Použití chemických zbraní upozornilo na konflikt v Sýrii, svět však zůstává vůči vojenské intervenci zdrženlivý. Američané nevylučují sólo akci
Prvotní odhodlání Washingtonu a jeho nejvěrnějších spojenců zaútočit na vybrané cíle v Sýrii kvůli podezření z chemického útoku na tamní civilisty se v průběhu minulého týdne změnilo na nervózní přešlapování. Dohady o tom, kdo vlastně bojové chemické látky na předměstí Damašku 21. srpna použil, totiž (do uzávěrky tohoto čísla) pokračovaly.
I když Bílý dům tvrdí, že disponuje důkazy, že chemický útok provedly vládní jednotky, mezinárodní společenství je dnes vůči podobným tvrzením obezřetnější. Podle Spojených států překročil syrský prezident Bašár Asad pomyslnou „červenou linii“, což je dostatečný důvod k rychlému vojenskému útoku na vybrané cíle. Větší část Evropy se však k takovému postupu staví skepticky. Před deseti lety totiž kvůli podobnému tvrzení zaútočily USA na Irák.
Tehdy se na scéně také pohybovali inspektoři OSN, navíc i tehdy mělo jít o „preventivní“ útok. Jedním z hlavních důvodů vojenské intervence měl být fakt, že Saddám Husajn disponuje zbraněmi hromadného ničení. Diktátor byl sice odstraněn, žádné zbraně se však nenašly.
A polemiky o smysluplnosti intervence do Iráku ani po letech nekončí. Pouze dvě procenta Britů a osm procent Američanů se podle posledního průzkumu veřejného mínění University of Essex domnívá, že šlo o „úspěšnou misi“.
Zatím převládal nezájem Až donedávna zůstávalo dění v Sýrii bez většího mezinárodního zájmu. Přitom se tamní konflikt zahájený v roce 2011 stal nejkrvavějším a nejsložitějším v regionu. Dnes se bojuje prakticky na celém území země. Doposud si tamní válka vyžádala více než 90 tisíc lidských obětí a dva miliony uprchlíků, kteří skončili v táborech v Turecku, Libanonu, Iráku a Jordánsku. Pouze v letošním roce utíkalo ze Sýrie 6000 lidí denně, což lze přirovnat k situaci v průběhu genocidy ve Rwandě v roce 1994.
Není pochyb o tom, že kdyby Sýrie disponovala významnými zásobami ropy, byl by zájem především ze strany Západu větší. Důvodů, proč mezinárodní společenství do tamní války prozatím nezasahovalo, však bylo více. Na dění v Sýrii nelze totiž pohlížet černobílou optikou, kde „dobro bojuje se zlem“.
Na straně jedné stojí Bašár Asad, prezident, vrchní velitel armády, generální tajemník strany Baas, který až do vypuknutí války vládl absolutní mocí, kterou zdědil po svém otci Háfizovi. Mladý Bašár přitom původně studoval oftalmologii. V roce 1992 dokonce odjel do Londýna, kde si chtěl udělat atestaci. O dva roky později byl však narychlo povolán zpět domů – po tragické smrti bratra, který zahynul při autonehodě, absolvoval vojenskou akademii, aby později otce vystřídal ve funkci nejvyšší. Ústava mu umožňovala jmenovat předsedu vlády, ministry a viceprezidenty, předkládat parlamentu zákony, určovat všeobecnou politiku, dohlížet na její aplikaci a také vydávat veškerá rozhodnutí ohledně národní bezpečnosti.
To vše za pomoci svých přátel a také represivních zpravodajských a bezpečnostních složek. Většinové populaci sunnitů se navíc nelíbilo, že klíčové vládní, armádní a policejní posty ovládali alavité, k nimž Asad patří. Ti však tvořili do vypuknutí konfliktu pouze 12 procent z celkových 22 milionů obyvatel.
Na straně druhé stojí extremisté včetně fundamentalistického Muslimského bratrstva, s nímž měl Damašek neblahé zkušenosti již v minulosti. Zástupci tohoto hnutí se například v roce 1980 pokusili o atentát na prezidenta Háfize Asada. Vrcholem vzájemné konfrontace se stalo potlačení jejich povstání v Hamá v roce 1982, kdy zahynuly tisíce lidí.
Dalším důvodem dřívějšího zdrženlivého postoje USA vůči konfliktu v Sýrii byly tragické zkušenosti z již zmiňovaných vojenských intervencí v Iráku a v Afghánistánu, které stály Američany obrovské peníze. Barack Obama jednoduše nemá prostoduchou kuráž svého předchůdce George Bushe mladšího, který neměl problém posílat americké vojáky do nové války, a také ani nemá stejně silné vazby na domácí zbrojařskou lobby. A proto i nyní se zahájením případných útoků váhá.
A nakonec, proti zásahu Západu v čele s USA v Sýrii hrály i silné dlouholeté vazby Damašku na Moskvu. Mimo jiné má Rusko ve středomořském přístavu Tartús vlastní námořní základnu. Léta dodává režimu zbraně a také přibližně 30 tisíc ruských žen se do Sýrie v minulých letech provdalo.
