devět miliard dolarů. Oba lákali investory na vysoké úroky, jejich peníze ale jen přerozdělovali a vypláceli z nich jiné zákazníky. Systém mohl fungovat pouze tehdy, dokud do něj přicházeli noví lidé, jejichž vklad se dal využít na platby ostatním. Celosvětová finanční krize ovšem investice výrazně omezila, což mělo za následek rychlý krach těchto společností.
Podobné podvody ale nejsou novinkou posledních let, objevovaly se už mnohem dřív. Roku 1899 vydělal účetní z newyorského Brooklynu William F. Miller na tomto principu zhruba milion dolarů. Nekorunovaným králem všech „letadel“ byl ale italsko-americký spekulant Charles Ponzi, podle kterého se systém fiktivních investic dnes jmenuje.
Malý muž ve velké zemi
Narodil se roku 1882 ve městě Lugo v severní Itálii jako Carlo Pietro Giovanni Guglielmo Tebaldo Ponzi. Už od mládí byl velmi přičinlivý, většinou se ale pohyboval na hraně nebo spíš za hranou zákona. Do Spojených států se podle svých slov vydal poté, co mu došly peníze při studiích na univerzitě. Ve skutečnosti se však zapletl do několika krádeží a rodina se ho jednoduše rozhodla zbavit.
Postavou nevelký (jen 158 centimetrů měřící) Carlo to nevnímal nijak tragicky. Pobyt v Americe bral jako příležitost k získání zkušeností i k vydělání peněz, což se mu nakonec skutečně podařilo. Cesta na vrchol ovšem nebyla nijak snadná. Do „země neomezených možností“ se dostal roku 1903 jen s pár dolary v kapse. Změnil si jméno na Charles, neuměl ale anglicky a musel si přivydělávat umýváním nádobí v restauracích, kde také na podlaze mezi stoly nocoval. Chvíli to vypadalo, že se vypracuje aspoň na číšníka, pak ale začal podvádět s účty a jeho snažení byl konec.
Po tomto neúspěchu se roku 1907 rozhodl zkusit štěstí v Kanadě. Odstěhoval se do Montrealu, kde se stal pokladníkem v jedné menší bance. Ani tady se však neubránil pokušení získat peníze podvodem. Brzy totiž zjistil, že jeho zaměstnavatel je ve vážných finančních problémech a banku je poměrně snadné převzít. Aby se mu to podařilo, rozhodl se padělat šek, což se mu ovšem nevyplatilo. Policie ho zatkla a nakonec si musel odsedět tři roky v kanadském vězení.
Nápad za miliony
Trest ho nijak nepoučil, právě naopak. Ihned po propuštění se zapletl do přepravy ilegálních imigrantů do Spojených států, za což si odseděl dva roky, tentokrát v americkém vězení. Jak bylo jeho dobrým zvykem, i tuto nepříjemnost dokázal brzy překonat a roku 1917 se opět jako „bezúhonný občan“ usadil v americkém Bostonu. O rok později se zde oženil s mladou písařkou Rose Marií Gneccovou a zdálo se, že začne konečně žít spořádaný život. Našel si úřednickou práci, při které vyřizoval zahraniční korespondenci. Právě zde ale nakonec přišel i na myšlenku svého vůbec největšího podvodu, který se zapsal do dějin.
Roku 1919 se snažil získat předplatitele pro exportní časopis. Jeden z dopisů o připravovaném magazínu zaslal i do španělska. K velkému překvapení se po několika týdnech vrátila nejen objednávka na časopis, ale i mezinárodní poštovní odpovědní kupon. Ten měl být ve Spojených státech vyměněn za známky, které stačily k zaslání časopisu do španělska. V okamžiku, kdy Ponzi zjistil, že kupon na známky v hodnotě šest centů stojí ve španělsku v přepočtu pouhý cent, napadla ho jediná věc – s kupony obchodovat a tímto způsobem vydělat velké jmění.
