Mezinárodní olympijský výbor (MOV) byl z mnoha stran kritizován kvůli článku 51.3 Olympijské charty, který zní: „V olympijských prostorách, na sportovištích a jiných místech není povolen žádný typ demonstrací nebo politické, náboženské či rasové propagandy.“
Argumentace obsažená v oficiálním vysvětlení tohoto článku, které MOV vydal, je však přinejmenším pozoruhodná: „Účastníci olympijských her mohou samozřejmě vyslovit své názory. Tato svoboda vyjadřování a chování účastníků musí být zcela v souladu s Olympijskou chartou.“
Kdybych chtěl dělat hloupého, shrnul bych věc takto: MOV proti kritice Olympijské charty argumentuje jejím zněním. Samozřejmě jde jen o snahu vybruslit z choulostivé situace, do níž se MOV dostal výběrem Pekingu jako pořadatelského města her.
V téže chartě, o kterou se MOV opírá, v článku 34.3 stojí: „Národní vláda země každého přihlášeného města musí MOV předložit právně závazný dokument, v němž se zaváže a zaručí, že její země a její veřejné orgány budou respektovat a dodržovat Olympijskou chartu.“
A přitom se v úvodu téže charty praví: „Jakákoli forma diskriminace vůči zemi nebo osobě z důvodu rasy, náboženství, politického přesvědčení, pohlaví či z jiného důvodu je neslučitelná s příslušností k olympijskému hnutí.“
Implicitní střet těchto dvou článků v případě Číny je nutně pramenem kritiky. Opírat se pak při argumentaci přímo o kritizovaný dokument, to už zavání těžkou demagogickou ekvilibristikou. Nakonec by se rovnou dalo tvrdit, že pořadatelská země her nepřísluší k olympijskému hnutí…
MOV ve svém dokumentu vysvětluje, že dodržení článku 51.3 „vyžaduje zdržet se použití jakéhokoli znaku, vlajky, reklamy, výstroje a výzbroje či oblečení, které by mohly být chápány jako forma demonstrace či propagandy“.
A dále dodává: „Pod chováním účastníků na všech sportovištích a místech se rozumí akce, reakce, postoje a vyjádření jednotlivce nebo skupiny osob včetně, avšak nikoli výlučně jejich vystupování, vnějšího vzhledu, oblečení, gest, písemných a ústních prohlášení.“
Duch „vzájemného porozumění, duch přátelství, solidarity a fair-play“, který je dle charty závazný pro olympijské hnutí, je ve vysvětlení odkazován do soukromé či nanejvýš interpersonální sféry a do hájemství masmédií. Zájem zabránit tomu, aby se olympijská sportoviště změnila v politickou arénu, by sám o sobě byl úctyhodný, kdyby samy nadcházející hry nebyly velkolepou propagandou ideje globalizace pod taktovkou hospodářského a sociálního pragmatismu.
Že dialektickými sourozenci této ideje jsou intolerance a infantilizace, je dostatečně zjevné. Kritika takové propagandy je potom plně v souladu s olympijskou myšlenkou.