Sólo akce versus OSN Zastánci „preventivní“ vojenské akce v Sýrii zdůrazňují, že jejím smyslem nemá být svržení prezidenta Asada. „Zásah v Sýrii musí být velmi specifický a jeho cílem není nic jiného než zabránit vládnoucímu režimu v opětovném použití chemických zbraní. Akce musí být zcela legální a musí cílit jen na zařízení uchovávající chemické zbraně,“ uvedl minulý týden britský premiér David Cameron.
Washington však koncem minulého týdne ztratil podporu Londýna, když britský parlament zamítl plány premiéra týkající se případné vojenské akce v Sýrii. I Francie svoji dřívější bojovnou rétoriku mírnila. Jih Evropy se k zásahu v Sýrii staví kvůli geografické blízkosti odmítavě. Naopak zelenou by mu s největší pravděpodobností dalo Turecko. Výrazně proti je Rusko (hlavní spojenec Sýrie), ale také Írán a Čína, a sice kvůli tradičním obavám z precedentu. Přednost mírovému řešení před útokem dávají i země Latinské Ameriky, podobně jako Německo, Česká republika a Slovensko.
Spojené státy nevylučují, že se v případě Sýrie mohou rozhodnout i pro sólo akci. Nicméně značná část americké veřejnosti je již unavena z nekončících snah svých nejvyšších politiků řešit problémy jiných zemí. Litují také rodiny, jejichž členové v Iráku, případně Afghánistánu zahynuli a pozůstalým trvá léta, než se s tímto faktem vyrovnají. Pětice stálých členů Rady bezpečnosti OSN se ve středu nedohodla na britské rezoluci k Sýrii, která by mezinárodní vojenský zásah umožnila. Odborníci OSN, kteří prověřovali útok a použití chemických zbraní přímo na místě, byli koncem týdne již schopni stanovit, jaké toxické látky útočník použil. Nicméně cílem jejich mise nebylo určit, která z bojujících stran chemickou munici použila. A právě s tímto faktem má řada zemí problém. Prezident Asad totiž tvrdí, že to byli naopak rebelové, kdo se zmocnil chemických zbraní a použil je s cílem provokace.
Ať již byl chemický útok na předměstí Damašku před dvěma týdny dílem horlivosti příslušníků vládních vojsk, anebo jej provedli syrští rebelové, každopádně to vyvolalo silný vedlejší efekt. Situací v Sýrii se začalo zabývat mezinárodní společenství.
Když vojenská chemie zabíjí Chemické zbraně byly poprvé masově nasazeny v 1. světové válce, v jejímž průběhu bylo těmito látkami zasaženo téměř 1,3 milionu vojáků, z nichž 92 tisíc zemřelo. Tehdy k jejich používání sáhly všechny významné válčící strany. Za počátek „chemické války“ lze považovat událost z 22. dubna 1915, kdy německé vojsko vypustilo na francouzské pozice přibližně 180 tun plynného chloru. Vysoce toxický plyn tehdy zasáhl kolem 15 tisíc Francouzů, z nichž do tří dnů 5000 zemřelo. Dne 12. července 1917 byl poprvé použit hořčičný plyn (opět německou stranou) v bojích u Ypres, zvaný od té doby yperit. Ve 2. světové válce nebyly chemické zbraně prakticky použity na žádném exponovaném evropském válčišti. Japonsko ovšem nasadilo bojové chemické látky proti Číně, a to ve formě dělostřeleckých granátů, leteckých pum a jedovatých svíček. K rozsáhlému nasazení chemických zbraní naopak došlo v průběhu vietnamské války mezi lety 1961 až 1973. Tehdy použily americké vojenské jednotky tuny jedovatých látek za různým účelem, především však defolianty (látky určené k odstranění listů stromů), ale i dráždivé bojové chemické látky. Negativní následky jejich působení pociťují Vietnamci dodnes. V této souvislosti je nutno připomenout, že Spojené státy ratifikovaly Ženevský protokol zakazující používání chemických zbraní z roku 1925 až po skončení vietnamské války v roce 1975. Posledním příkladem výrazného nasazení chemických zbraní je irácko-íránská válka, v jejímž průběhu je mezi lety 1980 až 1988 nasadil proti Íránu Saddám Husajn. Přesné údaje o lidských ztrátách nejsou známy, nicméně se odhaduje, že kvůli nim zahynulo 30 až 100 tisíc Íránců. Po zdlouhavých a složitých mezinárodních jednáních se podařilo v roce 1993 připravit významnou mezinárodní smlouvu zakazující nejen použití, ale i vývoj, výrobu, skladování, přepravu chemických zbraní a také jejich zničení. Mezinárodní dohoda zkracovaná na Úmluvu o chemických zbraních je považována za nejlépe připravenou odzbrojovací dohodu z posledních desetiletí. OSN dohlíží na její dodržování prostřednictvím své organizace (Organisation for the Prohibition of Chemical Weapons).
Na dění v Sýrii nelze pohlížet černobílou optikou, kde „dobro bojuje se zlem“.
O autorovi| Dáša Hyklová, hyklova@mf.cz