Teoreticky by takový plán mohl fungovat, protože po skončení první světové války řada měn devalvovala a mezinárodní dohody o poštovním styku tento fakt ignorovaly. Náklady na provádění transakcí v tak obrovském měřítku se ale brzy ukázaly jako příliš vysoké a pravděpodobně by pohltily veškeré zisky z kurzových rozdílů. Ponzi se ovšem myšlenky na velké výdělky nechtěl vzdát a nakonec situaci vyřešil po svém – s kupony začal obchodovat jen naoko.
Charles Ponzi (1882–1949)
Narodil se 3. března 1882 v italském Lugu (někdy uváděna Parma). Od mládí měl problémy se zákonem, rodina ho proto roku 1903 poslala do Spojených států. Tam se živil nejprve mytím nádobí, brzy ale začal s drobnými podvody. Kvůli nim si vyzkoušel i pobyt ve vězení, a to jak v Kanadě, tak v USA. Roku 1917 se usadil v Bostonu. Oženil se a našel si práci, která ho roku 1919 přivedla na nápad, jak zbohatnout. Původně chtěl obchodovat s poštovními kupony, nakonec ale založil společnost fungující na principu „letadla“. Podvod vyšel najevo roku 1920 a Ponzi si za něj odseděl tři a půl roku ve vězení a později ještě dalších sedm. Po propuštění roku 1934 byl poslán zpět do Itálie, jako zástupce letecké společnosti ale brzy přesídlil do Brazílie. Zemřel 18. ledna 1949 v Rio de Janeiru.
Peníze, kam se podíváš
Založil společnost The Securities Exchange Company a oslovil první klienty. Na lákavou vějičku investice do „jistého“ obchodu, který měl po 90 dnech přinést zpět celý vklad plus 50 procent jako bonus, se peníze jen hrnuly. Ponzi navíc po čase nabídku ještě vylepšil splacením výnosu už za 45 dní, což mělo za následek přímo raketový vzestup firmy.
Dalo by se říct, že peníze přibývaly až příliš rychle – Ponziho zaměstnanci brzy neměli hotovost kam dávat, doslova každý šuplík, skříňka či krabice přetékaly bankovkami. Už počátkem roku 1920 proto společnost pod vedením Lucy Mellové začala expandovat a otevřela pobočky po celém severovýchodě Spojených států. Odhaduje se, že na vrcholu investiční horečky přijímala The Securities Exchange Company až jeden milion dolarů týdně, čímž se nemohla pochlubit žádná jiná společnost.
Z Ponziho se takřka ze dne na den stal zámožný občan. Liboval si v luxusu, chodil v nejdražších oblecích, svou matku přestěhoval z Itálie do Spojených států a manželce Rose koupil v Lexingtonu obrovský dům s vyhřívaným bazénem. Otevřel si také účty v několika bankách, na které pravidelně ukládal velké částky. Život na výsluní měl ale i svá negativa. Nevídaný úspěch dráždil konkurenci a vzbudil i značnou pozornost státu a investigativních novinářů.
Volný pád
Novopečený milionář měl zpočátku navrch, protože se mu dařilo řádně splácet směnky a žádný ze zákazníků si nestěžoval. První problémy přišly až v červnu 1920, kdy noviny Boston Post otiskly na titulní straně rozsáhlý článek, ve kterém zpochybňovaly legálnost Ponziho obchodů. Na jeho základě pak místní úřady zakázaly společnosti přijímat nové vklady až do provedení nezávislého auditu. Mezi investory to pochopitelně vyvolalo paniku a před okny Ponziho kanceláře se během chvíle shromáždily davy lidí, kteří chtěli své peníze zpět. Bankéř ale zachoval chladnou hlavu a nespokojeným klientům peníze okamžitě vracel. Navíc rozdával koblihy, kávu a s úsměvem všechny uklidňoval, že se není čeho bát. Během tří dnů takto vyplatil drobným investorům dva miliony dolarů a řadu z nich tak získal zpět na svou stranu. Bylo to ale jen drobné vítězství, které nemohlo odvrátit pád celého systému.
