Kapitola LXVII
Kritické únory * Drsné způsoby novinářů * Jan Zlatoústý
Kritické únory
Děsivou asociaci na Noskovy přípravy resortu ministerstva vnitra před únorem 1948 vzbuzuje zpráva, že Útvar pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) dostal podnět, aby se zabýval výrokem poslance Vojtěcha Filipa, v němž použil slovo „revoluční“. ÚOOZ prý podnět analyzuje. Jisté však nyní již je, že takový podnět ani na ÚOOZ, ani na jiný policejní útvar nepatří. Něčím by se však policie a tajné služby měly zabývat ihned: 1) kdo tento podnět podal, protože je přímo v intencích „únorového modu operandi“ kriminalizovat politické odpůrce; 2) proč se bonzákovi jeví jako nejvhodnější právě ÚOOZ.
Mrazí trochu v zádech, neboť to jsou další signály, které by mohly nasvědčovat tomu, že zde vznikl útvar politické policie a že existují klienti, jež by ho rádi využili. Ministr vnitra by však mohl alespoň trošku ulomit ostří tohoto podezření, kdyby se zachoval podle své oblíbené teze o nutné rotaci kádrů - a současně by tím vyhověl veřejnému přání poskytnout konečně tolik ohroženému plukovníkovi Janovi Kubicovi trochu klidu - a vystřídal tohoto veterána (být na jednom exponovaném velitelském místě přes deset let je absolutně v rozporu jak s principy personálního managementu, tak těžce skřípe i ve vztahu k demokracii). Tím by mu poskytl podmínky pro doplnění vzdělání, neboť si jen těžko lze představit, že by zvládl kvalitní řídicí činnost současně s kvalitním studiem, aby pak mohl těsně před důchodem - jistě na základě výběrového řízení - slavně zaujmout zase nějaký vysoký post.
Drsné způsoby novinářů
Pozoruhodné téma se objevilo v souvislosti s pátráním švédských novinářů v kauze Gripen. Jemně kultivovaná nitra politiků se otřásla hnusem, jakých to brutálních metod používají ti barbarští novináři. Fuj, fuj, fuj, oškliví chlapci! Fuj skrytému investigativismu! S těžko skrývaným potěšením vzpomeňme na Chestertonův výrok, že je velmi demokratické čelně srazit soka třeba ze schodů. Budou si muset někteří panáčkové uvědomit, že voliči mají právo použít proti nim přinejmenším stejný kalibr, jaký používají oni na voliče. A gripeny jsou velmi silné kafe. Na hrubý pytel hrubá záplata. Poslanecké způsoby, jak je odkrývá „gripengate“, mohou politikům spolehlivě signalizovat adekvátní odpověď ve formě latentních pěkných pár facek. To není návod k inzultaci, nýbrž reálný odhad. Lze jen dodat, že odbudou-li si to politici touto mírnou formou, může to být celospolečensky velmi očistné.
Nestane-li se však nic, bude se naopak napětí hromadit - a pak někdy propukne neočekávaně, nekontrolovaně a hlavně mnohem brutálněji. To už však bývají v hlavních rolích demagogové, extremisté, anarchisté, revolucionáři a teroristé. A to by zase jednomu mohlo přijít líto, hlavně vždycky kolem Vítězného února.
I v této kauze podstatnou roli sehrála média. Jelikož nedopřávala více pozornosti těm, kteří se neskandálně a neatraktivně věnují správě věcí společných, ale všelijakým, mediálně atraktivním paskřivcům, tak se nakonec ponejvíce tito usadili (demokraticky!) ve vrcholných pozicích. Těžko se zbavit pocitu nesdílené odpovědnosti (hlavně některých) médií za formování celospolečenské předvolební atmosféry! Média politikům pomohla nahoru - a teď jim pomáhají dolů! Namítnete - je to byznys, chtějí se prodávat. Nepřesahuje však již takto aktivní role médií v demokraciích jim přisouzenou roli hlídacího psa? Jsou to totiž podnikatelské subjekty obrovského vlivu, ale bez jakéhokoliv mandátu veřejnosti a bez onomu vlivu adekvátní zodpovědnosti. Když však ono na druhou stranu to všechno vždycky začalo nebetyčnou drzostí. Nezdá se vám proto, že Gilbert Keith Chesterton mluvil sice velmi drsně, přece jen však velmi rozumně a na základě zkušenosti a předvídavosti?
Jan Zlatoústý
Žil byl ve 4. století potulný kazatel Jan, jenž natolik proslul, že zdědil po filozofovi Diónovi přízvisko Chrýsostomos neboli Zlatoústý. Svým gripenovským extempore se Jan Kavan svérázně přihlásil k této tradici. Miláčkem se totiž stal, skutečným drahouškem, vypouštěje z úst zlatá slova. Tím ale celá veskrze povrchní podobnost končí.
Oni staří totiž vyzdvihovali mravnost, tento pouze upevňoval svou rázovitou proslulost. Absurdní estrádu však vystřídala kocovina, když si divák uvědomil, že se baví za své - a začal počítat, o jakých sumách jde vlastně řeč! Kavanovým náznakům co do rozsahu a charakteru korupce lze spíše věřit, neboť musel předpokládat, že partneři jsou klientem přinejmenším o zásadních rysech informováni. Další chmury divákovi naskočily při následné Kavanově hádce s moderátorkou pořadu Události a komentáře, který měl být dětem zakázán - a to čistě z pedagogických důvodů. Jak chcete teď dětem vysvětlit, že nemají blbě kecat a lhát do očí?
Na druhou stranu však bylo možné vyvodit z pořadu překvapivou pointu a téměř s jistotou vyloučit podezření týkající se Kavanovy minulosti! Je surreální představa, že by „niečo také“ bylo vědomě a systematicky využíváno zpravodajskou službou, hodnou toho jména! (Jedině snad kdyby měla zavedenou pro takové aktivisty speciální kategorii agenta „sebedestruktivní mameluk“.) Cosi by přece jen Jany Zlatoústé na sklonku života mohlo spojit: u onoho nedobrovolné, u tohoto doporučeníhodné uchýlení se do poustevny.
