Po třiceti letech od puče je země ostrovem stability Jižní Ameriky
Datum jedenáctého září vstoupilo do povědomí veřejnosti nejen teroristickými útoky na New York a Washington. Přinejmenším letos by se v ten den mluvilo o zcela jiném výročí: 11. září 2003 tomu bylo třicet let, co chilský generál Augusto Pinochet zaútočil na prezidentský palác socialisty Salvatora Allendeho a ovládl zemi.
Pinochetův převrat se stal nejkrvavější změnou moci v Jižní Americe dvacátého století. Při zářijovém puči, který začal bombardováním prezidentského paláce, zahynuly tři tisíce lidí – včetně demokraticky zvoleného prezidenta – a tím ani násilí, ani vraždy zdaleka nekončily. Staly se součástí režimu Augusta Pinocheta po celých sedmnáct let.
Generál Pinochet vždycky vysvětloval svůj puč vlasteneckými a antikomunistickými argumenty: „Udělám z Chile zemi nikoli proletářů, ale podnikatelů,“ řekl jednou. Jindy prohlásil, že zachránil Jižní Ameriku od falešné komunistické utopie.
Pravdou je, že i Pinochetovi odpůrci uznávají, že jedním z generálových odkazů je skutečnost, že zahájil zpočátku nepopulární, ale přísné ekonomické reformy. Dodnes je Chile považováno za jihoamerického ekonomického tygra, za ostrov stability vedle krizemi často stíhaných zemí, jako Argentina a Brazílie.
Krušné roky.
„Kdyby Augusto Pinochet nechal Allendeho vládnout,“ řekla BBC chilská senátorka Evelyn Mattheiová, „z Chile by se rychle stala druhá Kuba.“ To je prohlášení možná sporné, ale pravdou je, že prezident Salvator Allende (který se těsně před vniknutím Pinochetových vojáků do paláce 11. září 1973 zastřelil) začal ihned po svém zvolení hlavou země v roce 1970 naplňovat socialistický scénář: znárodnil nejen největší společnost na těžbu mědi na světě, Codelco, ale i řadu dalších firem; vyvlastnil a kolektivizoval půdu; vyplýtval na různé projekty státní měnovou rezervu.
Tři roky vlády Allendeho vlády stačily k tomu, aby se objevilo sociální napětí, aby zboží zmizelo z obchodů. „V regálech nebyl cukr, olej, skoro nic,“ vzpomíná restauratér Eduardo Escalona ze Santiaga.
Než se ale tvrdý generál dostal k politické i ekonomické moci, muselo dojít k jistému dějinnému paradoxu. Augusto Pinochet Ugarte, syn celníka z Valparaisa, postupoval v armádě rychle k vyšším a vyšším hodnostem především proto, že mu chyběly politické ambice. Věřila mu i Allendeho levice, a tak ho socialistický prezident v červnu 1973 jmenoval velitelem armády. O tři měsíce později měl poznat, jak se zmýlil. To, co následovalo, již ale nezažil: Pinochet rozpustil parlament, zakázal činnost všech politických stran i odborových organizací a v roce 1974 se jmenoval prezidentem. Co se ekonomiky týká, svobodný trh se stal zřetelným ideálem. Půda byla vrácena původním vlastníkům, stejně tak znárodněné továrny a firmy. Jedním z důležitých kroků bylo jednostranné snížení (nebo dokonce odstranění) různých dovozních přirážek, aby země přilákala zahraniční společnosti. A naopak: Chile začala orientovat vlastní ekonomiku na export.
První měsíce a roky ekonomické reformy byly krušné. Pinochetův režim žádné společnosti nezachraňoval: ty, co měly padnout, zbankrotovaly. Nezaměstnanost rostla, inflace dosáhla 150 procent. Výsledky se ovšem projevily. V letech 1986 až 1997 rostla chilská ekonomika o více než sedm procent ročně, chudoba v zemi se výrazně zredukovala.
Pilní studenti.
Někteří historici a ekonomové tvrdí, že zásluhy za ekonomický růst jsou relativní. Jednak nepatří ani tak generálu Pinochetovi, jako skupině ekonomů, kteří vystudovali na Universidad Catolica v Santiagu. Tato škola totiž organizovala ještě před převratem výměnný postgraduální program s americkou University of Chicago, kde byli chilští studenti vedeni Miltonem Friedmanem a Al Harbergerem. Tato skupina dostala v Chile jméno Chicago Boys, a protože její členové byli jedinými ekonomy v zemi se zahraniční zkušeností (a neměli žádné vztahy s bývalým prezidentem Allendem), dostali od generála Pinocheta důvěru.
Chicago Boys převzali od vojenské junty ekonomické záležitosti a poté, co vyvedli zemi z bankovního kolapsu roku 1982 (způsobeném šokem z Pinochetova ekonomického neoliberalismu), založili systém pravidel, která umožnila pozdější „chilský ekonomický zázrak“. Pravidla byla podle jednoho z ekonomů skupiny Chicago Boys snadná: volný obchod, přísná fiskální střídmost a rozumná regulace bankovního sektoru.