Noviny otiskovaly další články, ve kterých poukazovaly na celou řadu podivných okolností. Klíčovým se nakonec stalo vyjádření bývalého PR manažera Ponziho společnosti Williama McMasterse, který potvrdil, že se jedná o dobře promyšlený řetězový podvod. Firma, která měla být podle oficiálních informací v zisku, byla ve skutečnosti v mnohamilionových dluzích a 11. srpna 1920 definitivně padla. Listu Boston Post se navíc podařilo získat 13 let staré Ponziho snímky z kanadského vězení, po jejichž otištění už o pravé tváři bankéře nemohlo být pochyb. Auditoři nakonec zjistili, že Ponzimu svěřilo své úspory asi 40 tisíc lidí, kteří dali dohromady přes 15 milionů dolarů. Vyrovnání s věřiteli trvalo téměř osm let a většina z nich nedostala zpět ani třetinu původních peněz.
Obchodník s bažinami
Charles Ponzi byl odsouzen k pěti letům vězení, ale už po třech a půl roku byl propuštěn na kauci. Protože proti němu existovalo ještě několik dalších obvinění včetně 22 porušení zákona ve státě Massachusetts, zmizel na Floridu, kde si změnil totožnost. Začal si říkat Borelli a nová identita v něm vzbudila i novou chuť na „podnikání“. Roku 1925 tak znovu sliboval návratnost vkladů do 60 dnů, tentokrát už ve výši 200 procent. Nakonec ovšem doplatil na úplně jinou aktivitu. Pustil se totiž také do obchodu s pozemky, o které byl na Floridě velký zájem. Místo stavebních parcel ale nabízel většinou jen bažiny plné komárů, což mu klienti nehodlali odpustit. Podvod se podařilo prokázat a Ponzi byl v únoru 1926 opět odsouzen, tentokrát k jednomu roku vězení.
Díky kauci 1 500 dolarů sice nakonec nemusel trest nastoupit, podnikat už ale nikde nemohl. Rozhodl se proto opustit Spojené státy jako člen posádky obchodní lodi plující do Itálie. Daleko se ovšem nedostal. Přestože si oholil hlavu, nalepil knír a změnil způsob oblékání, byl ve městě New Orleans dopaden a předán zpět do Bostonu, kde byl stále stíhán. A tak si Charles Ponzi alias Borelli odseděl ještě dalších sedm let.
Chamtivost je věčná
Na svobodu se dostal teprve roku 1934 a jeho někdejší sláva byla tou dobou už nenávratně pryč. Ošizení klienti zkrachovalé The Securities Exchange Company ho chtěli lynčovat, přivítal proto, že součástí trestu bylo i vyhoštění ze země. Ačkoliv žil ve Spojených státech téměř nepřetržitě od roku 1903, neměl stále americké občanství, a jeho deportaci do vlasti tedy nic nebránilo. Ještě před odjezdem se s ním navíc rozvedla manželka, takže odpadly i rodinné závazky.
V Itálii se však příliš nezdržel. Brzy po návratu se stal zástupcem letecké společnosti Ala Littoria v Brazílii, kde našel třetí a poslední domov. Zpočátku se mu dařilo dobře, během druhé světové války ale o místo přišel, protože Brazílie stála na straně Spojenců a pobočka italské společnosti zde byla zrušena. Nějaký čas si pak přivydělával jako překladatel, postupně se mu ale zhoršoval zrak, až roku 1948 zcela oslepl. Koncem života navíc ochrnul na pravou nohu i ruku, takže byl odkázán na cizí pomoc. Zemřel roku 1949 v Rio de Janeiru v naprosté chudobě. Jediné, co po něm zůstalo, bylo 75 dolarů na zaplacení pohřbu, nedokončený rukopis jeho knihy a metoda užívaná podvodníky a defraudanty dodnes. Na otázku, proč toto „letadlo“ i po více než 90 letech od vzniku stále láká důvěřivé investory, existuje mnoho odpovědí. Tou nejčastější bývá ale tvrzení, že lidská chamtivost je zkrátka věčná.
