SPRAVEDLNOST České soudy zatím předložily Soudnímu dvoru EU celkem 29 předběžných otázek. Ta poslední, kterou na svém webu nedávno zveřejnil Nejvyšší správní soud, je lehce bizarní a ve své snaze dobrat se skryté postaty věcí přímo metafyzická. Pokud ji zbavíme všech nánosů „europrávničtiny“, zní takto: Má chladicí systém počítače, tradičně složený z větráčku a masivního kovového chladiče (který se pomocí teplovodné pasty přiloží na procesor), spíše charakter větráčku, nebo naopak pasivního chladiče?
Dosti filozofie. V nudné realitě jde samozřejmě o byznys, konkrétně o cla. V roce 2008 nechala spediční společnost PST CLC, která zastupovala tchajwanského výrobce Foxconn, proclít dodávku podobných „chladicích systémů“. Celní úřad v Mělníce vyšel z evropského nařízení 384/2004, dodávku zařadil do podpoložky celního sazebníku „axiální ventilátory“ a stanovil clo ve výši 2,3 procenta.
Speditérům se však taková rozpínavost zastánců větráčkovité podstaty chlazení pranic nelíbila. Stěžovali si, že zařízení určená k ochlazování procesoru patří do podpoložky „části, součásti a příslušenství počítačů“, a clo tudíž nemělo být vůbec vyměřeno. Argumentovali přitom (bohužel jen do jisté míry relevantním) rozsudkem Soudního dvora EU, dle kterého základní charakter chlazení procesoru „určuje chladič ‚heat-sink‘, a nikoli ventilátor“ – a to například proto, že dříve se k tomuto účelu používaly samotné chladiče a na ně našroubovaná vrtulka je jen druhotným, neprincipiálním vylepšením.
Celní úřad a po něm Celní ředitelství Praha i Městský soud v Praze však na tyto stížnosti nereflektovaly. Teprve Nejvyšší soud se zamyslel nad podstatou věci a položil Soudnímu dvoru tu jedinou pravou otázku: Chladič, nebo vrtulka? Na Soudním dvoru EU tak nyní bude, aby definitivně rozhodl, zda zmíněné evropské nařízení o větráčkovitém charakteru počítačového chlazení není mylné.