Druhá relativizující výhrada je založena na momentu náhody. „Chceme-li hodnotit chilské období ročního růstu nad sedm procent, musíme se na ně dívat v souvislostech,“ říká Vladimir Werning, šéfekonom chilské a argentinské sekce společnosti JP Morgan Chase. „Chile dosahovalo tohoto růstu v době, kdy se světové ceny mědi, která představuje 34 procent veškerého chilského vývozu, nepřirozeně dlouho držely extrémně vysoko. Pravděpodobnost, že se něco takového bude opakovat, je velmi malá, a pokud v to Chile doufá, je to jen zbožné přání.“ Kdyby byly ceny mědi v letech 1986 až 1997 průměrné, rostla by chilská ekonomika podle Werninga „jen o pět procent“.
Navzdory tomu, že Mezinárodní měnový fond odhaduje letošní růst chilské ekonomiky na 3,3 procenta (a toto číslo může ještě klesnout, pokud se naplní obavy, že levnější export z Brazílie, Argentiny a Uruguaye nahradí především v Evropě dražší zboží chilské), investoři zůstávají vůči Chile pozitivně naladění. Zatímco Argentina si v devadesátých letech snažila stůj co stůj udržet rovnocenný kurs vůči americkému dolaru a neúměrně se kvůli tomu zadlužila, Chile dovolilo pesu mírný pohyb, který napomáhal domácímu exportu. Tato politika spolu s rezervami vytvořenými z prodeje mědi v období jejích vysokých cen umožnila Chile přestát všechny nedávné výkyvy bez větších potíží.
Ve znamení volného obchodu.
Současná chilská vláda doufá, že potřebný nový impuls dodají ekonomice nedávno podepsané dohody o volném obchodu jak s Evropskou unií, tak se Spojenými státy (ta začne platit od ledna 2004 a ještě jí musí ratifikovat chilský parlament). Chile začalo vyjednávat o volném obchodu se Spojenými státy před třinácti lety – s prezidentem Georgem Bushem seniorem. V době, kdy se generál Augusto Pinochet vzdal moci, umožnil řádné prezidentské volby a do politického systému se začala vracet demokracie.
Ceremoniál podpisu smlouvy se odehrál v Bílém domě - a z hlediska Pinochetových příznivců nemohl být čas slavnosti vybrán symboličtěji: 3. září, pouhý týden před výročím puče. „Chile je příkladem ekonomických svobod,“ chválil své partnery George Bush junior. Pozorovatelé konstatovali, že Spojené státy se Chile odměnily za své rozumné ekonomické chování po asijské krizi v roce 1997.
O tom, zda bude mít dohoda na chilskou ekonomiku skutečně významný vliv, se ale vedou spory. Například Rodrigo Pizarro z chilské Terram Foundation tvrdí, že smlouva o volném obchodu bude mít „neviditelný vliv na HDP země“. Proč? „Chile již má různé výhody a průměrný tarif uvalený na chilské zboží dosahuje pouze jednoho procenta,“ říká Pizzaro a dodává, „tamní ekonomika je až příliš závislá na prodeji primárních zdrojů – mědi, lososů a dřeva.“
Pravdou ale je, že Chile vyváží do Spojených států zboží za 8,8 miliardy dolarů ročně, takže mnozí představitelé chilského byznysu si mnou ruce. Například společnost Fedefruta, která zastupuje chilské pěstitele jahod, jablek, vína a malin, očekává velké zvýšení zisků; do Spojených států vyváží 45 procent své celkové produkce. „Odhadujeme zvýšení zisků o dvacet procent,“ říká Luis Schmidt, prezident Fedefruty.
Odstranění všech obchodních tarifů mezi Chile a Spojenými státy je rozloženo do dvanácti let, a pouze některé zmizí okamžitě (třeba 32 procentní přirážka na dovoz chilského textilu do Spojených států). Chilský parlament bude o smlouvě hlasovat 1. října a posléze hodlá Chile jednat o stejných smlouvách s Bolívií, Novým Zélandem a Singapurem.
Rozpolcená země.
Navzdory nepochybnému ekonomickému úspěchu v posledních třiceti letech není 11. září pro všechny Chilany radostným výročím. Země je v hodnocení třicetileté historie stále rozpolcená, pozůstalí po zavražděných, umučených či nezvěstných se dožadují spravedlnosti. Příkladem těžkostí je gesto prezidenta Ricarda Lagose, který pochází z Allendovy socialistické strany. Současný prezident oznámil, že hodlá nabídnout amnestii nižším důstojníkům někdejší vojenské junty za pravdivé informace. Jenže – Federace rodin vězněných a nezvěstných se proti tomu ohradila. „Nemůžeme vyměnit spravedlnost za trochu pravdy,“ prohlásil viceprezident federace Mireya Garcia.
