Na Hrad nastoupil po velkém státníkovi velký státník. Bohužel to mnozí vidí jinak. Pro jedny je zločinec Klaus, pro druhé Havel. Spíš než demokratickou výměnu stráží prezidentská rošáda připomíná střetnutí fanklubů. Zatímco v klausovském táboře zní vítězný a poněkud pomstychtivý chechot, od havlovců slyšíme zoufalý pláč.
Tohle divadlo se sice týká jen pár jedinců, ale právě těch, kteří jsou nejvíce slyšet. Pro umírněné zbývá v téhle dusné atmosféře zoufale málo vzduchu. Když by je napadlo chválit buď Klause, nebo Havla, musí si dávat bedlivý pozor, zda jsou v tom „správném“ salonu, aby z něj nebyli vykázáni. Potíž není ani tak v obou prezidentech, jakkoli jsou ješitní a svárliví, ale v jejich okolí. Havel i Klaus jsou bezpochyby velcí mužové, to však neplatí zdaleka o všech, kteří jim našeptávají či v vedou džihád v jejich jménu. Bylo by to směšné, kdyby tyhle zuřivé bitky neměly dopad na nezúčastněné občany. Už léta se ve vládách, úřadech, kulturních i ekonomických institucích vede zákopová válka mezi zarputilými havlofily a klausofily, která otravuje atmosféru i těm, kteří v ní nehodlají bojovat. Ukazuje se, jak je česká společnost přepolitizovaná. A také, jak málo umějí Češi respektovat významné osobnosti bez ohledu na to, že jim na nich něco vadí. Takové prostředí neprospívá obchodu. Chce-li Václav Klaus něco udělat pro podnikatele, musí důsledně splnit co slíbil: být prezidentem všech, přestat občany rozdělovat a začít je sjednocovat. Ale bude to mít - i kvůli některým ve svém okolí - zatraceně těžké.
