Nejpozději během jedné generace se Čína stane nejsilnější ekonomikou planety, ale kvalitou života bude ještě dlouho zaostávat
Podle přepočtu hrubého domácího produktu na paritu kupní síly, zohledňující rozdíly v cenové hladině, je dnes podle Světové banky Čína globální jedničkou. Pro občana České republiky, uvyklého faktu, že jeho země je s jednou výjimkou obklopena většími ekonomikami, v případě Německa dokonce o řád, nejde prozatím o nic jiného než o zaznamenáníhodný titulek. Koneckonců, Bůh je pořád stejně vysoko a Peking mnohem dál než Moskva nebo Berlín.
Připusťme, že z pohledu Američana, zvyklého takřka sto padesát let na to, že jeho země třímá prapor světové jedničky s velikánským odstupem, to není ta úplně nejpříznivější zpráva a uklidňuje ho snad jen to, že v přepočtu na nominální dolary se pořadí ještě řadu let měnit nebude.
A rovněž připusťme, že bez ohledu na to, zda má pravdu Světová banka, nebo Mezinárodní měnový fond, který stále přisuzuje Číně pozici „dvojky“, se nejpozději během jedné generace stane „říše středu“ tím, čím po většinu svých dlouhých dějin byla – tedy s větším či menším náskokem nejsilnější ekonomikou naší planety. Přidejte jednu další generaci a místo světové dvojky přebere od Spojených států Indie, ovšem za předpokladu, že bude schopna udržet podstatně vyšší dynamiku průměrného růstu než Američané.
lePŠÍ NeŽ hdP Samozřejmě je lepší žít v zemi nikoli s největším nominálním hrubým domácím produktem, ale s vysokým HDP na obyvatele, notabene v takové zemi, která má dobré veřejné zdravotnictví, školy, kde je nízká zločinnost a kde vrchnost svoje poddané pokud možno od rána do večera nebuzeruje. Jeden by přidal ještě aspoň trochu přijatelné klima, neboť co je vám platné splnění všech předchozích atributů, když je venku půl roku tma anebo celý rok vedro k zalknutí. Česko je ekonomický trpaslíček, jehož podíl na celosvětovém HDP, a to i po zohlednění relativně nízké cenové hladiny, nedosahuje více než třetiny jednoho procenta, čímž mu připadne hezké 43. místo.
Když se ale podíváte na týž ukazatel v přepočtu na obyvatele, posune se Česko na třicáté sedmé místo. A když zohledníte faktory, které tak či onak souvisejí s kvalitou života, jak se o to pokusili v Economist Intelligence Unit, poskočí země na osmadvacáté místo.
Kritéria kvality Jako všechny multikriteriální žebříčky je i tenhle velmi ošidný, stejně jako kritéria sama. Kupříkladu považovat rozvodovost za faktor snižující kvalitu rodinného života je samozřejmě naprostá pitomost, neboť jak šťastné jsou asi rodiny, v nichž si partneři nerozumějí, ale z kulturních a právních důvodů se těžko mohou rozvést?
Rovněž členství ve společenských organizacích – v Česku, které ještě před čtvrt stoletím perfektně naplňovalo Malapartovu definici totality (vše, co není zakázané, je povinné), asi celkem logicky nebude značná část populace toužit po organizovaném členství v čemkoli, a komunity přitom nemusejí nutně být slabé (nechci analytikům Economist Intelligence Unit omlátit o hlavu neznalost fenoménu české hospody jako základny komunitního života).
Naopak mít jako měřítko kvality života nízkou míru korupce je naprosto oprávněné a každý Čech by asi potvrdil, že nic nedokázalo otrávit atmosféru v zemi tak dokonale jako právě vysoká vnímaná korupce. Když odečteme parametry, které nemají dostatečnou vypovídací schopnost, pak kvalita života v současném Česku je mnohem lepší, než by naznačovalo pořadí z hlediska hrubého domácího produktu v přepočtu na obyvatele.
Vzhůru do Budweisu Samotná velikost ekonomiky pak už vůbec neříká absolutně nic o tom, jestli je tam dobré žít. Život v Sydney, Melbourne nebo v Perthu v Austrálii, která je po Švýcarsku kvalitou života druhá na světě, bude neskonale příjemnější než v kterémkoli z čínských měst, a přitom australská prosperita, kde už jednu generaci nepoznali, co je recese, do značné míry stojí a padá s komoditním boomem, za nímž stojí poptávka v Číně.
Ke své vlastní škodě ve světě nevědí, že Budweis jsou vlastně naše České Budějovice,
natož aby znali velkého českého patriota Cimrmana, protože to by v Česku teprve chtěl žít každý. Nicméně kvalitou života určitě patříme k té horní čtvrtstovce. Tak hlavně aby to vydrželo.
Německo je úspěšné v evropském kontextu, ale roste pochopitelně pomaleji než zbytek světa, takže relativně klesá.
Brazílie je mladá, zdrojově bohatá země, která by měla ještě nějakou dobu rychle růst, ale vinou ne úplně šťastné hospodářské politiky roste pomalejším tempem než celosvětový průměr.
USA jsou sice nominálně světovou jedničkou, jejich podíl na globálním HDP ale pomalu klesá. Škoda, že MMF neuvádí čísla z dob Sovětského svazu, to by teprve byl patrný „sešup“, jaký ještě před nějakými třiceti pětatřiceti lety světová dvojka zažila.
„Klein, aber fein,“ to musí být naše heslo, protože z hlediska absolutní velikosti je Česko hluboko pod statistickou chybou.
Není podstatné, kdy přesně bude Čína „number one“, už to ztrojnásobení podílu na celosvětovém výkonu během dvaceti let je fenomenální historický unikát.
Japonsko zvyšovalo svůj podíl na světovém HDP až do roku 1991, od té doby se propadlo na polovinu.
Indie je sice proti Číně „drobeček“, ale její váha roste.
Samozřejmě je lepší žít v zemi nikoli s největším nominálním HDP, ale s vysokým HDP na obyvatele.
O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK, zamecnik@mf.cz
